Přináším vám tanec

waveZjevení 20. století Isadora Duncan nám v předmluvě knihy Můj život slibuje, že se jako první z žen pokusí odhalit pravdu své duše, tak jako se to povedlo Rousseauovi. Velkolepost líčeného života, v němž nakazila svou myšlenkou nového tance celý svět, ovšem po naprosté fascinaci postupně zesvětští, jelikož samotný tanec zapsat nedokázala…

Přesto je její životopis pozoruhodným dokladem toho, co všechno lze podstoupit pro myšlenku – jaké životní tragédie, rozpory a neustálá nedorozumění – aniž by mohla jinak. Slovy tančícího filosofa Friedricha Nietzscheho, který nalezl v Isadoře svou nejradikálnější následovnici: „Miluji toho, kdo chce tvořit nad své možnosti, a tak se zničí.“

A je teď na nás, zda se dáme do tance.

Zklamaná Spojenými státy

Isadora se narodila roku 1877 v San Franciscu. Tančit ale prý začala už předtím v lůně matky následkem její dietní stravy omezené na ústřice a šampaňské, v raném dětství zase s oblibou napodobovala tanec mořských vln. Své zrození tak připisuje přízni Venuše.

americaJiným mýtem u její kolébky je pak opuštění rodiny otcem (básníkem), důsledkem čehož se Isadora stane zapřisáhlou bojovnicí za osvobození ženy a namísto chův či guvernantek ji vychovává chudoba. „Ježíšek není, jsou jen bohaté matky,“ rozčílí své učitelky a na truc proti puritánství obecných škol zakládá v pouhých šesti letech vlastní taneční školu, která jak jen ji začne živit, na běžné vzdělání se vykašle úplně.

Je to matka odpadlá od irského katolictví, kdo ji zasvětí do agnosticizmu, romantické poezie a klasické hudby, kdo ji neúnavně doprovází celé dny a noci při tanci na klavír, kdo se ve víře v dceřin talent vzdá později i s ostatními dětmi rodného kontinentu…

Ještě jsme ale v USA. A jakmile charizmatická Isadora zavětří, že zbohatlíci, jimž tančí na zahradách a jejichž děti učí, jí nikdy nemohou porozumět, zkusí své štěstí u velké divadelní společnosti Augustina Dalyho. Takhle vzpomíná na svou řeč:

paint america„Vyložím vám, Mr. Daly, velkou myšlenku a vy jste pravděpodobně jediný člověk v této zemi, který ji může pochopit. Objevila jsem tanec. Objevila jsem umění, které bylo ztraceno po dvě tisíciletí. Jste nejslavnější divadelní umělec, ale ve vašem divadle chybí jedna věc, která dodávala velikosti řeckému divadlu, a to jest taneční umění – tragický chorus. Bez něho je to hlava a tělo bez nohou, které by je nesly. Přináším vám tanec. Přináším vám myšlenku, která znamená převrat celé naší doby. Kde jsem ji odkryla? U Tichého oceánu, u vlnících se lesů Sierry Nevady. Viděla jsem ideální zjev mladé Ameriky, tančící nad vrcholky Skalistých hor. Největším básníkem naší země je Walt Whitman. Objevila jsem tanec, který je hoden Whitmanovy básně. Jsem vlastně duchovní dcerou Walta Whitmana. Stvořím pro americké děti nový tanec, který bude vyjadřovati Ameriku. Přináším vašemu divadlu živou duši, která mu chybí, duši tanečnice. Neboť víte, že zrození divadla bylo v tanci a že prvním hercem byl tanečník. Tančil a zpíval. Takové bylo zrození tragedie. Dokud se tanečník se svým spontánním, velkým uměním nevrátí k divadlu, vaše divadlo nebude žíti opravdovým životem!“   

Zaskočený principál nabídne Isadoře roličku v pantomimě a otřesné zážitky z fungování newyorského divadla se jí stanou konečným důvodem k odjezdu do Evropy. Pro nedostatek peněz cestují Duncanovi na lodi s dobytkem, což je záhy inspiruje k vegetariánství.

Triumf šťastné promiskuity

Třebaže londýnské začátky tráví Isadora s rodinou napůl na ulici a napůl v muzeích, kde se obdivuje antickým vykopávkám, tamní smetánka se přece jen prokáže být kulturnější. A po přesunu do Paříže a ohlasu u slavných umělců se Isadora stává senzací, která už nepomine. Je s podivem, s jak bohémskou lehkostí líčí Isadora vzpomínky na bezdomovectví a jak jí nikdy nebylo překážkou ve tvůrčích ambicích (naopak mnohem hůře snáší představu života po boku bohatého manžela).

duncanDlouho se ale potýká se strachem mužů z ní. Její tanec musel mít zvláštní moc. Tančila bosá a s rozpletenými vlasy, většinou v řecké tunice, nebojící se ani nahoty, což bylo na tehdejší poměry nevídané. Tíhla k té nejvznešenější hudbě, ať už šlo o Wagnera či Beethovenovu Devátou, ba i ta jí byla málo. Svůj pohyb odvíjela od antického umění, inspirovaného bohy, a přírodních fenoménů, jako jsou stromy, mraky, bouře… potažmo z hlubin duše. A hleděla, jak tyto své snahy systematizovat, aby výukou tance obrodila společnost. Podle ní „tančil i Platón a různí generálové, což se podepsalo na půvabu a harmonii jejich myšlenek“.

O panenství nemohla přijít s nikým jiným než s Romeem (jeho maďarským představitelem) a jmény jako Lohengrin či Archanděl si mytizuje i své další milence. Snad jen divadelní inovátor Gordon Craig z toho vyjde lidštěji, poněvadž je také umělec (vztah Isadory s básníkem Jeseninem následuje až po konci životopisu). Její promiskuita je útokem na konvence lásky, zcela zapadajícím do rytmu jejího tance, vždyť „žena, která poznala jen jednoho muže, je jako člověk, který slyšel jen jednoho skladatele“.

Stejně jako muže střídala Isadora města, která jí padala k nohám – Londýn, Paříž, Vídeň, Mnichov, Budapešť, Athény, Stockholm, Petrohrad… Přičemž nevynechá jediný projev náklonnosti ze strany slavných umělců. Ve svém studiu ji osahával sochař (a sukničkář) Auguste Rodin. V Rusku se pokusila flirtovat se Stanislavským, ale ten se po vyzývavém polibku vyděsil: „Co bychom dělali s dítětem?“. Přátelila se s Wagnerovým synem i vdovou a tleskali jí také mocnáři, ať už to byli Habsburkové, bulharský král či později prezident Roosevelt.

Extrémní návrat k antice

Isadora dosáhla při návratu k antice extrému, který nás zároveň od antiky jednou provždy odloučil. Nejenže se nechala vést do Řecka ve stopách plavby Odysseovy, dokonce si s rodinou pronajala jeden z athénských pahorků ve stejné rovině s Akropolí a rozhodla se, že si zde vystavějí chrám. V něm že budou žít nadosmrti inspirováni řádem Platónovy Ústavy a že naučí moderní Řeky znovu oslavovat své bohy. Bohužel jejich pahorek byl příliš suchý a nejbližší pramen vody příliš daleko…

handsMegalomanský projekt tak trval pouze jeden rok. Přesto se Isadora pokusila obnovit tradici tragického choru, jak ji nacházela zasutou v byzantských zpěvech a tancích. A se sborem řeckých jinochů vyrazila na turné po Evropě, že když je jednou na ulici míjela císařovna Alžběta, spadla překvapením z koně. Naneštěstí v prostředí berlínských hotelů a kaváren začali mladí Řekové ztrácet svou nevinnost, což se zjevně podepsalo i na jejich hlasech, a antický sen se rozplynul…

S nebeským nadhledem Isadora snáší i všechny možné útoky a nepochopení, které ji stíhají vždy a všude, a svůj boj vede především proti tradici nepřirozeného baletu (jednu dobu jí odpůrci sypali na parket špendlíky). Přes všechnu svou osvícenost a budoucí vliv byla ale Isadora v době gramofonů či automobilů někdy až tuze romantická. A jakmile jí v odbrzděném voze tragicky zahynou obě milované děti (ba jednou si sama zlomí vaz vinou šály zaseknuté v kole jedoucího kabrioletu), stává se její životopis žalozpěvem na ztracené věky…

Truchlení, válka a nový svět

V první fázi truchlení se Isadora uchýlí do Albánie, kde její bratr pomáhá uprchlíkům, jako by nezměrná bída země měla rozptýlit „sobecký zármutek“. Její velký vzor Byron tu o sto let dříve pomáhal při osamostatnění Řeků, rovněž navzdory Osmanské říši, a tělo svého přítele Shelleyho nechal spálit na pobřeží moře (jak ráda by podobně pohřbila svoje děti! Církevní pohřbívání do země a v černých šatech jí přijde nevýslovně odporné, bez špetky důstojné krásy).

funeralAčkoliv svou bolest občas líčí až mysticky a vnímá přízraky svých dětí chtějících se do ní vrátit, s obnovou zdraví a síly je pro ni život světice mezi uprchlíky víc nesnesitelný a zatouží po cizotě cařihradských mešit. Z její turecké vyjížďky vyniká epizoda s Hamletem, totiž jeho představitelem, který se z důvodu své homosexuality pokouší o sebevraždu, a jemuž na žádost jeho zmatené matky pomáhá, vždyť umění ho může vyléčit. Jí samotné pak pomáhají chvíle eroticky strávené v Itálii po boku herečky Eleonory Duseové. A čím víc postrádá vlastní děti, tím spíš se opět zasadí o rozkvět své taneční školy, tentokrát v Paříži.

Žel do toho propukne první světová válka (a její další dítě zemře hned po porodu). A tak svou školu dovolí proměnit v nemocnici pro zraněné vojáky, což zahrnuje nahrazení jejích antických dekorací industriálně vyráběnými černými Kristy na kříži. Isadora tančí do Marseillesy, provokuje německé vojáky, burcuje Američany k zapojení se do války, dokonce vystoupení po boku studentů za osvobození Argentiny jí zhatí turné po Jižní Americe. Působivé jsou také její zážitky z Kuby, kde přihlíží násilnému vystěhování malomocných, poznává sběratelku opic či spontánně zatančí v drogovém doupěti.

ssssRodná Amerika ji ale nepřijme ani tentokrát. Její vize whitmanovské obrody tance by byla z dnešního pohledu nešťastně koloniální, oslavující porážky indiánů či Abrahama Lincolna. Máloco se jí hnusilo jako tehdy propukající jazzová horečka, všechny ty „smyslné křeče afrických negrů“. Nový tanec má být „čistý“… A když nejde nový tanec prosadit doma, co kdyby to vyšlo u nepřátel, v samotném pekle světa? Přece jen jí byly levicové ideály vždycky velmi blízké, vyrostla z chudoby, chce povznášet chudé děti… A tímto výkřikem na cestě do služeb Sovětů se končí Isadořin životopis, zatímco život jde dál:

„Vzhůru do krásného, nového světa, který byl stvořen! Sen, jejž choval v hlavě už Buddha, sen, který se ozýval v slovech Kristových, sen, který byl konečnou nadějí všech umělců, sen, který Lenin velkým kouzlem proměnil ve skutečnost! Vstupovala jsem do onoho snu,, aby se moje práce a můj život mohly státi součástí jeho slavného slibu.

S Bohem, starý světe! Pozdravuji nový svět!“

 

Kdo také utvářel podobu moderního tance:

  • Loie Fuller (taneční ikona francouzského Art Nouveau známá pro experimenty s osvětlením, extrémně dlouhými šaty a improvizací, viz její Serpentine Dance)
  • Mary Wigman (německá expresionistka, nebojící se být ošklivá či tančit do ticha)
  • Maud Allan (proslavená pojetím Wildeovy Salome a stejně jako Wilde souzena kvůli obscénnímu chování)
  • Sourozenci Bronislava Nijinska a Vaslav Nijinský (spojeni s průlomovým Ďagilevovým baletem, o vztahu principála a jeho nejlepšího tanečníka existuje film Nižinský)
  • Eleanor King (Američanka se zájmem o pantomimu, literaturu či japonsko-korejskou tradici)
  • Rudolf Laban (maďarský experimentátor s kinetikou)
  • Ruth St. Denis (integrující do tance východní učení)
  • Doris Humphrey (teoretička pohybu jako ‚pádu a zotavení‘, razila i tanec bez hudby)
  • Martha Graham (teorii odvíjela od dechového kontrastu mezi stažením a uvolněním, nazývána Picassem tance)
  • Katherine Dunham (‚královna černého tance‘ s antropologickým zázemím)
  • Ted Shawn (průkopník mužského tance)
  • dan2Valeska Gert (expresionistka židovského původu pracující s kabaretem, karikaturou či rytmem města)
  • José Limón, Charles Weidman, Pearl Primus, Merce Cunningham, Alwin Nikolais (ty barvy!), Anna Sokolow, Pina Bausch (pády, voda…), Carolyn Carlson, u nás labanistka Milča Mayerová v souvislosti s divadelní avantgardou, různé odchovankyně Dalcrozeovy metody, či duncanistky Jarmila Jeřábková a Eva Blažíčková, zakladatelka pražského Duncan centre.

„Nenech se zkrotit.“ /I. S./

This entry was posted on August 29, 2018. Bookmark the permalink.