filmy

Vychován filmovými kluby, dokonce v pokušení se filmu vážně věnovat. Po několika kratších filmech na to však zanevírám z důvodu závislosti filmu na technologiích, potažmo i kvůli jeho tvůrčí kolektivitě a finanční nákladnosti. Z dějin filmu bych vyzdvihl jeho nejisté počátky (Griffith, Murnau, Lang, Ejzenštejn, komici, avantgarda…) a rozmach 60. let, v současnosti mě víc zajímá dobrodružnější videoart. Přesto filmu (ani seriálu?) neupírám jeho dokumentární, masově komunikující hodnotu. Sám se občas potěším už leda adaptací literárních děl či filmovou „publicistikou“. Velkých filmů vzniká pomálu a já to nejsem, kdo by je chtěl v té nadprodukci hledat.

 

OLYMP:

 

  • MÁM RÁD: Pier P. PASOLINI (můj antický bratr), Alejandro JODOROWSKY (falstaffovský velekněz filmu), Luchino VISCONTI (přesvědčivá nostalgie z konce starého světa), Stanley KUBRICK (nejenom za jeho předsmrtné „Fuck.“), Roman POLANSKI (přijímání pekla)     
  • PROVOKUJÍ MĚ: Andrej TARKOVSKIJ (mystik jiného vyznání), Peter GREENAWAY (malíř filmu), Lars von TRIER (největší v Nymfomance, nejhorší v Antikristu, provokativní snad pokaždé, kdysi i po formální stránce), Gaspar NOÉ (zrazený filmař hranic)
  • ZESTÁRNULI MI: Steven SPIELBERG (průmyslník snů), Federico FELLINI (fascinace povrchem), Emir KUSTURICA (skoro totéž z druhé strany Jadranu), François TRUFFAUT (hodný strejda-sukničkář), Jim JARMUSCH (osamělé srdce velkoměst)
  • MÍJÍ MĚ: Woody ALLEN (dobré, ale příliš slov), David LYNCH (ztracený stín Jodorowského), Louis BUNUEL (jenom surrealizmus), Béla TARR (Tarkovskij nesnesitelně při zemi), Quentin TARANTINO (popcorn pro oči), Michelangelo ANTONIONI
  • TĚŽKO ŘÍCT: Akiro KUROSAWA, Ingmar BERGMAN, Jean-Luc GODARD, Martin SCORSESE, Alfred HITCHCOCK…
  • NIC NENATOČILI: Sókratés, Jana z Arku, Matka Tereza

 


VYBRANÉ FILMOVÉ ADAPTACE:

 

  • ORFIKA – Černý Orfeus (Camus, 1959); (anebo Cocteaův Orfeus; k antice dále připomínám Kakojannisovu Ifigénii, Elektru a Trójanky, Pasoliniho Krále Oidipa, jeho či Trierovu Médeu. Z dětství mě straší Souboj titánů a kupodivu těší Herkules od Walta Disneye)
  • RÁMÁJANA – Síta zpívá blues (Paley, 2008); (k Mahábháratě existuje 6hodinová adaptace Brookova)
  • EVANGELIUM – Ježíš z Montrealu (Arcand, 1989), implicitně Gran Torino (Eastwood, 2008); (ba i Nolanova Temného rytíře lze číst skrze velikonoční příběh. Dál třeba Scorseseho Poslední pokušení Krista, Pasoliniho Evangelium svatého Matouše, Zeffirelliho Ježíš Nazaretský, Jesus Christ Superstar, Největší příběh všech dob aj.)
  • percevalkomediální adaptace Monty Pythonů (Život Bryana, Svatý Grál… ke grálu též iluminační Rohmerův Percival Galský, Bressonův Lancelot od jezera, anebo populárněji Boormanův Excalibur či Spielbergův Indiana Jones)
  • TIBETSKÁ KNIHA MRTVÝCH – Vejdi do prázdna (Noé, 2009)
  • Pasoliniho „TRILOGIE ŽIVOTA“ (Dekameron, Canterburské povídky a Kytice z tisíce a jedné noci)
  • SHAKESPEARE – Večer tříkrálový (Nunn, 1996), Titus (Taymor, 1999), Macbeth (Polanski, 1971), Corolianus (Fiennes, 2011), Caesar musí zemřít (bratři Taviani, 2012); (zeširoka slavné adaptace Orsona Wellese, hlavně jeho Falstaff, Akiry Kurosawy, ale i Laurence Oliviera, Kennetha Branagha či Franka Zeffireliho. Greenawayova adaptace Bouře pod názvem Prosperovy knihy, Luhmanova ulítlá verze Romea a Julie, Stoppardovy volné variace à la Zamilovaný Shakespeare či Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, othellovská Krása na scéně o první divadelní herečce, Kosterova variace na Puka jménem Harvey, Shakespeare Wallah o indické divadelní skupině, Garderobiér atddddd.)
  • FAUST – Ďáblova krása (Clair 1950); (povrchněji Szabóův Mefisto či Švankmajerova Lekce Faust)
  • LIBERTINSTVÍ – Nebezpečné známosti (Frears, 1988); (existuje i verze Vadimova, Kublova teenagerská či Formanův Valmont. K Sadovi animovaný Marquis (Xhonneux, 1989), Francova Justine, Brookův Marat – Sade nebo dnes už vybledlé Pasoliniho Saló aneb 120 Sodomy, podobné dekadentním filmům typu Ferreriho Velká žranice či Greenawayův Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec)
  • clockROMANTIKA – Frankenstein (Branagh, 1994), Na větrné hůrce (Kosminsky, 1992), Tajemství velikého vypravěče a Malá mořská víla (Kachyňa, 1971, 1976)
  • REALIZMUS – Byli jednou dva písaři (Roháč, 1972), Vojna a mír (Bondarčuk, 1967), Zločin a trest (Kulidžanov, 1970), Oblomov (Michalkov, 1979); (k Tolstého novelám adaptace bratří Tavianů, obecně k ruským klasikům Allenova Láska a smrt; v Česku máme Návrat idiota či Zelenkovy Karamazovy)
  • Tess z D’Urbervillů (Sharp, 1998); (totéž Polanski, k hrůzám Anglie 19. století se pojí také Leanovy adaptace Dickense)
  • MODERNA – Orlando (Potter, 1992); (k Woolfové i Hodiny), Smrt v Benátkách (Visconti, 1971), Apokalypsa (Coppola, 1979), Mechanický pomeranč Lolita (Kubrick, 1971 a 1962); (zdařilá je taky Lolita Lyneova), Solaris (Tarkovskij, 1972), Přelet nad kukaččím hnízdem (Forman, 1975), Pianistka (Haneke, 2001), Hořký měsíc (Polanski, 1992), Talentovaný pan Ripley (Minghella, 1999); velmi si rovněž cením všech filmařských pokusů o „nezfilmovatelné“, jako Strickova Odyssea, Ruizova Času znovu nalezeného, ba i Winterbottomova Tristrama Shandyho)

 


DALŠÍ OBLÍBENÉ FILMY:

 

  • Nebe nad Berlínem (Wenders, 1987; filmová báseň o andělech a lidech po metafyzice, na Handkeho scénář)
  • Sbohem, má konkubíno (Chen, 1993; epický skvost z prostředí čínské opery)
  • Devdas (Bhansali, 2002; bollywoodská orgie barev a tanců, výjimečně bez šťastného konce)
  • melounŘek Zorba (Kakojannis, 1964; příjemná inkarnace Falstaffa)
  • Před deštěm (Manchevski, 1994; klenot z krvavého Balkánu)
  • Chuť melounů (Tsai, 2005; zdařilé romantické post-porno)
  • Mandragora (Grodecki, 1999; v katolicky dekadentním věku můj nejmilejší český film, chytlavě amatérský o „padlých andělech“)
  • Rodinná oslava (Vinterberg, 1998; až archetypální manifest dánské Dogmy)
  • Babettina hostina (Axel, 1987; na doporučení papeže Františka)
  • Obyčejní lidé (Redford, 1980; něco hluboko z mého táty, o smrti syna)
  • Chlapectví (Linklater, 2014; víc než filmová studie času)
  • Farinelli (Corbiau, 1994; a vůbec žánr hudebních filmů: Černá labuť, Král tančí, Všechna jitra světa, Amadeus, některé muzikály, hudba Morriconeho, Zdeňka Lišky…)

 

SERIÁL: The L Word (jediný, který jsem kdy sledoval dlouhodoběji – v přestávkách při učení se na maturitu – a který tehdy radikálně změnil můj vztah ke queer komunitě. Zdánlivě promiskuitní rámec seriálu jsem přijal ve smyslu mýtu dědičné slasti)