K Morusovým dějinám sexuality

morusSexualita, jak jí dnes rozumíme, je vynálezem 19. století, vnášejícím do lidského chování ponětí o vědeckých normách a deviacích. Na jedné straně zde máme Dějiny sexuality (1976–1984) z pera Michela Foucaulta, který tento nový fenomén filozoficky popisuje ve vztahu k předchozím epochám a práci nedokončil kvůli smrti na HIV (jeho přítel proto založil vůbec první francouzskou organizaci bojující proti tehdy neznámému viru). Pro všechny čtenáře pak zůstávají k dispozici popularizační Světové dějiny sexuality (1956) Richarda Lewinsohna, alias Moruse.

Není divu, že tato sonda do sexuality od pravěku až po Studenou válku se zaměřuje hlavně na zákonodárství té které epochy, tedy na normy vzájemného soužití (často ustavené s ohledem na dědickou politiku, válečný stav, státní rozpočet a jiné politické cíle), což příjemně protkávají slavné milostné příběhy ze strany mýtů i historie, doplněné množstvím obrázků. Třebaže sama světovost těchto dějin znamená spíše jen zohlednění mocných kultur světa a leccos už zastaralo, vzhledem ke svému dobovému rozpětí, ale i krásnému stylu a nízké míře moralizování nebyl Morus dosud překonán a spíše než odsudek by si ke svým třem svazkům zasloužil in memoriam připsat čtvrtý díl.

8e36c1969c97c47d2d1c15b9015fe9aaPřihodili bychom k Morusovým dějinám třeba sexuální revoluci spojenou s hnutím hippies a beatniků, vedoucí přes New Age experimenty až k nynější emancipaci sexuálních menšin s teorií queeru, vznikem homosexuálních rodin či lékařskými úspěchy v oblasti změny pohlaví. Vedle toho se dá hovořit o vzestupu voyerizmu ve vztahu k internetové pornografii a masturbaci, ba vůbec o pornografizaci světa. Reflexi by si zasloužili i méně mocné nezápadní, leč sexuálně tvůrčí kultury jako země východní a jižní Asie či střední a jižní Ameriky, ba co my víme, jak to chodí i někde v iglú nebo pralese? A sexuálních příběhů měnících historii máme též celou řadu, od hájemství celebrit a showbyznysu přes Skandál Lewinské a různé extrémní zločince (Josef Fritzl, manželé Bobbittovy, dřív Bonnie a Clyde…) až kupříkladu po islámské feministky typu Meeny K. Kamal.

Nebojme se však být ještě radikálnější, a totiž problematizovat samotný sexualistický přístup k něčemu, co se nám tak či onak vzpírá. Se sexualitou se to má podobně jako s Morusem: něco nám sice pojmenovává, ale moc toho o ní / o něm beztak nevíme. Kdo to byl Morus? Snad německý žid, absolvent medicíny a ekonomie, novinář žijící v Německu a vlivem války pak ve Francii, Brazílii či Španělsku; proč vůbec užíval za pseudonym jméno slavného utopisty, stejně jako jméno Campanellovo? Zač stojí jeho jiné texty – taková historie srdce, biografie „záhadného Evropana“ Basila Zaharoffa nebo osudy bohatých a mocných, snad někde zastrčené v antikvariátech? Internet jako by o něm schválně pomlčel.

morus3Budeme-li se ptát stejným způsobem po sexualitě, pak v jejích reprodukcích, deviacích či teoriích hormonů sotva kdy rozpoznáme, co se týká naší sexuality samotné. Aniž bych se chtěl dopouštět esencializmu à la erotik Georges Bataille, tedy že je tady nějaká mrtvá řeč vs. nějaké živé ticho, jde mi spíše o důraz na hledání slov právě pro to nevyslovené, co zakoušíme skutečně, navzdory skutečnosti – o hledání unikajících slov. A to nám vždycky lépe než nějaká sexuální věda zprostředkuje nové umění. Morus si toho vědom byl, proto jsou jeho dějiny dosud živé. Ještě než uvedu k polemice několik náhodných postřehů z četby, dovolte mi, ať závěrem promluví on sám:

„Sexuální život lidí není jednosměrný. Ve všech obdobích se vyskytovaly protichůdné proudy a rozpory a docházelo ke kalamitám. Zákonodárci, kteří chtěli všechny tyto tendence násilím obrátit jedním směrem, utrpěli vždy neúspěch. Muži, kteří se snažili upravit pohlavní styk výhradně podle zásad přísné monogamie, nedokázali zabránit tomu, aby ve vedlejších uličkách nedocházelo ke styku podle zcela jiných pravidel, než jaká platila pro hlavní ulici.“

 


ÚTRŽKY Z MORUSOVÝCH DĚJIN:

largeS lidskou sexualitou se často pojí přízvisko „ZVÍŘECÍ“, přitom právě zvířata bývají v sexuálním životě velice konvenční.

Od Egypta až po následníky Alexandra Velikého se občas vynořovala představa normality, ba posvátnosti INCESTU (po vzoru incestních bohů), který se normálně praktikoval nejen mezi vladaři.

Ztotožnění BABYLONU s úpadkem vychází z biblické (anti-babylonské) propagandy, naopak bychom mu měli přiznat položení základů západního rodinného práva.

Řím fungoval z dědických důvodů na principu ADOPCÍ.

Ježíš kázal zrušit rozvod bez výjimky, tedy i v případě bezdětnosti, navíc jeho následníci ustavili celibát. K pádu Římské říše vedlo spíše dogma sexuální ZDRŽENLIVOSTI než hříšná prostopášnost.

POLYGAMIE, odpozorovaná od dobytka, funguje hlavně za dlouhých válečných období, kdy se nedostává mužů. (Takový Mohamed začínal monogamně se stařenkou, později s dítětem, až zakotvil právě v mnohoženství. U Arabů šlo uzavřít sňatek s dítětem dokonce před jeho narozením, rovněž existovala nájemná manželství na dobu určitou.)

Last_Judgement_(Michelangelo)Michelangelův POSLEDNÍ SOUD v Sixtinské kapli jako první obvinil z obscénnosti (což dospělo až k přimalování zástěr všem nahým postavám) nikdo méně zvrhlejší než pornograf Aretino

Strašákem 19. století se stala hrozba přelidnění. Pod vlivem ekonomů typu Malthuse se upíraly sexuální rozkoše chudým lidem bez kapitálu. Vynález KONDOMU lze proto hodnotit nejen jako průvodní jev sexualizace společnosti 20. století (osvobozené od plodnosti), ale i jako prostředek k větší demokratizaci sexu.

Představa HOMOSEXUÁLNÍ LOBBY se vynořuje už za německé vlády Viléma II., proti jehož ohledům na zákulisní pederasty se v letech 1907–1909 rozpoutal mediální hon, hovořící doslova o jejich „mezinárodním spiknutí“, známý jako Harden-Eulenburgova aféra. (jiné homosexuální bratrstvo šlechticů fungovalo ve Versailles i za Ludvíka XIV.)

Příznivě se na EMANCIPACI ŽENY podepsal paradoxně vliv první světové války, při níž si ženy musely osvojit do té doby „mužská“ povolání.