obrazy

„Bůh stvořil člověka … aby byl obrazem božím,“ mátla mě odmala biblická myšlenka, krocena z druhé strany Kazatelovým „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Možná i proto jsem se v pozici výtvarníka cítíval rouhavě, tíhnuv spíše k divadelnějším žánrům, které mi umožňují činit umělecké dílo přímo ze sebe sama, ze svého života (nutno uznat, že takového apelu se ve 20. století chytilo i samo výtvarné umění).

Do dějin obrazů jsem byl iniciován tradičními Dějinami umění Josého Pijoana a hlavně Gombrichovým Příběhem umění. Seznam inspirativních publikací, které se mi na tento základ nabalovaly, nabízím níže, spolu s „filmy o výtvarnících“. Předně však učiním několik osobnějších zastavení u konkrétních obrazů. Kunsthistorie mě silně inspiruje zejména v otázkách hermeneutiky, kdy přejímám její metody jak vzhledem k literatuře, tak vůbec k fenomenologii pohledu/doteku. Inspirován Aby Warburgem spravuji také album obrazů Surviving of Eros

 

3c79be75452f60cd6595ab6d42b8bc48Žánr ikon – obrazy hodné uctívání (v kontrastu k Nezobrazitelnosti posvátného). Podobny povinným portrétům na občankách či profilovkám na Facebooku (humanizmus, všichni jsme posvátní). Líbí se mi zvyk líbání ikon. Nejvíc se uctívá Ukřižovaný, ještě víc než Madona. Bůh je na každém díle trochu jiný. A nejlepší odpověď na vyobrazení boha by měla znít: „Já bych ho ztvárnil jinak.“ Život pak budiž hledáním té dosud nepoznané podoby.

 

Rubensova Medúza – nejuhrančivější zážitek z Vídně. Opravdu jsem před ní zkameněl. Jediný z obrazů, který se víc díval na mě než já – zkamenělý – na něj. Nerost mezi obrazy.

Po letech jsem se znovu shledal s jejímu „vlasy“ v podobě nohy hradeckého bezdomovce, rozežírané klubkem červů. A znovu jsem nedovedl odtrhnout zrak.

 

Magritte-Son-of-the-Man-460x265Tváře René Magritta – podléhám nejspíš mylné představě, že Magrittova posedlost zatajovat tváře svých postav odráží jeho ranou vzpomínku na tělo své matky-utopenkyně, které spatřil vylovené s přetaženou košilí přes obličej. Podobně na mě působí Brueghelovy Včelaři. Mám trochu sklon podsouvat umělcům určitý iniciační moment – ano, mnohdy je to scestné – a jsem rád, jestliže ho sami vyzdvihují (jako Joseph Beuys). Rozeznám-li jejich jediné téma, přijde mi, že jim víc rozumím.

 

ImmagineMarc Chagall: cokoliv – obrazy vyjadřující půvab mého dětství (ve kterém visely fyzicky na stěnách, snad mezi nějakými Sekory, Borny či plakátem s hokejistou, už nevím). Oko se při pohledu na jejich skotačivost potěší, že ráj existuje aspoň jako ztracený. Vzpomínka na zamilované rodiče, stylizující se při hrách do dětí, než se tím vyčerpají. A zvířata tenkrát rozprávěla s květinami, dokonce kozy hrály na housle.

 

Paradiso_Canto_31Kongeniální ilustrace Gustava Dorého. K Dantovi, Miltonovi, Rabelaisovi, Cervantesovi, bibli… K tomu se nabízí otázka symbolizmu (v širokém pojetí od křesťanské a renesanční ikonografie): co mě na něm tak uhranuje, až se ho obávám? Jak čelit jeho významové totalitě, od níž nás osvobodili holandští mistři, potažmo hlavně moderna a odmítnutí impresionisté? Divák si přijde až nadbytečný, nehoden posvátné společnosti, která se předvádí jeho očím. A jakou úlevu naopak pociťujeme při takovém Courbetově Setkání

 

fontana-duchampDuchampovy ready-mades – nelze brát umění vážně, aniž bychom si nepoložili duchampovskou otázku, otázku „umění po obrazu“ (podobně se v literatuře trápíme, jak psát po Beckettovi?). Nostalgie nepostačuje. Jedno z východisek spatřuji v obratu k životu jako uměleckému dílu (jak čte modernu takový Nicolas Bourriaud). Odtud plyne i má fascinace uměleckými díly, komplikujícími hranici umělec-dílo (v literatuře texty jako Balzacovo Neznámé arcidílo, Wildeův Obraz Doriana Graye, Gogolova Podobizna, Poeův Oválný portrét, Zeyerův Inultus, antický mýtus Pygmalion…).

 

marketObrázek od dívky, kterou jsem měl rád – vytvořila mi ho na přání, jako dar k Vánocům, ačkoli jinak nemalovala. Přítele měla od doby, co jsme se poznali, a už ho neopustila; naopak s ním odjela žít do Austrálie. Zůstal mi po ní obrázek. Obraz víl, které odcházejí snad směrem ke Slunci… (Zároveň není důvod mít větší zalíbení v těch, s nimiž jsme se minuli, na úkor těch, z jejichž lásky jsme skutečně živi – na úkor našich skromných malířů.)

 


Z TEORIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ:

  • Georges DIDI-HUBERMAN: Ninfa Moderna. (tenká warburgovská esej s velkými důsledky na moje myšlení, o pádu drapérie antických a renesančních nymf napříč dějinami umění až do míst, kde by je nikdo nečekal. Tvořivé dílo završuje precizní coda o metodě. Česky vyšlo v horším překladu i autorovo obšírnější Před časem – o obrazech z hlediska anachronie – a chystá se Otevřít Venuši)
  • Roland BARTHES: Světlá komora. (pozoruhodná teorie fotografie, vzešlá ze ztráty matky. Autor zde především ustavuje pojem punctum, který nám umožňuje přemýšlet o obrazech z perspektivy osobního zásahu, navzdory sdílené kulturní tradici)
  • Nicolas BOURRIAUD: Formy života; Relační estetika; Postprodukce. (český máme jen třetí, nejsoučasnější titul o umění 80.–90. let s důrazem na figuru DJ a programátora. Celkově jde o přelomové zhodnocení moderny v čele s Duchampovým odkazem)
  • Erwin PANOFSKY: Význam ve výtvarném umění. (představitel klasické kunsthistorie, vymezující ikonografii a ikonologii; mimochodem zastánce slonovinové věže)
  • Jacques RANCIÈRE: Emancipovaný divák. (provokující obhajoba pasivity navzdory nesnesitelným obrazům, které nám vnucují, že něco nevidíme, a manipulují nás k akci)
  • Susan SONTAG: O fotografii; S bolestí druhých před očima. (zaprvé klasika, zadruhé text ke vztahu obrazu a utrpení, s příklonem k žánru válečné fotografie)
  • Herbert READ: Stručné dejiny maliarstva. (iniciace do odkazu moderních a avantgardních malířů od Cézanna po Picassa)
  • Umberto ECO: Umění a krása ve středověké estetice; Dějiny krásy; Dějiny ošklivosti. (v prvním případě suchý, leč přínosný úvod do pozapomenutých estetických teorií; dále se jedná o obsáhlé historické kontextualizace obrazů z hlediska krásy a ošklivosti ve formě bohatě ilustrovaných průvodců)
  • James ELKINS: Proč lidé pláčou před obrazy. (beletrizující eseje k citovému prožívání obrazů)
  • Boris GROYS: Gesamtkunstwerk Stalin. (četba totalitní ideologie z hlediska jejího naplnění požadavků umělecké avantgardy!)
  • Michael BAXANDALL: Stíny a světlo. (komplexní teorie stínu při našem vizuálním vnímání)
  • Guy DEBORD: Společnost spektáklu. (spolu s Baudrillardem a jeho pojmem simulakrum příkladný analytik „kapitalistického vyprázdnění“ obrazů)
  • Zdeňka KÁLNICKÁ: Třetí oko. (rehabilitace obrazné metafory ve vztahu k filosofii)
  • Ladislav KESNER: Vizuální teorie. (výbor ze současného anglo-amerického myšlení)
  • Jean-Luc NANCY: Noli me tangere. (příklad současného křesťanského uvažování o obraze a doteku)
  • John BERGER: O pohledu. (eseje o předpokladech uměleckého vnímání)
  • Vasilij KANDINSKIJ: O duchovnosti v umění. (myšlenkové zázemí zakladatele abstraktního malířství, rozhodujícího se němu z vysoce duchovních pohnutek. Písemné reflexe své výtvarné práce najdeme i u řady dalších malířů, viz Paul Klee, Oscar Kokoschka, René Delacroix…

Ze starších výtvarných teoretiků: Walter Pater, John Ruskin, Georg W. F. Hegel, Immanuel Kant, Johann J. Winckelmann, Giorgio Vasari, Plinius starší…

Za Česko: Max Dvořák, Antonín Matějček, Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík…

 


FILMY O VÝTVARNÍCÍCH nejsou často moc povedené tak jako filmy o jakýchkoli jiných umělcích, inspirují-li se pouze zbanálnělým životním příběhem, nikoli samotným dílem (viz Mattonův Rembrandt, Hickenlooperova Warholka, Harrisův Pollock…). Za ty více či méně se vymykající uvádím Tarkovského Andreje Rubleva (1966), Reedův film Ve službách papeže (1965), Jarmanova Caravaggia (1986), Majewského Mlýn a kříž (2011), Nuyttenovu Camille Claudelovu (1988), Minnelliho a Cukorovu Žízeň po životě (1956), Ruizova Klimta (2006), Watkinsova Edvarda Muncha (1974), Beckerovy Milence z Montparnassu (1958), Rivetteovu Krásnou hašteřilku (1991), Allenovu Půlnoc v Paříži (2011), Danielssonova Picassova dobrodružství (1978) či Taymorovu Fridu (2002). Něco jiného je, když se na filmu podílí sám umělec – viz Banksyho Exit Through the Gift Shop (2010) nebo Akersova Marina Abramovic: The Artist Is Present (2012) – anebo když přímo režisér přistupuje k filmu jako v první řadě k výtvarnému dílu (Peter Greenaway, Josef Švankmajer, Karel Zeman…).