ohlasy

Zde nabízím výběr z ohlasů na svou práci, od uměleckých kritiků a novinářů až po hlas lidu.

Rozhovory (nejen) k Ceně Jiřího Ortena 2018: 

  • S Tomášem Hučkem in Kapitál, 6/2018, s. 26. (Rozehrávám milostnou píseň proti Mládí)
  • S Petrem Bílkem in Biblio, 7/2018, s. 1–2. (Samotné psaní mi nestačí)
  • S Michaelou Horynovou in Hradecký týdeník, 30. 5. 2018, s. 8–9.
  • S Janem Kubelkou pro časopis Ink, 11. 7. 2018.

 

Ke knižnímu debutu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017): 

„Na rozdíl od některých svých spisovatelských generačních kolegů se Macl ke své rodině zná, aniž by jí vyčítal, že je zdrojem jeho traumat, komplexů a úzkostí. (…) Pozitivní výsledný dojem neruší ani jistá míra mladického exhibicionismu a tu a tam šarmérská zchlubost vzdělance.“

/U knihovny s Petrem Bílkem č. 15, Literární noviny, 11. 6. 2018/

„Macl nepíše jako debutant. Odvaha a samozřejmost, s jakými používá patos, klišé či kýč, a suverenita, s jakou sestavil z mnohdy nesourodých textů tak komplexní a hutný celek, totiž dokazují, že sbírka je dílem vyzrálého autora. Autora, který se s neochvějnou jistotou vrhl do takového množství poloh, že si ani netroufnu odhadnout, co od něj můžeme čekat dál.“

/z recenze Daniela Muknera Od babičky k sobě, iLiteratura.cz, 16. 5. 2018/

„Už řadu let mi žádný spisovatel nepředložil tak krásné vyznání lásky, dokud nepřišel můj královéhradecký vrstevník. Jako pro autora pro mne šlo současně o setkání s hrotem hořkosti, že tento přesvědčivý, netriviální a po formální stránce invenční text napsala cizí, a nikoliv moje ruka.“

/Vratislav Maňák v laudatiu k Ceně Jiřího Ortena 2018, celé dostupné zde/

„Místy je sbírka vtipná, místy jde hluboko pod povrch a místy jí vůbec nerozumím.“

/Talián v rubrice ‚Horké párky‘, revue Tvar č. 20, 2017/

„Jeho text může být lecčím. Otevřeným milostným dopisem, sbírkou esejistických fragmentů, rodinnou anamnézou a kronikou současně, stylistickým cvičením v určitých motivech nebo třeba zvrácenou poezií lékařských zpráv. (…) Lehce nabubřelou a snad i kazatelskou dikci esejistických „mouder“ střídají básnické obrazy či jazykové hříčky, dokonalý básnický rytmus útržky zajíkavé intimní konverzace. Citace kanonických autorit se prolíná s originální řečí „autora“ který neví, respektive nechce být nucen se rozhodnout, zda je spíše svědkem, egocentrickým básníkem, editorem či portrétistou – a v neposlední řadě též se slovenštinou babičky, kolem níž všechno víří. Babiččiny povzdechy a glosy netonou v žádném suchopárném mudrosloví. (…) Slovenština nabývá až exotický a groteskní nádech (…) a skoro by se chtělo spolu s filosofem Petrem Rezkem, autorem doslovu k proslulému vydání „velíškovské“ Babičky Boženy Němcové, zvolat, že babička je lišák!

Výše zmíněné mnohovrstevnatosti odpovídá i četnost témat a motivů, které se pravidelně ztrácejí a vynořují v nových variacích. Konfrontace samoty mládí a samoty stáří, hledání i opouštění víry a různé její podoby, sexualita, různé podoby rozkoše a touhy či falešná nostalgie dětství (…). Shakespearova poezie a jeho „vznešené“ metafory koexistují s trapností popkulturních odrhovaček, Platón a Barthes se stupiditou televizních kanálů. Babičky literární s babičkou „jedinou“.

Skrze setkání s babičkou hodlá básník probouzet „obecnější povědomí o erotice života“. A v tom je podle mě skutečně síla tohoto textu. Babička se mu skutečně stává lyrou, na které novodobý Orfeus zpívá píseň proti mládí. (…) Dlouho jsem nečetla tak smysluplnou a originální transformaci antických motivů. Ondřeji Maclovi se skutečně podařilo obnovit tradici ovidiovských metamorfóz. (…) Přes veškeré motivy bolesti, utrpení, pomíjení i smrti to však není elegický zpěv. Není to žalozpěv na smrt milované bytosti (…), ani zdánlivě idylické ustrnutí v tíži osobního života à la Božena Němcová, babička je živá. Nebo alespoň živá ve svém odcházení, živá ve vnukově lásce, která se jeví spolehlivější než jakékoli vzpomínání. Dokonce to není ani portrét marného života, usouženého stáří. V první řadě a především je to totiž milostné vyznání. Nejen babičce samé, ale lásce jako takové. A navíc když text zamíří k patosu, jenž milostná vyznání často doprovází (…), vždy se ve správnou chvíli objeví (sebe)ironie, vtip a něha (jakkoli se jejich sousedství jeví obtížné nebo dokonce nemožné).

Je to text, který irituje i dojímá. A jeho síla spočívá v tom, že přes všechny masky a manýry, které autor volí, je jeho „píseň proti Mládí“ a láska, z níž se vyznává, uvěřitelná.“

/z recenze Babička je lišák! od kritičky Blanky Činátlové, A2, č. 5, 2018/

 

Aby se kostelník mohl stát prorokem, musejí padat chrámy – bilanční rozhovor, vedený Tomášem Kolocem, v Kulturních novinách č. 48/2016. (o víře, slávě, uprchlictví, studiích DAMU či Sametové normalizaci)

Z rozpravy kritiků nad inscenací Vyznání třetího pohlaví (2015):

„K slovanské tradici to patří, takové to mini-šílenství, jemuž se říkalo jurodivost. … Zažil jsem rané období Petra Lébla a ten v punčocháčích lítal podobně.“

 /Tomáš Žižka, pedagog DAMU/

„Nejste dost důslední, abychom uvěřili, že je to záměr, nebo chyba; a tak je to trochu se vším. … Nejlíp je to popsáno v Čechovově Rackovi, kde takovýhle typ tvůrce má potřebu udělat skandál, a pak, pokud se nesetká s pochopením, mu to může být líto, že si až prostřelí hlavu.“

 /Alena Zemančíková, dramaturgyně rádia Vltava/

„Vzpomněl jsem si na Přemysla Rúta a jeho koncepci sanatoria pro šokované měšťáky, v němž by byly vystavovány obrazy, na nichž je poznat, co je na nich namalováno, a kde by hrály líbivé melodie v terciích. A já mám chuť se do tohoto sanatoria zavřít. … Spíše než „nové formy“ potřebujeme autorského básníka, který věří síle svého slova.“

/kritik Michal Zahálka/

„Vy mě drtíte ze všech stran… A teď jak to mám pochopit? Něco pochopím, něco nepochopím, pak zas zjistím, že to, co jsem nepochopil, válcuje to, co jsem pochopil. Ano, je to ten jurodivý přetlak. A musíte s tím na jeviště a jak ten kabaret Voltaire s tím dada 1916 to napálíte – a jedem! Nikdo neví, proč jdeme, k čemu jdeme a co jdeme, ale bylo toho tolik… Čili možná jsme byli svědky zrodu nové epochy. I když nejsem si tím jistý…“      

/Jan Císař, pedagog DAMU/

Úryvek z posudku oponenta Petra A. Bílka k diplomové práci Patos křídla a šípu: Variace Eróta v dějinách evropské literatury (2015):

„Při množství děl, jež jsou vzata v potaz a produktivně využita, je třeba nesmírně ocenit, že práce pohromadě drží a vytváří prostor-síť, kam je možné vstoupit a neztrácet se. Stejně tak je třeba ocenit inspirativnost práce: poměr nápadů, pozoruhodných postřehů a tezí, které si čtenář má chuť vypisovat a dál promýšlet, stojí v poměru k počtu stránek vysoce nad průměrem diplomových prací na našem oboru. A snad ještě víc hodna ocenění je zjevná radost, s níž se Ondřej Macl literaturou pohybuje, domýšlí ji a užívá ji způsobem navýsost tvůrčím, z něhož ale zároveň tane i nutnost, potřeba s literaturou být.

Práci bez váhání doporučuji k obhajobě. Vnímám ji jako jednu z nejpozoruhodnějších prací posledních let na oboru. Oceňuji prokázanou senzitivitu četby a výkladu, stejně jako preciznost jazykového provedení.“

Neznámá paní Slámová v diskuzi pod kritikou Dostojevského (2013):

„my opravdu nepotřebujeme aby nám někdo vysvětloval že si přečetl … knihu která ho zaujala. Budete se divit, někteří přečetli mnohem víc knih … Čtěte dál, ale psát nemusíte, rozhodně ne takhle“

Honza Vacek, muž, 24 let, Praha, k mé hudbě na Bandzone (2013):

„Nejsem si jistej, jestli je to geniální, nebo prostě úplná sračka. Ještě se sem vrátím, až budu mít jinou náladu.“

Boris Cvek v článku Ondřej Macl a slam poetry (Britské listy, 2009):

„Zejména na mne zapůsobil jeho mimořádný talent pracovat chytře se slovy, tvořit nápadité rýmy, být prostě nadán k tomu, aby se stal básníkem. … Potřebujeme, aby nadaní lidé jako Ondřej Macl začali sami hodně číst a hledat místo své doby v kontextu dějin kultury, i když jsou poměrně mladí. Aby se osamostatnili a vymkli době a našli odvahu ji prokvasit a vzdělat. Jejich úkolem je zase spojovat sítě potrhané pyšnou malostí, cynismem, nevírou a tupostí mnoha dnešních oficiálních pseudobásníků a kulturních činovníků, kteří se za svou vlastní neschopnost mstí dějinám kultury tím, že ohlašují jejich konec a bezvýchodnost.“

Martin Filip v článku Dospělý smutek performera ke koncertu v hradeckých Jesličkách (MF Dnes, 22. 2. 2010):

 „Macl se ukázal jako výborný textař, ale také jako interpret svých autorských písní hodný srovnání s Janem Burianem, o několik generací starším písničkářem. Maclova dikce, frázování a zpěv-nezpěv nad klávesami totiž zarážejí svou autentičností, přesvědčivostí i dospělostí.

Vzhledem k jeho dvaceti letům je to překvapující. Stejně jako je zarážející, kde se v mladém člověku bere tolik smutku. … „Vím, pokud tě ztratím, má žízeň je tragická tím, že se dá přežít,“ končí Macl jednu ze svých básní. Jednu z několika, ve kterých zachycuje tu radostné, tu teskné dary lásky. A dovede v tom být nad věcí a jemně cynický. Třeba když říká: „Nemá co nabídnout moje dívka, už jsem viděl všechna její dývka.“

Maclovy texty doprovázely dvoje klávesy, akustická kytara, bicí a dívčí zpěv. Do hudební stránky jejich vystoupení se lze strefit několika kritickými výtkami. Ale kdo poslouchá, ten ví, že o hudbu tady dvakrát nejde. Jde totiž o básníka odhodlaného k životu a otevřenosti. „Kéž zemřu znaven během cesty / než zdráv a šťasten v hotelu před rozcestím / V tisíci lázních usychat / v tisíci písních bez ticha / v tisíci láskách bez nevěsty.”

Ondra Macl je po divadle DNO a Jirkovi Jelínkovi dalším výrazným hradeckým talentem, který může v budoucnu překvapit úspěchem daleko přesahujícím Gočárův okruh.“

 

Z mini-recenze filmaře Milana Lajdara k filmovému debutu Válka (2004):

„…doufáme, že mladý autor přestane zachraňovat svět a natočí něco pěkného a zajímavého i pro diváky.“