Jednou za rok ozvláštní turistický provoz v Českém Krumlově zástupy lidí se zájmem o sexualitu. V tamním divadle se i letos v květnu konalo Sympozium České společnosti pro sexuální medicínu, jehož historie sahá až do roku 1998 (kdy šlo o sympozia andragogická, tj. zaměřená na poruchy mužských reprodukčních orgánů, dnes se důraz klade na sexuální zdraví obecně). O akci jsem se dozvěděl od společnosti Freya, a protože se v jedné se svých prací dostávám do kontaktu s lidskou sexualitou, vnímám jako svoji povinnost, abych se v této oblasti dovzdělával také teoreticky.

Nutno vytknout před závorku, že jsem vůči sexuologii dlouho choval jisté předsudky. Ty pramenily zejména z četby Foucaultových Dějin sexuality, po jejichž vzoru jsem ve vlastních erotických pracích dával přednost konceptu ars amatoria (umění milovat) oproti lékařskému chápání sexuality, jak se etablovalo v západním světě vlivem autorů typu Krafft-Ebing. A jednak za ně mohlo i dlouhodobé rozčarování z mediálního obrazu českých sexuologických kapacit, zvláště když se z nich stávali veřejní arbitři lásky, touhy, a vůbec našich těl.

Zviklalo mě až školení u Freyi, kdy jsem si uvědomil, že koncept erotiky lze přesvědčivě zastávat snad leda v oblasti umění, popřípadě humanitních oborů (které ale vedou spíše ke studiu textů), nicméně vzhledem ke společnosti budete stále jen umělec. Proti tomu sexualita má dnes mnohem širší spektrum dosahu. Vnáší živé rozpory do povahy náboženství (od moralizace sexuality po vyzdvihování její přirozenosti), umění se jí věnuje stejně jako rozmanité vědy (dávno nejenom ty lékařské), lidé se nemohou shodnout na jejím pojetí ve školní výchově, motivuje i nepřehlédnutelné politické narativy, například o zákonném ustavení mezilidských vztahů, a vedle mnoha sexuálně zaměřených organizací a iniciativ existují dokonce i takové dokumenty jako Deklarace sexuálních práv (1999), jež dává sexualitě působivý lidskoprávní rozměr (tj. pojí se s ní práva na sexuální svobodu, soukromí, rovnost, potěšení, informace či zdravotní péči).

Vyrazil jsem tedy do Krumlova zbavovat se vlastních předsudků a pátrat po tom, jak se o sexualitě přemýšlí v odborném mezioborovém prostředí.

Potíže s nebinaritou, otevřenost pornu

Program mi sice nenabídl současnou teorii sexuality jako takové, jeho sedm bloků bylo ale štědře rozkročených od specifik mužské vs. ženské sexuality přes témata psychoterapie v sexuologické praxi, edukace a výzkumu či péče o transgender osoby až po reflexi pornografie, parafilie či sexuálně-kompulzivního chování. Úvodní přednáška Jana Nováka o erektilních dysfunkcích (pojem „impotence“ se už nepoužívá) dokonce začala značně performativně, odkazem na Novákova předchůdce Gilese Briendlyho prezentujícího roku 1983 na konferenci v LA jakýsi účinný prostředek, který na sebe daný přednášející aplikoval přímo a na závěr příspěvku odhalil publiku svůj ztopořený penis. Novák nás napínal ohledně vlastních kalhot, jestli si je sundá nebo nesundá, nakonec nám nabídl pouze fotografii Briendlyho hrajícího na vlastnoručně vyrobený fagot.

Zvláště z diskuzních vstupů vyplynulo, že hlavní autoritou v sále je profesor Petr Weiss, který mnoho příspěvků věcně doplnil (a jen jednou zalamentoval, kam že ta dnešní mládež dospěla, že se tolik nerozmnožuje). Dobrý dojem ve mně z jeho výraznějších kolegů zanechali předseda České společnosti pro sexuální medicínu (dále ČSSM), ústecký primář Marek Broul, vedoucí výzkumného centra NUDZu Kateřina Kvapilová nebo primář pražského Sexuologického ústavu Libor Zámečník. Trochu jsem si jen nevěděl rady se silnou pozicí Ondřeje Trojana, při jehož vygooglení na mě vyskočila kauza, jak kdysi ponoukal pacientku ke společné masturbaci, čímž poškodil pověst celého oboru. Na této konferenci předsedal edukačnímu panelu, uváděl izraelského hosta Ilana Gruenwalda nebo poněkud mimózní příspěvek o sexu a umění malíře Jindry Čapka (k němuž se dostanu později), jako by mu asi už bylo odpuštěno.

Člověk zvenčí si odnáší obrázek, že sexuologické prostředí – podobně jako i další česká vědecká odvětví – je stále ještě zčásti formované starou školou, která se pomalu dostává do produktivního konfliktu s nastupující výzkumnou generací. Dobře to bylo vidět například v panelu o transgender osobách, jež se samy dlouhodobě vymezují proti své sexualizaci. Úvodní příspěvek pediatra Davida Neumanna byl sice přívětivě nakloněn tzv. binárním tranzicím v dospělém věku (z muže na ženu nebo z ženy na muže), nicméně genderovou fluiditu a nebinaritu už vnímal jako společenské nebezpečí. Podobně Trojan v necitlivě nazvaném příspěvku „Obraz epidemie GID v ČR v číslech“. Mnohem inkluzivněji působily příspěvky již zmíněného Broula, Michaely Cahové (z brněnské ambulance pro transgendery), lékaře Pavla Turčana nebo týmu nabízejícího podporu při tranzici pod Sexuologickým ústavem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

K jinému střetu došlo v případě pornografie. Přizvaný právník Vladimír Smejkal nás v přednášce o kybernetické kriminalitě zahrnul nejenom přínosnými informacemi, ale rovnou je bez předchozího upozornění provázel i množstvím eticky sporných pornovideí (například zda něco je, nebo není dětské porno) a v leckterém z nich neskrýval své zalíbení. Proti jeho přístupu se v dalším bloku rázně vymezila za celou společnost Kateřina Kvapilová. Pornografie ale polarizovala diskuzi i na ose expertní vs. laické poznání. Zatímco vědecké vstupy problematizovaly pojem „závislosti na pornu“ (lze mluvit spíše o kompulzivním chování, nesubstanciální závislost existuje pouze na počítačových hrách) a vyvracely, že by porno nutně způsobovalo misogynii, zdravotní potíže či problémy ve vztazích (v některých případech může být porno naopak prospěšné), striktně zamítavý postoj prezentoval aktivista Pete Lupton z křesťanské organizace NePornu, aniž by byl výrazněji korigován. Třešničkou je, že jsem od jedné svérázné účastnice dostal dokonce v kuloárech nabídku dělat komparz v horor pornu, už příští víkend za čtyřku na ruku.

Není stand-up jako stand-up

Příspěvky byly tedy značně odlišné od lékařsky expertních přes právnické, psychoterapeutické, zaštítěné neziskovkami, ústavy či firmami až po téměř stand-upové. Z těch mám na mysli mimo jiné příspěvek Jindry Čapka s názvem „Erós v historii umění“, který okamžitě přitáhl mou pozornost (jediné téma na konferenci, jemuž jsem se roky věnoval). Místo kunsthistorické přednášky šlo ale o lidově podávané asociace k výběru nahých uměleckých děl, od Věstonické Venuše („vypadá jako moje tlustá teta“) po malířovy oblíbence („homosexuál Leonardo, aby mohl nakreslit blažený ženský výraz, tak se snížil a vyspal se s nějakou holkou, aby viděl, jakej má při orgazmu ksicht“) s tím, že dnes už prý žijeme v době úpadku, kdy se nám vše zakazuje… A celá erotika se smrskla na povrchní „bylo to vždy hlavně o ptácích“.

Nezvykle pojal svůj příspěvek i samotný Weiss, v bloku věnovaném jeho vzoru, kroměřížskému průkopníku sexoterapie Stanislavu Kratochvílovi. Připravenou prezentaci o psychoterapii v sexuologii pouze rychle proklikal, bez šance ji přečíst, její příprava ho prý nudila, a místo toho se spontánně rozhodl sdílet s námi tři životní momenty z praxe, své tři „pomníčky“. Nejprve se zastavil u své první profesní zkušenosti, tuším s pachatelem incestu, jehož po výskoku z okna doběhl a hladil po hlavě (teď jsem to asi trochu zkreslil, ale ta vzpomínka na pohlazení po hlavě tam byla). V druhém případě pracoval s delikventem, který se opakovaně dopouštěl krutých znásilnění. Neúspěšně usiloval o jeho kastraci, kterou tehdy vnímal jako jediné řešení toho, aby s tímto vzorcem přestal. Když mu muž utekl z péče naposledy a opět se dopustil znásilnění, nalezli ho po spáchání činu oběšeného, nicméně předtím si uřízl varlata – a nechal je ležet pod sebou.

Do třetice Weiss hovořil o svém setkání s masochistickou inženýrkou, která vyhledala jeho pomoc poté, co se s ní rozešel bývalý estébák-sadista. Současně to byla žena, která celou svoji kariéru budovala přes postel, tj. vždy si vyhlídla a sbalila člověka hierarchicky nad sebou, učitele, šéfa a podobně. A totéž zkusila i na Weisse – při konzultaci si začala rozepínat blůzu a on nebyl na takovou situaci připraven, navíc „byla opravdu krásná“. Když se tedy přece jen zachoval eticky a svádění neopětoval, ale navrhl z něj učinit téma příští schůzky, žena po schůzce – patrně rozrušena z nabourání vzorce – zastřelila bývalého přítele a následně i sebe.

Jakou sexuologii bych si přál

Ze sympozia jsem si odnesl pocit, že sexuologie má pořád značnou politickou moc: rozhoduje o změnách pohlaví, je útočištěm lidí s poruchami erekce či reprodukce (viz vstupy o reprodukci asistované) i v dalších složitých životních situacích (například při některých onemocněních), edukuje ohledně sexuality dětí a dospívajících, ale také asistuje při soudních řízeních; zvlášť tísnivý dojem ve mně zanechal příspěvek o zabezpečovací detenci pro parafiliky, s mnohem spornějšími pravidly pro zadržování lidí, než mají věznice.

Zároveň je sexuologie budoucnosti nemyslitelná bez čím dál provázanější spolupráce s dalšími obory (včetně těch humanitních) i se samotnými lidmi, kteří její služby vyhledávají, nebo co hůř, jsou na jejích posudcích závislí, aniž by chtěli. Sexuologii totiž neohrožují skutečné lidské potřeby, ale spíše různé fámy ve veřejném prostoru, jež se jí nedaří dostatečně odvracet (asi nejlépe je to vidět na dlouhodobých problémech prosadit adekvátní sexuální výchovu), a v neposlední řadě si někdy škodí ona sama, jestliže se tváří všemocně, autoritativně, jaksi uvízlá v zastaralých představách.

Její naději spatřuji i pod vlivem dojmu z Weissova vystoupení v tom, že jako obor přizná vlastní zranitelnost, že zůstane skeptickou z povahy vědeckého bádání, zdrženlivou ohledně příliš silných soudů, že bude naslouchající, otevřenou, přející. V příspěvku párového terapeuta Pavla Rataje zazněly přinejmenším dvě zajímavé věci: v oblasti vztahů je zkreslující věnovat se pouze jedné osobě, vždy je třeba dbát o meziosobní dynamiku, a zadruhé, největším problémem vztahů bývá to, že jeden projevuje větší touhu než ten druhý.

V případě Rataje to samozřejmě platilo pro párovou terapii, ale dovolím si jeho postřehy zobecnit i na vztah sexuologie a sexualitou nadaného člověka, kde by ekvivalentem k touze mohla být ona foucaultovská moc. Nicméně i na té mocnější straně se nachází člověk s vlastními sexuálními dispozicemi, a nikoliv bezpohlavní profesionál. Je hrozné, pokud by té situace zneužil, ale naopak je žádoucí, když mu tenhle prostý fakt umožní zvědomovat si vlastní křehkost, aby byl autentičtější, protože ani sebevzdělanější sexuolog nemůže být celoživotně vyrovnaný z hlediska své sexuality, aniž by ho překvapovala, aniž by prožíval různé lidské krize. A pokud by takový dojem vyvolával, rychle od něj pryč… Věřím jen v takovou sexuologii, která zná meze svých kompetencí, a mimo ně tuší tajemství.