Jestliže vyznavačům erotické lásky k bližnímu nezačíná letopočet od Krista, nýbrž od jeho vrstevníka Ovidia, pak jejich svátkem – zrcadlícím Kristovo narození – by mohl být právě 24. červen, den svatého Jana. Hned druhým dechem dodávám, že bychom jej však museli poněkud drasticky přehodnotit.

Tradičně se svátek pojí s událostí letního slunovratu, čili že Slunce dosahuje celoročně největšího vzmachu, načež se dny začnou opět zkracovat. Křesťanství, neschopné magii těchto kosmických změn vymýtit, ji nakonec zasvětilo narození Jana Křtitele. A pokud Křtitelovo stětí připadá na konec srpna, nedalo by se celé léto vykládat ve smyslu Salomina tance? Mým hlavním úmyslem je ovšem odklonit tento mocný den od Jana Křtitele směrem k synu jiné Salome, totiž k Janu Evangelistovi. Jeho den 27. prosince není beztak mimo církev skoro znám, a tak nám zůstává v kalendáři prosté jméno Jan (z hebrejského Jochanan – „Bůh je milostivý“), ať už si za něj dosadíme klidně i dona Juana nebo hloupého Honzu.

Miláček mezi apoštoly

Proč nás má apoštol Jan zajímat z hlediska erotiky? Jako jediný z apoštolů nezemřel mučednickou smrtí. Pokud kdy měl být umučen ve vařícím oleji, popravčí nástroj se mu proměnil v osvěžující lázeň (vnější nebezpečí učinil svou vnitřní silou). Připisuje se mu výrok „Bůh je láska“, jakož i přízvisko „miláček Páně“. Není přitom nutné se uchylovat k senzačnosti nekanonických subverzí, opisujících milostný trojúhelník Jan – Ježíš – Magdaléna. K dojetí mi stačí z říše bájí jenom to, že Jan se po Ježíšově smrti o jeho dvě ženy, matku a Magdalénu, postaral (dokonce v Hérakleitově Efezu?). A co mám nejraději: vrátíme-li se k legendě o Janově autorství biblických spisů, pak jeho apokalyptické Zjevení („psané ve vyhnanství“) předchází zápisu Evangelia. Takto viděná bible se tedy nekončí absolutností božího soudu, nýbrž otevřenou milostí.

Noc kolem ohně

Ještě Oscar Wilde, autor hry Salome, zakoušel Krista jako romantického umělce, s kterým se ztotožnil kvůli životnímu pádu. My jsme však viděli příliš bídy už od raného dětství, než abychom se upínali k témuž zásvětnímu pohledu. Kristovo zrození provází chudoba, hvězdné nebe a na zemi bláto než sníh, předtucha skandální oběti. Proti tomu ať nám z opačné části kalendáře vyvstane Janův svátek Slunce a noci kolem ohně. Tímto ohněm se odpradávna vyháněli zlí duchové, později se v něm spalovaly čarodějnice (hlavně v severní Evropě připomíná Janův svátek Valpuržinu noc), chvílemi i démonické kočky. Příklad hrůzy z milostného náboje Janovy noci nalezneme v Čelakovského baladě Toman a lesní panna. Přestane-li však být oheň asociován s nějakým Křtitelovým „světlem víry“ v zájmu ohně v pravdě erotického, není třeba se víc bát démonů, čarodějnic či samotné noci. S přímluvou k apoštolu Janovi v nich nalezneme nové přátele.

Pod zlatým kapradím

Vedle ohně souvisí svatojánská noc dokonce se svatebními rituály. Dívky se kupříkladu vypravují za setmění nahé pro kvítí, z něhož pletou věneček, jímž přehazují strom. Zůstane-li dívčin věneček na stromě, vdá se do roka, přeletí-li strom, vdá se s někým přespolním – aby v každém případě „přišla o věneček“. Té noci jsou veškeré květiny kouzelné; třezalka, pelyněk i majoránka. Taková čekanka vás dokáže učinit až neviditelným. A pak je tu mýtus Janova květu, který se kolem půlnoci zjevuje pod zlatým kapradím a v jeho místech otvírá celá zem jednou do roka své poklady (ačkoli podobné „otvírání Země“ se traduje i o Velkém pátku, jak ho známe z Erbenova Pokladu). V souvislosti s Janem existuje na totéž tragické téma pokladu povídka Gogolova a skladatel Mussorgsky, který z ní hodlal učinit operu, se nakonec blýsknul snad ještě satanističtější svatojánskou fantazií Night on Bald Mountain. Z vůle českých překladatelů si spojujeme se svatojánskou nocí i slavnou Shakespearovu komedii A Midsummer Night‘s Dream (odehrávající se vzdor matoucímu názvu už během noci čarodějnic). Hra má naštěstí dost daleko k tragičnosti slovanských balad a jejím dějem hýbe květ lásky, okouzlený zásahem Kupidova šípu.

Petr, Jidáš, Jan

Částečné démonizace erotiky se z hlediska křesťanství zbavíme jen těžko. Kdo nás však nutí přistupovat k pokladům bible a církevním tradicím ryze křesťansky (biblisticky, církevně…)? Sám jsem se kdysi dvěma zamilovaným křesťanům narodil a vůči jejich víře si prožil tři různé postoje, které si ztotožňuji se třemi konkrétními apoštoly. První postoj nazývám postojem sv. Petra, postojem poslušnosti a pochyb, které nebyly dost silné. Dítě slepě přejímá návyky svého okolí, a pokud nezažije osudnou zkušenost Jiného, snadno zůstane kostelníkem až po svůj křesťanský pohřeb. Druhý protestní postoj si spojuji s osobou Jidáše, vzorem všech odpadlíků. Mohla za něj jak smrt sourozence (která mi zjevila prázdnotu mé víry), tak velké zmatení citů a v neposlední řadě četba Nietzscheho, potažmo antiky a postmoderní filosofie. Vydal jsem svého Krista na smrt a domníval se, že odteď mohu žít výlučně v těchto alternativních příbězích (které mi byly Vzkříšením). Nicméně minulosti se nedá uniknout. Křesťanství na mě doléhalo nejen ve vlastní rodině, ba nejen v celé západní kultuře, ale právě i nesmazatelně ve vlastním (ne)vědomí. Jakmile jsem jednou při pouti na Olymp výjimečně neuhnul před jakousi ikonou, ucítil jsem v ní s netušenou intenzitou triumf svého dětství. Ke křesťanství se proto navracím ne kvůli jeho teologii, natožpak jeho univerzalitě, ale právě kvůli té nahodilosti, s jakou se stalo součástí mě samého, mé osobní mytologie (narodit se do rodiny muslimů, židů či policistů, prožívám takové okouzlení k islámu, židovství, policii…). A právě odsud mě provází apoštol Jan.

V tomto duchu jsem post-křesťan. Hledám si cestu ke křesťanství z mimokřesťanských pozic, což je pro křesťany zpravidla heretické a pro nekřesťany zas příliš křesťanské. Pro mě se to však jeví jako to jediné možné. Křesťanské příběhy, symboly, rituály jsou ve mně tuze hluboko, než abych se od nich kdy osvobodil. Na druhou stranu mi přijdou tuze cenné, než abych si je kdy vyprázdnil přitakáním na jakoukoli už jednou dosaženou interpretaci (od té církevní po všechny ty jidášovské). Jejich dobrodružství pro mě spočívá až v tom – hledat k nim nové působivé cesty. Kdo ví, možná se přitom dotkneme něčeho z ducha dnešní doby, možná i některé z jejích ran. Každopádně na naše vnitřní poklady nepadne ani stín smrti. Pro smrt tu nakonec zůstane jen prázdná truhla.