Polibek na hrob Oscara Wildea

kisss„Na světě je pouze jediná věc horší, než když se o člověku moc mluví, a to: když se o něm nemluví vůbec.“ „Novináři jsou pitomci, hnůj a fekálie.“ „Odolám všemu s výjimkou pokušení.“ „Šíří se fámy, že mám velmi rád becherovku a pivo. Obě jsou pravdivé.“

Britové mají Oscara Wildea, my máme Miloše Zemana. Proč se tedy vracet k Wildeovi? Objektivní důvody znám přinejmenším dva: zaprvé Wilde bývá považován za nejznámějšího představitele tzv. dandyů, jejichž odkaz dosud inspiruje současné umění. A zadruhé teprve před pár lety byly kompletně vydány jeho novinové články, čili až teď můžeme plně zhodnotit jeho dílo. Wilde (1854–1900) totiž vešel ve známost díky svým literárním textům vydávaným převážně v 90. letech 19. století, jako je román Obraz Doriana Graye, břitké konverzační komedie v čele s Je třeba míti Filipa či krasosmutné pohádky (Šťastný princ, Slavík a růže, Sobecký obr aj.), těm ale předcházelo desetileté období Wildea novináře.

hocinkaWilde přitom nebyl tak úplně Brit. Narodil se v irském Dublinu. Jeho matka, tehdy úspěšná spisovatelka, si přála mít dívku, a tak ho vychovávala jako dívku. Jeho učitel mu pro značný talent na poli latiny, řečtiny a historie doporučil studium na Oxfordu a také mu už vštípil některé imperativy jako „umění je neužitečné“ nebo jej seznámil se starořeckou homosexualitou. Stejně jako většina společnosti na něj však později zanevřel.

Oxford a vězení – to jsou podle Wildea jeho dva životní zlomy. K jeho štěstí zažívala tehdejší viktoriánská univerzita nebývalý rozkvět. Průkopničtí profesoři jako John Ruskin a Walter Pater křesali s tradičního zájmu o starodávné kultury základy moderní touhy po kráse. A rovněž dandyové už existovali, coby vedlejší produkt průmyslové revoluce (Wildeova doba, to je též hustá síť železnic či elektrické osvětlení měst). Svědčí o tom v dobách Wildeových studií populární komická opera Patience; or, Bunthorne’s Bride, útočící na estétský způsob života. Čerstvý absolvent Wilde se sveze na vlně jejího úspěchu a jakožto samozvaný profesor estetiky se vydá na přednáškovou šňůru po Spojených státech. Přednáší třeba i mormonům a celý národ se mu jeví být „bezkonkurenčně vitální i vulgární, nestarající se o jiné než vlastní hodnoty a milující i nenávidějící s nulovou vášní“. Málo se ví, že se Wilde setká i se svým oblíbeným Waltem Whitmanem, zatímco takový Henry James má našeho krasoducha za „nečisté hovado“.

patienceWildeovy myšlenky hlásané jak při těchto přednáškách, tak při následném angažmá v novinách nebyly ani tak původní, jako spíš že popularizoval teze svých učitelů. Na rozdíl od nich se ale neostýchal přispívat i do komerčních plátků. Dokonce převzal redakci časopisu Lady’s World, který proletarizoval na Woman’s World. A nebál se tak témat jako vaření, ba o módě psal vůbec zaníceně, neboť ji vnímal jako přenesení ducha muzeí a galerií do každodenního života. (Nicméně dávají-li se dandyové do souvislosti s módou, uvědomme si, jak jejich minimalistický styl nakročil ke stávajícímu způsobu oblékání: muži se už tolik nepudrují, nenosí paruky, nebojí se kalhot…). Co do uměleckých preferencí kritik Wilde obdivoval Flauberta a Balzaca – známý je výrok z Úpadku lhaní, že „Za jednu z největších tragédií svého života pokládám smrt Luciena de Rubempré“ – a nenáviděl Zolu, ono „pochmurno bez fantazie“. Proti populárním naturalistům stavěl tenkrát přehlížené (!) ruské romány Tolstého, Dostojevského či Turgeněva. Podrobně si všímal kvality překladů. A když ho recenzovaná kniha nebavila, neváhal se zaskvět vlastním důvtipem.

Výtka za nepůvodnost se někdy snáší i na Wildeovo literární dílo a platí to hlavně pro jeho první neúspěšné pokusy. Kupříkladu Wildeovy rýmované básně se do češtiny vůbec nepřekládají, k dispozici máme snad jenom svazeček Básní v prose, naposled vydaný s rozpadem Rakouska-Uherska. Připomeňme si zde báseň z nich nejzdařilejší (spěž znamená bronz):

Umělec

Kdysi se vzbudila večer v jeho duši touha vytvořiti sochu „Rozkoše, která trvá pouze okamžik“. I vydal se do světa, aby našel spěž. Neboť mohl mysliti jenom spěží.

Ale všechna spěž na celém světě zmizela, a na celém světě nebylo možno nalézti spěže kromě spěže sochy „Bolesti, která trvá stále“.

Ale sochu tu vytvořil sám a vlastníma rukama a umístil na hrobě jediné bytosti, kterou v životě miloval. Na hrobě zesnulé bytosti, kterou tolik miloval, umístil sochu tu, již sám byl vytvořil, aby byla znamením lásky lidské, která neumírá, a symbolem bolesti lidské, která trvá stále. A na celém světě nebylo jiné spěže, nežli spěž této sochy.

I vzal sochu tu, již sám byl vytvořil, a vsadil ji do velké peci a vydal ji ohni.

A ze spěže sochy „Bolesti, která trvá stále“, vytvořil sochu „Rozkoše, která trvá pouze okamžik“.

vasilevSnad je na čase vnímat Wildea nejen jako literáta, ale komplexněji jako umělce, a to umělce dosud nevyslyšených vizí. V literatuře je to bezpochyby Marcel Proust, kdo moderní estetické představy uskutečnil v největším, či alespoň nejdelším románu 20. století Hledání ztraceného času (sám ostatně překládal texty Wildeova učitele Ruskina a jednou se s Wildem i setkali nesetkali, když ho Proust pozval k sobě na večeři. Bohužel sám se opozdil a čekající Wilde se namísto v salonu zdržoval v koupelně. Jakmile Proust konečně dorazil a poptal se ho, zda je nemocný, Wilde odpověděl: „Tady jste! Nemocný ani v nejmenším. Těšil jsem se, jak spolu o samotě povečeříme, jenže když jsem zahlédl u stolu i vaše rodiče, ztratil jsem kuráž. Sbohem, pane Proust!“ A Francouzova opakovaná pozvání už ignoroval).

Průlomové srovnání Wildea se nabízí s filosofem epochy Friedrichem Nietzschem, a to nejenže oba skonali roku 1900. Wilde mi vždy přišel být tak trochu Nietzschem pro děti. Oba spojuje filologický základ a celoživotní zájem na podrývání dominující morálky, jejich odcizených autorit, hodnot a rituálů, a to skrze performanci vlastního, svobodného osudu. „Lepší je být zhaslou rachejtlí než nikdy nevybuchnout světlem.“ Oba se rozhodli stát se svými stvořiteli a vynálezci – Wilde v rovině estetizace vlastního života, Nietzsche titánštěji skrze nový výklad západního myšlení, včetně jeho zasazení do sféry tělesna. Wilde určitě nešel tak do hloubky, třebaže hloubka je pro oba spíš druhem povrchu. Na druhou stranu se učinil nadčlověkem tak, jak o tom Nietzsche jenom snil. Na rozdíl od něj byl něžnějším a ne tak patriarchálním (proto je dnes přijatelnější pro různé queer komunity). Jeho vůle k moci byla vůlí ke kráse. A po zářném vzestupu si prožil i svého druhu ježíšovsko-sókratovský dopad, čili drtivé společenské vyloučení ze zástupných důvodů (ilegalita homosexuálních praktik byla tenkrát soudní novinkou a podle Toma Stopparda měl na proces s Wildem přímý vliv také humorista Jerome Klapka Jerome. Vydal totiž novinový pamflet proti oxfordskému pěstování sodomie, jímž se inspiroval k výpadu na slavného milence svého syna markýz Queensberry).       

klimtWildea lze sotva docenit bez četby jeho bilančního dopisu De profundis, psaného na sklonku života za vězeňskými mřížemi. Teprve v něm se bonviván zásadně potýká s motivy utrpení, vyhnanství a oběti, dokonce i s Ježíšem jako umělcem, aniž by zanevřel na svůj dosavadní život. Naopak jej tímto učinil celistvým. Naplnil jej: „Bozi mi dali téměř všecko. Měl jsem génia, proslulé jméno, vysoké společenské postavení, slávu, lesk a intelektuální odvahu; učinil jsem umění filosofií, filosofii uměním; naučil jsem lidi jinak myslet a dal věcem jiné barvy; vše, co jsem řekl nebo učinil, uvádělo lidi v úžas (…) vše, čeho jsem se dotknul, jsem učinil krásnějším (…) Zacházel jsem s uměním jako s nejvyšší skutečností, s životem jen jako s větví poezie. Probudil jsem fantazii svého století tak, že kolem mne vytvořila mýty a legendy. (…) Čím mi byl paradox v říši myšlení, tím se mi stala perverze v oblasti vášně. (…) Teď nalézám ve své bytosti hluboce ztajeno něco, co mi říká, že bez významu není nic na světě, nejméně utrpení. Ono něco, jež leží ztajeno hluboko v mém nitru, jako v poli poklad, je Pokora.“

Zkušenost utrpení žel postihla i celou Evropu, a to v podobě dvou světových válek, u nás prodloužených vládou totalitního režimu. Přijde mi, že wildeovské dědictví se tím nevyčerpalo, pouze se změnily společenské podmínky, které přišly zas s jinými akcenty a celkově s devastačními účinky na kulturu. Zdědili jsme tak nová traumata, nikoli však důvody se v nich zabydlet. A jenom mystici a umělci, jimž nerozumíme, nám ukazují cestu k sebestvoření.

hrobKdyž jsem poprvé navštívil Wildeův hrob na pařížském Père-Lachaise (umístěn je mimochodem ve stejném bloku jako hrob Proustův), jeho mramor byl spontánně pokryt rudými otisky polibků.

Když jsem jej navštívil podruhé – polibky zmizely a hrob ohrazovalo plexisklo s výstražným textem, abychom hrob laskavě neznečišťovali, že to potom Wildeovi potomci musejí čistit na vlastní náklady.

Až ten hrob navštívím potřetí, doufám, že naleznu aspoň to plexisklo zas plné polibků.

A kdyby ne? Políbím je.

Noticka z návštěvy největšího pařížského hřbitova (2014):

  • Nalíčen, přiopilý, v nejkrásnějších šatech s květem v klopě, jsem vtiskl polibek na Wildeův hrob.
  • A na ten Proustův utekla má slza.
  • Nad Chopinem jsem si s grácií – prsty uřezal.
  • Poblíž Abelarda mučivá křeč v klíně (a přece raději i děvka tvá než císařovna!), až jsem vypliv‘ snad vnitřnost a přímo na hrob Zolův (nene, langusta to byla, hrr po svých za Nervalem).
  • Květ v klopě shnil, než jsem dovrávoral k Baudelairovi.
  • I šaty se mi ztrhaly, jak mi nešlo najít Becketta! (a válejí se tam doposud, sabat bez orchestru, sny v barikádách o Svobodě)
  • Zakopávav o avantgardisty, pěvecké hvězdičky a všechny známé, které jsem nehledal, ba padav k zemi vinou bezejmenných, doslova   t r h á n   pozůstalými…
  • V tu jsem našel cestu k východu.

OSCAR WILDE V ODKAZECH:

Z americké beletrie mi Wilde nejvíc koresponduje s Trumanem Capotem, mj. autorem Snídaně u Tiffanyho (mají podobný styl, jakož i cit pro krásu a smutek). Ve Francii zase přes Prousta s dojemným sémiotikem Rolandem Barthesem. Mimo literaturu by byl zlomovým dědicem Wildeova myšlení sebestvořitel Marcel Douchamp, nebo i „poslední metafyzický dandy“ Richard Schechner, zakladatel performačních studií. Atmosféru Oxfordu za dob Wildeových studií zachycuje jedno z nejlepších dramat Thomase Stopparda Vynález lásky.

beFilmové adaptace Wildeova života (Wilde, 1997) či konkrétně Obrazu Doriana Graye za mnoho nestojí. Víc se, myslím, Wildeovi dařilo na divadelních prknech. Jeho Salome se proslavila i jako opera Richarda Strausse, v současném písničkářství se jí ujal třeba Peter Doherty. Salome Karla Kryla se naopak opírá spíš o bibli, zato si můžeme poslechnout Obraz Doriana Graye v podání Vlasty Třešňáka, anebo Hany Hegerové. O Sláviku a růži v repertoáru Darinky Rolins radši nemluvě, to už je lepší se podívat na Kábrtův smutný večerníček.

Postava Oscara Wildea se také objevila v jedné z filmových povídek filmu Paříži, miluji tě, situované kolem Wildeova hrobu. Jeho vřelému vztahu k socialismu se věnuje i jedna kapitolka knihy Anarchismus: Svoboda proti moci od Ondřeje Slačálka a Václava Tomka. Číslo Moderní revue, věnované kdysi Wildeovi, bylo snad vůbec první obhajobou ne-heterosexuality v českém literárním prostoru. Tolik zběžná rešerše, rád uvítám další tipy.

Born to be wild…