erotika

Do erotické tradice jsem začal pronikat někdy po dvaadvacátém roku, jakmile mi v srdci odumřelo dětské křesťanství. Co mě z něj přece jen oslovovalo nejdéle, byla charitní „láska k bližnímu“, jíž jsem nejenže věnoval bakalářskou práci, ale také se zúčastnil mnoha praktických stáží (viz „agapé“) a po vzoru rodičů se chystal stát pracovníkem v sociální oblasti. Být jako Ježíš nablízku těm nejposlednějším.

Pod vlivem osudného setkání s XXX mi však nakonec nestačila ani charita (tj. vztahovat se k bližním na základě jejich božské povahy), neřkuli humanizmus či levicová solidarita. Nemluvě o pochybné praxi sociálního státu v rozmezí od mocenské izolace těch „odlišných“ po jejich normalizaci. Načež se mi postupně – i díky myslitelům jako Friedrich Nietzsche, Georges Bataille nebo Roland Barthes a ještě víc díky pronikání do antické literatury – vyjevila mocnost Eróta.

magd

P. P. Rubens, Snímání z kříže, 1617 (detail)

Téma mě v první řadě zaujalo ve smyslu jiného, naléhavějšího druhu lásky, která spočívá v konkrétním, ba až iniciačním vztahu, přetvářejícím nahodilé v osudné, kdy se ke slovu dostává i tělesno, city, jejich hořkosladká rozpornost. Obzvlášť mi imponoval prvek zranění, přítomen skrze erotický zásah jako něco paradoxně léčivého, probouzejícího k životu.

Samozřejmě čím víc jsem do erotických textů pronikal, tím víc se mi původní představa nikoli jen prohlubovala, ale i komplikovala a vrstvila do navzájem různých podob. Božský Erós (Amor, Kupid, Mílek…) najednou nebyl jen okřídlený lučištník, nezbedný synek Afrodity, podněcující své oběti k lásce, nebo i nenávisti a šílenství. Byla to síla tvořící vesmír, zdroj inspirace umělců, puzení u zrodu platonské filozofie, metafora touhy až topos „zasaženého srdce“, svým způsobem křesťanské nebe i peklo, nezbytná součást mystického vytržení či nálad truchlícího nad hrobem, princip Bataillovy a-teologie, ale také psychoanalytický pud, jeden to z předpokladů současného zaměňování erotiky s pornografií.

Ve snaze vypracovat metodu erotické interpretace umění jsem Erótovi zasvětil diplomovou práci Patos křídla a šípu. Variace Eróta v dějinách evropské literatury. Krom toho jsem erotice věnoval několik povídek, teoretických článků, jednu zmatenou popularizační přednášku, nebo třeba facebookovou galerii obrazů, ba nejlépe jsem ji asi vyjádřil v zatím nevydaném textu Víc než mladé dívky. A krátce jsem se domníval, že tím je to uzavřeno, že ten můj rošťák zmizel zpátky na Olymp.

10881534_347518868773752_6086032737347477592_n

H. Simberg: Zraněný anděl (1903)

Dnes jsem nicméně přesvědčen, že Erós – i vzhledem k návratu Dějin, kdy se Evropa znovu ohlíží po svých hodnotách – si od nás žádá mnohem víc. Kde vznikají strašidelné zdi, ať už mezi humanisty vs. fašisty, ekumeniky vs. fundamentalisty, pro-Američany vs. pro-Rusy nebo ještě jiné, tam erotika vnáší konkrétní příběhy hodné Romea a Julie. Akorát s tím rozdílem, že romance hrdinů netvoří pouze světlou výjimku v dialekticky bezvýchodných dějinách a neznamená hrob, nýbrž naopak se stává „ložnicí outsiderů“, kde se dějiny teprve zrodí. Erotika jako naděje dějin na změnu. Snášení vejcí do popela. Násilnou parafrází Heideggerova citátu je to Erós, ten jediný bůh, který nás může zachránit.

 


Možné cesty Eróta? (…a point in progress…)

Abychom se mohli erotikou zaobírat novým způsobem, je samozřejmě fajn se pečlivě seznamovat s jejími tradičními implikacemi, ať už s tou antickou, potažmo platónskou, křesťanskou či psychoanalytickou. Zvláště bych upozornil na francouzské bádání (dnes třeba Bernard Noël, dříve Robert Desnos aj.), často provazující erotiku řekněme s libertariánským momentem, plížícím se jako stín za světlem osvícenského rozumu, a vrcholící vševědoucím projektem Georgese Bataille. Kdybychom ale pouze odkrývali erotiku všude tam, kde už sama nějak je, ještě by to neznamenalo nic tvůrčího. Druhým zajímavějším krokem je hledat ji tam, kde by teprve mohla být – pochopíme-li chaos nejrůznějších teorií nedávné doby jako její zelenavé zárodky.

lou

Andreas-Salomé, Rée a Nietzsche (1882)

Vezměme si kupříkladu filozofii. Odhlédneme-li od explicitního zvažování Eróta Platónem počínajíc, nelze nevidět moderní navracení se filozofů od Pojmu k řeči, tělesnu, afektu, hře, přítomnosti Druhého, místy i k lásce. Jestliže Nietzsche nám „požehnal“ aspoň na tři sta let dopředu, sám přece jen zastával spíše antického Dionýsa (oproti Apollónovi) než Eróta, a ač zastánce mužské filie, k ženám byl tradičně misogynský. (O to zajímavěji se kupodivu zabývala Erótem jeho jediná femme fatale Lou Andreas-Salome.) Jak lze dále erotizovat představy Druhého, s nimiž přicházejí myslitelé typu Lévinas, Buber či v dnešních dnech Jean-Luc Maryon (nahrazující Descartovo „myslící já“ milujícím)? Přese všechnu sympatii k nim stále místy nesou patriarchální břemena minulosti, související i s jejich náboženským vyznáním. A jak se na druhou stranu vyhnout anti-náboženskému hédonizmu, jak ho dnes vlivně zastává takový Michel Onfray? Jakým způsobem můžeme vrátit do hry existencializmus? A jaká by byla role fenomenologie po Merleau-Pontym, třeba ve vztahu k vnímání? S pozoruhodnou inspirací přicházejí myslitelé, spojení s radikální či novou levicí, jmenovitě Alain Badiou (jeho Chvála na lásku s důrazem na trvající, iniciační vztah v protikladu k „věčnému momentu“ romantiků), Ernesto Laclau (návratem k univerzalitě, prázdnému to obsahu partikularity) či André Gorz (končící svůj život z lásky k ženě). A i ten Slavoj Žižek stojí v Nepolapitelném subjektu víc na straně „hysterické“ touhy než pudu nebo rozumu… Rozum je ve 20. stoletím umenšen, odbožštěn, zasazen do těla a emotivity – v souladu se současnou neurobiologií. A myslet Eróta výlučně v mantinelech filozofie už není možné (schválně píšu „z“, neb z naší věčně zářící moudrosti-sofíi zůstala temnota-zofos. Pokud ale tradiční filoSofie zploštila erotický oheň na dimenzi světla, potažmo písma, nynější temnota pro jiné tak tragická nám skýtá naději v podobě milostného tepla). Filozofické otazníky prostupují mnoho dalších disciplín, které si rovněž zasluhují erotickou revizi.

natalia LL

Natalia LL: Spotřební umění (1974)

Namátkou: Sexuologie neustále omílá původně represivní slovník pozitivistů, předvídající nějakou normu (zpravidla heterosexuální, korunovanou aktem plození) a od ní odvozuje deviace-úchylky. S Foucaultem řečeno se zde etablovalo vědění, skrze které se máme definovat, a sexualita proto neslouží jako nějaká „posvátná přirozenost“, nýbrž jako mocenský nástroj. Z hlediska erotiky by stálo za to zvážit model založený na queeru, kdy bychom sexualitu pojali ve smyslu chování a snění, do něhož nás iniciují konkrétní erotické zážitky. Pro začátek se stačí opřít o pouhou zkušenost – sotva jsem heterosexuál, že by mě „přitahovaly ženy“ (vždyť ženy jsou tak různé, jsou-li vůbec). Jsem ovšem s to milovat konkrétní dívku a zároveň – různými druhy lásky – i svoji babičku, nějaké zvíře, boha či mrtvé klasiky. Hranice přípustného zde nestojí a priori, leč iniciační zásah může přijít, odkud bychom ho čekali nejméně, navzdory svým dosavadním hranicím. A co si s tím počne etika – s láskou, která je normotvorná? Záhodno by bylo také zajít pro inspiraci do jiných dob či kultur (arabská? Indická? Čínská?…), které tyto osobnější modely sexuality úspěšně provozují/provozovaly…

Se sexualitou, myslím, úzce souvisí i pedagogika, která si zaslouží vymanit se z modelů nastavených jezuity či bůhvíkým. Sám jsem se v tradičním vzdělávacím procesu naučil hlavně to, pro co jsem byl sám tematicky zaujat, nebo mě pro to zaujal učitel/ka či kamarádi. A umíme si představit, kolik školství ročně produkuje flákačů, ovcí, kariéristů přivyklých na jedničky, nedejbože i hňupů nebo asociálů, ať už vlivem segregace, šikany, metodami některých učitelů, co nikdy neopustili školu, hojí si na dětech mindráky, státem navíc obecně podhodnoceni… Zatímco skutečné motivace k učení leží úplně někde jinde než v obsahu školních osnov. Šťastný, kdo včas natrefí na dobré učitele! – Na jednu stranu doporučuji zvažovat erotické modely v samotném školství (aniž by muselo jít přímo o antickou pederastii, spíše mám na mysli metody zohledňující touhu či osud dítěte), na druhou stranu se nabízejí k promýšlení tzv. informální/bezděčné metody výchovy (vedle těch tradičních formálních/neformálních) a různé formy iniciace, které by v posledku mohly vést k zvědomování toho, čemu se říká „škola života“.

breznev a honecker

Brežněv líbe Honeckera (1979)

Jiným velkým úkolem je přehodnocení politiky, kdy bychom se měli definitivně odstřihnout od jejích totalitních konotací jakože politika-propaganda-populizmus fuj fuj fuj, a naopak ji obnovit ve smyslu „sféry vztahů k druhým“, dokonce ji učinit rámcem všeho, co závisí spíše na identitě (tj. náboženství, filozofie, umění…). Něco takového cítíme už v platonském původu politiky (polis nad jednotlivce), nicméně opět v dnes nepoužitelném totalizujícím duchu. Inspiraci hledejme jinde – máme k ruce Popperovu vizi otevřené společnosti, návrhy současných pragmatiků typu Richard Rorty, již zmiňované teoretiky nové levice aj. Důležité je i zahrnutí environmentálního aspektu do „věcí společenských“, erotické oživení vztahu k mimolidskému světu v duchu Abramova Kouzla smyslů (i proto jsem se po letech s literaturou rozhodl vracet k přítomnějšímu divadlu. Skoro šest set let po Gutenbergovi je na čase vzdávat se písma…).

Co s teologií? Jak žít nábožensky v politickém rámci? I k tomu máme naštěstí už množství proroků zvláště z amerického prostředí, kde náboženské komunity fungují patrně političtěji a progresivněji než ve zkostnatělejší Evropě. V Česku stojí zato sledovat překlady knih, doporučovaných religionistou Ivanem Štampachem, typu Příchod kosmického Krista od Matthewa Foxe či Osobní náboženství od Thomase Moorea. V prvním případě čteme o progresivní nové mystice, bytostně propojené i se sexualitou, uměním, ekologií, feminizmem či ekumenizmem, druhá se zabývá tématem, jak žít nábožensky v sekulárním světě stranou od tradičních náboženských forem. Zvážíme-li božskost Eróta, jeho ironií je, že činí univerzálním a osudným něco zprvu nahodilé, konkrétní, partikulární – a tak právě zakládá jakési osobní náboženství (za všechny příklady viz Dantova oslava Beatrice), a i proto ho nelze učinit mocenským nástrojem instituce (jako se o to pokusila křesťanská církev, jakmile ho rozdělila na požehnaného a prokletého, takže ji dosud straší).

memory-1948(1)

René Magritte: Paměť (1948)

Erós je mýtem a zároveň jím není (možná i v hlubším smyslu než Platónova jeskyně?). Žijeme v době, kdy mýtus nabyl nechvalně negativní pověsti zásluhou Mytologií Rolanda Barthesa – u téhož autora ale nakonec nacházíme i erotickou teorii afektivity par excellence, a to v jeho Světlé komoře ve dvojici pojmů studium/punctum. Teorie, odvozená ze ztráty své matky, jíž znovu nalézal ve fotografiích, de facto zpochybňuje tradiční interpretace bez osobního zásahu. Domnívám se, že zlehčování mýtů, potažmo i náboženství nebo uměleckých děl, mnohdy souvisí s naivní představou o lidských emocích (v protikladu k rozumu, jak by se to dalo navázat i na platonsko-křesťanskou dichotomii tělo/duše – tělesné emoce vs. duchovní rozum). Je zajisté na místě odkrývat principy kýče či propagandy, která vítězí, vnutí-li nám o něčem dojem apolitické přirozenosti („lišíme se na muže a ženy“ atd.). Na druhou stranu emoce se dají zušlechťovat a posléze jsou daleko zajímavější právě svou rozporností „na pomezí těla i duše“, se Sapfó řečeno svou hořkosladkostí, kdy rozum nenechají ustrnout a pudy zdivočet. Více než tělo i duše je proto odráží nerozlišené srdce?

Přihodím-li k Barthesovi teorii básnictví založenou na „úzkosti z vlivu“ v podání Harolda Blooma, bytostně anachronický svět kunsthistorika Abyho Warburga (zprostředkovaný nám dnes Didi-Hubermanem), potažmo ze současných koncepcí i vztahovou estetiku Bourriaudovu, máme před sebou otevřené pole, jak domýšlet teorii uměleckého díla ve vztahu k emocím, ale i k mýtu či víře. Nevyzvala nás k tomu svým způsobem i Susan Sontag svou slavnou výzvou k „nahrazení hermeneutiky erotikou“? Warburg si dokonce před smrtí zapsal, že celé dějiny západní kultury zakouší podle neustálé oscilace „dvou protikladných, ale vždy spojených“ psychických stavů, extatické (manické) nymfy na jedné straně a truchlícího (depresivního) říčního boha na straně druhé. Co jiného přitom nacházíme v samotném Erótovi než spojení těchto dvou poloh? A jak jinak na nás působí silná emoce, než že nás ochromuje a zároveň dynamizuje? Při domýšlení těchto autorů se navíc nelze zbavit podezření, že důslednou interpretací uměleckého díla je teprve vznik nového díla, zatímco kritiky ulpívají na emočním povrchu.

south africa

kdysi dávno v Africe

Zůstat v každém případě jen teoretický znamená pouze „přihlížet průvodu bohů“ (jak zní podle Gadamera možný původ slova teorie). Je sice nezbytné budovat určitou erotickou síť napříč stávajícími disciplínami – a k tomu by mi pokrokovější z akademiků měli schválit založení nové fakulty – erotika však potřebuje víc. Může-li být provizorně uznána za vědu, je stejně tak i sexuální mystikou, magií založenou na bezmoci, uměním bez díla… Shrnuto: něčím tak specifickým, že proto teprve musíme najít slova. Co slova! Vůbec její místo, rituály, konvence… Aby se mohla stát nástrojem k ozdravení světa v jeho každodenních vztazích. A vracet nás tak cestou citu vstříc rozpornosti života, navzdory svým , která nejsou tak zcela našeTo je třetí krok, ten poslední a nejdůležitější. Nemám pro něj zatím víc než prázdná slova. Prázdná jsou ale jenom tak, jako se mi teď jeví život, který mám před sebou. A nic napohled plného mi dávno nestačí… Chcete-li, můžete mi pomoci tu novou erotiku hledat. Zvláště vy úzkostní, kterým se zastesklo po naději! Tma není černá. Zvu vás do nejistoty. V nejhorším umřeme při práci.

Aktuální k noci čarodějnic 2016.


K tomu přikládám dva seznamy četby, literární a teoretický, které bych rád průběžně rozšiřoval. Každou knížku doprovází v závorce krátký osobní komentář.

VÝBĚR Z EROTICKÉ LITERATURY:

  • HÉSIODOS: Zrození bohů, 7. st. před Ovidiem. (nejstarší dochovaný výskyt Eróta ve smyslu jak kosmogonické mocnosti, tak bůžka spojeného synovsky s Afrodíté. U Homéra bychom našli eróta jedině v řeckém originálu, a to v povšechném smyslu žádosti, překládaném jako láska či touha, a povstalém pravděpodobně ze slovníku stolování)
  • STIEBITZ, Fr. (ed.): Stará řecká lyrika, 7.–5. st. př. Ov. (sem tam nejstarší pozůstatky Eróta básníků. Proměnu Eróta v topos jde dobře vysledovat ve srovnání s výborem Římská lyrika)
  • PLATÓN: Symposion, Faidros, 5. st. př. Ov. (navzájem rozporný základ filozofického Eróta, tu na straně rozumového poznání, tu blíže božskému šílenství. A v neposlední řadě erotické „svádění“ samotné dialogické formy)
  • Biblická Píseň písní, 5.–3. st. př. Ov. (zlomky z písní svatebních? Vracející se v erotickém tónu některých pozdějších mystiků. Stálo by za to posoudit i celou bibli ve smyslu eroticky rozporného dopisu Boha člověku)
  • THEOKRITOS, MOSCHOS, BION: Idyly, 3. st. př. Ov. (příklad Eróta kupodivu krutého. Moc nad ním zčásti získáváme především dík Ovidiovi)
  • CATULLUS, G. V.: Zhořklé polibky, 1. st. př. Ov. (výbor z poezie, která kanonizovala hořkosladký vztah k milované jako k ideálu i děvce zároveň)
  • VERGILIUS: Aeneis, 29–19 př. Ov. (epos, který se pokusil Eróta překonat stoičtějším Jupiterem. Stejně jako v Apolloniově Argonautice se tu pro západní topologii ustaluje scéna, kdy Erós svým zásahem zásadně změní příběh)
  • OVIDIUS: Umění milovati, +-0. (potažmo širší český výbor z Ovidiova milostného díla Láska a milování. Svým způsobem „Kámasútra západu“, jejíž ideály však pro nás zazdil vzestup křesťanství. Pozor, obě díla jsou daleko víc než pouhé návody k sexuálním polohám! Jejich apel je v zásadě výchovný. Z Eróta činí sílu „na naší straně“. Moment zásahu, iniciace, zlomu je typický i pro jeho mytologický inventář Proměny)
  • APULEIUS, L.: Proměny, čili Zlatý osel, +- 160. (velký mýtus západu o Amoru a Psýché)
  • LONGOS: Dafnis a Chloé, 2. st. (nejrozkošnější antický román o erotickém dospívání)
  • VÁTSJÁJANA: Kámasútra, 4.–6. st. (eroticky výchovné dílo pro vyšší indické vrstvy z pera svatého muže, považující rozkoš za základní lidskou potřebu)
  • BOËTHIUS: Filosofie utěšitelka, 523. (autor odsouzený na smrt si představuje Filosofii v podobě ženy. Forma napůl básnická a napůl prozaická, tzv. menippská satira, předznamenává Dantův Nový život)
  • Murasaki ŠIKIBU: Příběh prince Gendžiho, +-1000. (princ hledá kanonicky marně v různých ženách svou ztracenou matku-ideál)
  • Pierre ABÉLARD; HELOISA: Dopisy utrpení a lásky, +-1132. (míjení se Eróta s Kristem v korespondenci jednoho z největších teologů století se zamilovanou abatyší, poté co byl kvůli jejich pletkám surově vykastrován)
  • Tristan a Isolda, 12. st. (epos, česky dostupný v Bédierově převyprávění, zakládá vlivný mýtus západního pojetí lásky jakožto cizoložné, nešťastně kladoucí mezi milence meč. Milovat znamená umírat, lásku nelze naplnit a je živa leda z překážek)
  • Guillaume de LORRIS: Román o růži, +-1230. (Erós jako kurtoazní figurka v zahradě uvnitř alegorického, v zásadě spíš narcistického snu. Polemické Meungovo pokračování v češtině nemáme, téma u něj však zabředává do satirické až misogynní skepse, proti čemuž se mj. ohradila roku kolem roku 1400 Dopisem Bohu lásky Christine de Pizan)
  • DANTE: Nový život, 1295 (básnicky-prozaické vyjádření kurtoazní lásky po Beatricině smrti. Erotický zásah splývá s křesťanským zjevením a přislibuje vznik následné Komedie) a Božská komedie, 1308–1320. (Zásah se kanonicky ocitá v samém středu křesťanského příběhu spásy, aby kvůli němu básník-milenec nemilosrdně revidoval dosavadní lidské vědění)
  • Giovanni BOCCACCIO: Dekameron, 1350. (vlivná renesanční databáze milostných příběhů)
  • PETRARCA: Sonety Lauře, 1374. (proti Dantově záhrobní horizontále přichází snad nejvlivnější dílo milostné lyriky s catullovsky neuspokojitelnou světskostí, kdy básník je k Lauře, mimochodem vzdálené to příbuzné markýze de Sade, zasažen při Velkém pátku! Pro porovnání Petrarcy s širší italskou lyrickou tradicí navrhuji výbor Navštívení krásy)
  • Pietre ARETINO, P.: Rozkošnické sonety, +- 1527 (ukázka z renesanční pornografie, v níž Erós splývá se ztopořeným pinďourem před ženskou zadničkou) a Rozpravy o mravech hříšných kurtizán. (ovidiovské „umění milovat“ z hlediska sexuálního byznysu)
  • Pierre RONSARD: Lásky a jiné verše, 1552+. (výbor z „Petrarcova“ francouzského dědictví)
  • William SHAKESPEARE: Romeo a Julie, 1595. (flirt dvou dětí s tristanovskými ozvuky posílil svou popularitou tragické pojetí lásky. Autor sám je však pokladnicí daleko širšího milostného spektra. Láska, zkratkovitě řečeno, dokonce činí šťastný pilíř jeho komičtějších her – Snu noci svatojánské, Večera Tříkrálového… – zatímco z jeho barokněji tragičtějších her se vylupuje postava „slepého Kupida“ a uvnitř srdcí se smráká)
  • Ihara SAIKAKU: Největší rozkošnice, 1686. (velkolepá zpověď japonské konkubíny na konci života, přibližující i rozkošnický provoz jako celek)
  • Cchao SÜE-ČCHIN: Sen v červeném domě, +-1715–1764. (čínský protějšek Proustova Hledání ztraceného času, založený na mýtu padlého kamene, který chce poznat světskost, a na výlučnosti červené, dívčí, nymfické barvě-symbolu)
  • Abbé PRÉVOST: Manon Lescaut, 1731. (romance navzdory celibátům, slavně inspirující Vítězslava Nezvala, jemuž rovněž vděčíme za Sexuální nocturno a patrně i za Umění mrdati. Vedle Máchových deníků, Štyrského Erotické revue či odkazu Honzy Krejcarové jde asi o nejvýraznější pornografické počiny tuzemska)
  • Samuel RICHARDSON: Pamela, 1740. (potažmo i Clarissa a Sir Charles Grandison; vlivné romány v dopisech na téma ctnosti a svodu)
    John CLELAND: Fanny Hill, 1748–1749. (porno-paměti viktoriánské kurtizány. Za sběratele tehdejších „nemravných textů“ připomínám Pisana Fraxiho či Rolfa S. Reada)
  • Denis DIDEROT: Upovídané šperky, 1748. (důvtipné odhalení koketních zvyklostí doby)
  • Vášeň a rozum: láska v době libertinů, 1749, 1783, 1777.  (společné vydání textů Tereza filozof od B. d’Argense, O ženách a jejich výchově C. de Laclose a Není zítřku od V. Denona, s doslovem M. Petříčka)
  • Laurence STERNE: Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho, 1759–1767. (hlavně VIII. kniha, jakož i pasáže z cestopisu, skýtá velkolepé parodie erotických konvencí, podané navíc před-moderně erotizujícím jazykem čistě pro radost z vyprávění)
  • Johann Wolfgang von GOETHE: Utrpení mladého Werthera, 1774. (výron citu byronovsky přepjatého až destruktivního, než se náš poslední klasik ukáznil; viz třeba vyrovnanější, ba vědecké zkoumání erotiky v pozdějším Spříznění volbou. Kanonicky rafinovaně se nakonec autorova temnota vtělí do postavy Mefistofela. Pod názvem Erotica Romana původně vyšly antikizující Římské elegie. V Česku máme Klímovu hororovou parodii Utrpení knížete Sternenhocha)
  • Choderlos de LACLOS: Nebezpečné známosti, 1782. (aneb jak s Ovidiovým „uměním milovat“ naložili osvícení libertariáni…)
  • Markýz de SADE: 120 dnů Sodomy, 1785. (text z mého hlediska spíše „matematický“ než erotický, a přece Sadův odkaz bývá někdy pokládán dokonce za vrchol erotizmu, ne-li za jeho extrémní projev. Takový Bataille by bez něho byl nemyslitelný. Za snesitelnější „travestie ctnosti“ připomínám novely Justina a Julietta)
  • Giacomo CASANOVA: Historie mého života, 1789–1798. (dílo, tvořené z nudy v severočeském Duchcově, ustavilo z všestranné a myšlenkově zpátečnické bytosti synonymum Dona Juana)
  • NOVALIS: Modrý květ, 1800. (napůl tradiční a napůl osobní až kanonicky nerozluštitelný Erós v mytické pohádce, vyprávěné Klingsorem-Goethem uvnitř nedopsaného románu)
  • Honoré BALZAC: Serafita, 1834. (jeden z nejméně balzacovských textů, romantický až teologický na téma androgynství. Nicméně už i zde vidíme snahu srdce duchovně překonat, načež v celém Balzacově odkazu, zaměřeném naopak na analýzu společenského „těla“, z něj nezůstává než bolest, slzy, ideálně brzká smrt)
  • Michail J. LERMONTOV: Démon, 1841. (tragická poema o zamilovaném ďáblu; příklad autora se zlomeným srdcem, eroticky rozvíjejícího Miltona)
  • Søren KIERKEGAARD: Svůdcův deník, 1843. (ani Mozart, ani Molière. Za nejrafinovanější variaci mýtu Dona Juana uvádím novelu od filosofa lásky, který zde svůdnictví rozpracovává až do takové podoby, že kdo mu nakonec odolá?)
  • Alexandr DUMAS ml.: Dáma s kaméliemi, 1848. (tragický příběh nemocné kurtizány, které je odepřeno právo na lásku, inspiruje jednu z nejslavnějších oper, totiž La Traviatu Guiseppa Verdiho, skladatele to posedlého umíráním hlavních hrdinek)
  • Jules MICHELET: Pták, 1856. (s františkánskou laskavostí oslavené všechny polohy ptactva, zcela v kontrastu k dikci dobově populárního Darwina… Dílu předcházejí texty Moře a Hmyz)
  • Leopold von SACHER-MASOCH: Venuše v kožichu, 1858. (vygradování gnostického mýtu o věčném ženství ve figuře úplného podřízení se. Novela, od níž psychopatologie odvodí jméno pro masochizmus)
  • Oscar WILDE: Šťastný princ a jiné pohádky, 1888. (mám-li něco vybrat z díla svého oblíbence, pak nejradši jeho pohádky, srovnatelné krutostí i citem ještě tak s Andersenovou Malou mořskou vílou.  Dále snad dopis z vězení De profundis, v němž krom krásy estét docenil i bolest, některé ranné básně v próze či měsíční aktovku Salome, nicméně vrcholným Oscarovým dílem se stal záměrně jeho život)
  • Anatole FRANCE: Thaïs, 1890. (povídka z dob starověké Alexandrie o askezi a rozkoší. Oživení tradiční angeologie v marxisticko-osvícenském rámci, kdy se andělé pokusí svrhnout tyranského Boha a stát lidmi, nalezneme ve Franceově románě Vzpoura andělů)
  • “Algeron C. SWINBURNE”: Flossie – patnáctiletá Venuše, 1897 (vesele pornografická knížka o milostných hrách, vedoucích finálně ke ztrátě panenství)
  • Guillaume APOLLINAIRE: 11 tisíc prutů, 1907. (surrealisticky hravé variace na Sada z pera jeho moderního objevitele)
  • Maurice MAETERLINCK: Modrý pták, 1908. („puklý“ Erós v podobě věčně unikajícího štěstí v prázdných kulisách jinak fantastické féerie)
  • Thomas MANN: Smrt v Benátkách, 1912. (melancholicky impotentní rozvíjení Platónova Faidra. Pro srovnání s pedofilní fabulí o poznání extatičtější se nabízí Nabokova Lolita, dílo v zásadě víc nymfické než erotické 
  • Marcel PROUST: Hledání ztraceného času, 1913–1927. (zde bych z téhle jinak spíše žárlivé, pavoukovitě mumifikující epopeje – s původně zamýšleným titulem Vynechávající srdce – vyzdvihl teorii uměleckého díla v jejím VII. dílu, podle níž je každý z nás překladatel jediné knihy, kterou pro něj píše realita)
  • Frank WEDEKIND: Flirt a jiné povídky, 1920. (dekantně-osvětový náhled na erotiku bismarckovského Německa; od autora známého i pro svá skandální dramata jako Probuzení jara aj.).
  • Oskar KOKOSCHKA: Orfeus a Eurydiké, 1918. (fantastické halucinační drama malíře a zhrzeného milence Almy Mahler, kombinující mýtus Orfea s Amorem a Psýché a s Fúriemi. Malíř se Erótem-Thanatem zabýval i ve svých politických vizích, v protikladu k modernímu vyzdvihování „osvěty a pokroku“)
  • Stefan ZWEIG: Zmatení citů (in Amok), 1922. (povídka eroticky problematizující vztah učitele a žáka)
  • Georges BATAILLE: Příběh oka, Matka, 1928, 1966. (příklad skandálních aplikací autorových teorií erotizmu na beletrii. Mechanizmy srovnatelné se Sadem)
  • David H. LAWRENCE: Milenec lady Chatterleyové, 1928. (mistrovská oslava „plamínku vykřesaného obcováním“ napříč třídami v kontrastu k impotentní a vykořisťující technokracii, vrcholící kupodivu ódou na cudnost. Erotická Paní Bovaryová…)
  • Virginia WOOLF: Orlando, 1928. (androgynský průřez dějinami z pera autorky v zásadě melancholicky epikurejské, tříštící Eróta ve vlnách)
  • Henry MILLER: Obratník raka, 1934 (zdánlivě banální chvalozpěv na extatičnost světa) a Obratník kozoroha, 1939 (především sexuálně-metafyzická Mezihra s vizí Šoustálie).
  • Jean GENET: Querelle z Brestu, 1947. (bataillovsky transgresivní portrét gaye-námořníka-vraha)
  • Pauline RÉAGE: Příběh O, 1954. (snad nejznámější ženská variace sadomaso-mystérií)
  • Jack KEROUAC: Podzemníci, 1958. (beatnická oslava lásky k černé feťačce)
  • Bernard NOËL: Hrad oběti, 1969. (erotické iniciační mystérium, nebojící se ničeho)
  • James KIRKUP: The Love that Dares to Speak Its Name, 1976. (kanonická báseň gay-hnutí o nekro-anální lásce římského vojáka k tělu ukřižovaného boha)
  • Philip ROTH: Profesor touhy, 1977 (příklad románu s ozvuky sexuální revoluce z pera jednoho z nejpopulárnějších angloamerických prozaiků současnosti, omílajícího nicméně machistický přístup k ženám-kořisti)
  • Elfriede JELINEK: Pianistka, 1983. (příběh intelektuální transgrese z pera nobelistky)
  • Milan KUNDERA: Nesnesitelná lehkost bytí, 1984. (Kunderovo románové entrée do západního světa o lásce, prázdnotě a komunizmu. Stejně jako v případě Rotha či později Houellebecqa se vyskytují sklony k machizmu)
  • Michel HOUELLEBECQ: Platforma, 2001. (milostný román z pera nenáviděného Francouze na téma sexuální turistiky)
  • Catherine MILLET: La Vie sexuelle de Catherine M, 2001. (poslední skandální zášleh tradičního libertinství z pera straight ženy)

 


 

VÝBĚR Z EROTICKÉ TEORIE 20.–21. STOLETÍ:

  • Lou ANDREAS-SALOME: Eros, 1899–1917. (eseje psycholožky k problematice lásky, vnitřním to sváru mezi egoistou a altruistou, dále k erotizmu, lidskosti ženy a psychosexualitě)
  • Remy de GOURMONT: Fysika lásky, 1903. (příklad „biologičtějších“ esejí o sexualitě)
  • Vasilij KANDINSKIJ, O duchovnosti v umění, 1912. (klíčový text abstraktního umění, založený na symbolu ostrého trojúhelníku, který stoupá vzhůru)
  • Max SCHELER: Řád lásky, 1913–1917. (eseje fenomenologa k lásce spíše křesťansko-platonského rázu, související s poznáváním)
  • Carl G. JUNG: Červená kniha, 1915–1930. (návrat ke gnostickému Erótu, v opozici k Logu)
  • Sigmund FREUD: Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924. (příklad psychoanalytického oživení platonského Eróta, tentokrát mj. ve smyslu tvůrčího pudu v opozici k destruktivnímu Thanatovi)
  • Martin BUBER: Já a ty, 1923. (lapidárně vyjádřená filozofie vztahu)
  • Robert DESNOS: De l’Érotisme, 1923. (surrealistický příklad teorie erotizmu, glorifikující odkaz Sadův)
  • Alexandra KOLLONTAΪ: Uvolněte cesty okřídlenému Erótu, 1932. (dopis proletářské mládeži, co si má počít s láskou)
  • Gaston BACHELARD: Psychoanalýza ohně, 1938. (fenomenologické zvážení erotického živlu, na nějž autor dál navazuje dílem Voda a sny)
  • Johan HUIZINGA: Homo ludens, 1938. (přelomová práce o zrodu lidské kultury, včetně mýtu nebo řeči, z ducha hry. K tématu také Finkova Hra jako symbol světa či Caulloisovy Hry a lidé)
  • Maurice MERLEAU-PONTY.: Fenomenologie vnímání, 1945. (vlivné zohledňování tělesnosti při analýze subjektu)
  • Denis ROUGEMONT: Západ a láska, 1940. (problematická analýza západní lásky skrze mýtus Tristana a Isoldy. V navazujících Les mythes de l‘amour autor připisuje vznik západního erotizmu polemikám prvotní církve s manichejci a gnostiky)
  • Pierre KLOSSOWSKI: Sade, můj bližní, 1947. (přijetí Sada skrze jeho racionalizaci. Sadovi se přínosně věnují také Roland Barthes či Annie Le Brun a samozřejmě Georges Bataille)
  • Emmanuel LÉVINAS: Čas a jiné, 1948. (příklad pomalu už klasické filozofie Druhého)
  • Simone de BEAUVOIR: Druhé pohlaví, 1949. (neméně klasická kritika Druhého z hlediska „druhotnosti“ ženy. K úvodu do feminizmu doporučuji spíš Woolfové Vlastní pokoj)
  • Herbert MARCUSE: Eros and Civilization, 1955. (slavné využití freudovského Eróta v rámci politické sociologie, navrhující nerepresivní společnost založenou na „neodcizené libidózní práci“. Století před psychoanalýzou promýšlel společnost podobného typu i socialista Charles Fourier v díle Le nouveau monde amoureux)
  • MORUS: Světové dějiny sexuality, 1956. (přelomové, popularizační, často žel zastaralé)
  • Georges BATAILLE: Erotismus, 1957. (stěžejní francouzská teorie, vysvětlující erotizmem skoro všechny ostatní aspekty lidské existence včetně její podstaty)
  • Julius EVOLA: Metafyzika sexu, 1958. (hledání ztracené posvátnosti lidské sexuality v podání fašistického okultisty)
  • Clive S. LEWIS: Čtyři lásky, 1960. (křesťanská úvaha nad erotickou láskou ve vztahu k náklonnosti, přátelství a milostné oběti)
  • Paul RICOEUR: Sexualita jako div, bloudění, záhada, 1960. In Život, pravda, symbol (mezi křesťany příklad asi nejcitlivějšího přístupu k Erótovi, ve srovnání s C. S. Lewisem či A. Grünem. Návrh křehké obnovy Eróta skrze Agapé)
  • Jacques LACAN: Écrits, 1966. (vlivná, ač složitá po-freudovská teorie touhy ve smyslu neuspokojitelného produktu řeči)
  • Susan SONTAG: Against Interpretation, 1966. (radikální útok na význam, vyzývající k nahrazení hermeneutiky erotikou)
  • Harold BLOOM: Úzkost z ovlivnění, 1973. (teorie poezie založená na básnických vlivech)
  • Julia KRISTEVA: Jazyk lásky, 1974–1985. (feministická kritika platonsky konstruovaného Eróta na pomezí psychoanalýzy a sémiotiky. Proti mužským binárním metaforám přichází autorka s metaforou mateřství, kdy se rodí Jiné v rámci Stejného)
  • Michel FOUCAULT: Dějiny sexuality, 1976–1984. (odhalení sexuality jakožto represivního vynálezu moderny, a přece se sondami do před-moderní sexuální praxe v širokých souvislostech)
  • Roland BARTHES: Fragmenty milostného diskursu, 1977 (abecední seznam jazykových figur lásky) a Světlá komora, 1980 (až „orfická“ teorie afektivity tváří tvář fotografiím, založená na osobním traumatu/punctu. Hédonističtějším pojetím afektivity se autor zabývá v Rozkoši k textu. Jeho „návrat k autorovi“ najdeme v předmluvě Sade, Fourier, Loyola)
  • Audre LORDE: Uses of the Erotic: The Erotic as Power, 1978. In Sister Outsider. (volání afro-americké lesbické aktivistky po rehabilitaci erotiky ve smyslu osobní zkušenosti založené na srdci, skrze níž se lze vzpírat anti-erotické společnosti)
  • Gilles DELEUZE, Félix GUATTARI: Kafka. Za menšinovou literaturu, 1986. (ve vedlejší linii natrefíme na pojetí touhy jako aktivní produkce, v opozici k Platonské touze-chybění)
  • John V. SMYTH: A Question of Eros: Irony in Sterne, Kierkegaard, and Barthes, 1986. (poctivá studie k postmoderní dekonstrukci)
  • Matthew FOX: Příchod kosmického Krista, 1988. (rehabilitace mystiky pro současný svět. K angeologické tradici v dialogu s moderní vědou viz také jeho Fyzika andělů)
  • Thomas MOORE: Temný Erós, 1988 (psychoterapeutická četba „sadizmu v nás“), Duše sexu, 1998 (výborný pokus o erotizaci současné frustrující sexuality) či Osobní náboženství, 2014 (promýšlení osobní spirituality v sekulárním světě).
  • Judith BUTLER: Trampoty s rodom, 1990. (přechod od feminizmu ke queeru)
  • Eve KOSOVSKY SEDGWICK: Epistemology of the Closet. (jiné ze zakládajících queer-děl, nabourávající binární homo-/hetero-pojímání sexuality, jakož i další texty téhle autorky, často navíc s přesahy do dějin literatury)
  • Anselm GRÜN: Mystika a erós, 1993. (konvenční příklad křesťanského vnímání Eróta)
  • Daniela HODROVÁ: Román zasvěcení, 1993. (vhled do fungování iniciačních románů)
  • Antonio DAMASIO: Descartesův omyl, 1994. (neurobiologická rehabilitace emocí ve vztahu k racionalitě)
  • Nicolas BOURRIAUD: Esthétique relationnelle, 1995. (současné myšlení o umění 90. let založeném na vztahovosti, interaktivnosti, setkání. Za zmínku stojí i komplexnější Bourriaudovo dílo Formes de vie o Duchampově generaci, činící umění ze svého života, anebo do češtiny přeložená Postprodukce o umělcích v době DJů a informatiků)
  • David ABRAM: Kouzlo smyslů, 1996. (přelomová ekologická práce k nové fenomenologii vnímání ve vztahu k „více než lidskému světu“, prolínající vědecké s osobním)
  • Claude CALAME: L’Éros dans la Grèce antique, 1996. (podrobná studie k dobové topice, symbolice, metafyzice či spjatosti erotiky s institucemi)
  • Ernesto LACLAU: Emancipace a radikální demokracie, 1996. (přesvědčivý návrat k univerzalitě jakožto „prázdnému obsahu“ partikularity)
  • Anne CARSON: Eros the Bittersweet, 1998. (filozoficko-básnické čtení antické lásky novýma očima)
  • Isabel TANG: Pornografie. Skryté dějiny civilizace, 1999. (svěží příručka o vzniku pornografie s matoucím sklonem pornografizovat rovněž dějiny erotiky)
  • Michel HENRY: Incarnation. Une philosophie de la chair, 2000. (fenomenologická problematizace křesťanské duality duše-tělo skrze moment vtělení)
  • Michel ONFRAY: Théorie du corps amoureux, 2000. (příklad současného ateistického hédonizmu, jakož i další texty autora, který mj. přepsal dějiny filozofie „z pohledu břicha“ a v současnosti se vrhá i na revizi dějin literatury)
  • James ELKINS: Proč lidé pláčou před obrazy?, 2001. (vědecká i osobní studie o emočním prožívání uměleckých děl, aneb každý pláč před obrazem není hned Stendhalův syndrom…)
  • Georges DIDI-HUBERMAN: Ninfa moderna, 2002. (warburgovsky anachronická studie o padajícím závoji nymf napříč nevědomím několika staletí)
  • Vincent CESPEDES: Je t’aime. Une autre politique de l’amour, 2003. (drtivá kritika současného západního pojímání lásky, včetně instituce rodiny)
  • Ole M. HOYSTAD: Historie srdce, 2003. (přehledový svazek esejí o srdeční symbolice od starých kultur přes Shakespeara až po vědeckotechnické umění transplantace. Aktem pojídání srdce se poutavě zabývá i Milad Doueihi)
  • Jean-Luc MARYON: Le phénomène érotique, 2003. (výrazný filozofův pokus přepsat člověka karteziánsky „myslícího“ na „milujícího“)
  • Jean-Luc NANCY: Noli me tangere, 2003 (pronikavá esej k doteku, který vzkříšený Ježíš upřel /anebo neupřel?/ Marii Magdaleně), Vous désirez?, 2013. (milá přednáška o odlišení touhy-elánu od potřeby, chuti či vůle) a další autorovy texty.
  • Věra KÁLNICKÁ: Třetí oko, 2005. (filozofické navracení se k metaforám)
  • Stephen DOWNES: The Muse as Eros: Music, Erotic Fantasy and the Male Creativity in the Romantic and Modern Imagination, 2006. (hudebně-vědná studie, přicházející s myšlenkou vtělení truchlící nymfy-Múzy, vykupitelské i apokalyptické zároveň, do Eróta romantizmu, skrze něhož si skladatelé jako Beethoven, Wagner či Mahler ospravedlňují své milostné i umělecké tužby, potažmo vítězství nad vlastní smrtí)
  • André GORZ: Lettre à D : Histoire d’un amour, 2006. (bilanční milostné vyznání teoretika nové levice a zelené politiky své umírající ženě)
  • Tomáš HEJDUK: Od Eróta k filosofii, 2007. (ojedinělá česká reflexe antické erotiky)
  • Jaroslav MALINA (ed.): Kruh prstenu I, 2007. (velkolepý kolektivní počin iniciovaný brněnským antropologem ve snaze obsáhnout světové, evropské i české dějiny sexuality. Zdá se, že dosud vyšla jen první, neevropská, třetina)
  • Alain BADIOU avec Nicolas TRUONG: Éloge de l’amour, 2009. (vskutku podnětný rozhovor mj. o potřebě rimbaudovského znovuobjevení lásky, o hlavních mýtech s ní spojených či o jejím vztahu k filozofii, politice, umění…)
  • Roger DADOUN: L’Érotisme. De l’obscène au sublime, 2010. (úvod do erotiky v dějinách výtvarného umění)
  • Bernard NOËL: Les plumes d’Eros, 2010. (úvahy k erotické literatuře, protkané autorskou poezií)
  • Michel MAFFESOLI: Homo eroticus, 2012. (návrh “emočních komunit” ve spíše dionýském než erotickém duchu z pera sorbonnského sociologa pro naši dobu)
  • Milan NAKONEČNÝ: Emoce, 2012. (psychologie emocí, polemizující s převažujícím kognitivizmem)
  • Luc FERRY: De l’amour: Une philosophie pour le XXIe siècle, 2014. (politikovo promýšlení „druhého humanizmu“, tentokrát založeném na srdci a lásce-agapé namísto zákona či rozumu, v reakci na současnou světovou krizi)