William Shakespeare není dramatik lásky, nýbrž „divadla světa“. Ano, láska je jedním ze základů tohoto divadla, nejednou završující jeho šťastně rozpletené příběhy (především v komediích). Na druhou stranu s přihlédnutím k vykladačům jako Ole M. Høystad anebo Jan Kott můžeme potvrdit i jeho výrazný přínos co do temnoty srdce a oslepení Kupida, zlámání jeho šípů i křídel vstříc odlivu evropské lásky. Jeden hrozný příklad za všechny budiž zesnulá Kordelie v náručí tatínka Leara.

Za nejslavnější Shakespearův milostný příběh se přitom většinou považuje Romeo a Julie. My zde však naznačíme výklad tohoto tragického dramatu ne jako příběhu erotické lásky, nýbrž příběhu oběti, závratně srovnatelné s obětí Ježíše Krista.

Tragická dialektika lásky-smrti

Kanonizace Romea a Julie jako příběhu lásky pochází patrně z ducha romantizmu (podobně jako kanonizace samotného Shakespeara jako „předního evropského dramatika“, předtím klasicisty či osvícenci spíše odmítaného). Jak bychom jinak mohli považovat za lásku několikadenní nenaplněný flirt dvou dětí, nebýt romantické glorifikace momentu-věčnosti a lásky odvozené od překážky/konfliktu? Zde bych se odvolal na známou Rougemontovu práci Západ a láska, interpretující moderní evropskou lásku tragicky skrze mýtus Tristana a Isoldy. Romeo a Julie sice nestojí na figuře cizoložství, s Tristanem a Isoldou má ale společné především to, že hru žene vpřed dialektika lásky a smrti, významově naprosto protikladná, strukturálně však zaměnitelná už od samotného předzpěvu:

„Libo vám vyslechnout, vzácní pánové, pěkný příběh o lásce a smrti? Je o Tristanovi a Isoldě královně. Poslyšte, kterak se k veliké radosti i velikému žalu milovali a potom v týž den z lásky umřeli, on pro ni a ona pro něho.“ /začátek Tristana a Isoldy podle J. Bédiera/

„Z prokletých beder obou nepřátel / zrodil se nešťastný pár milenců / a pouze jejich krutý osud měl / konečně pohřbít zlobu rodičů. Ten příběh lásky, která končí smrtí…“ /z Romea a Julie, překlad J. Joska/

Salvador Dalí: Tristan a Isolda

Dál vzpomeňme třeba přímo v první scéně zaměňování šermu s pohlavním stykem, nebo když si Romeo poprvé všímá Julie, je jeho vzrušení ihned zaslechnuto Tybaltem, jejichž pozdější střet spustí až anticky osudové domino vedoucí k finální záměně svatby s pohřbem. Hra Romeo a Julie není každopádně o lásce, která by stála na trvajícím vztahu a vytvářela novou pozitivní hodnotu. Láska mladých milenců stojí v rozporu se životem; vzhledem k nenávisti mezi jejich rody. Buď prostě život, nebo láska…

Namísto krále Marka, Isoldina manžela, je strůjcem i zhoubcem lásky Romea a Julie františkánský kněz Lorenzo/Vavřinec, zdvojený smiřující světskou postavou knížete/vévody. To on je potají oddá a stojí při nich i po odsouzení Romea do vyhnanství, kdy nešťastně způsobí jejich dvojí smrt (kterou on, jsa kněz, nevnímá tragicky). Jako by hodnota jejich lásky nebyla z tohoto světa.

Sebevrahové jsou do nebes

Zpočátku hry však Romeo nemiluje Julii, nýbrž dívku jménem Rosalina. Dívku, která podle něj dává před jeho city přednost vyhlídce klášterního života. O to silněji působí první milostný dialog Romea s Julií, erotizující tradiční slovník křesťanské zpovědi:

ROMEO Vás dotýkat se neurvalou dlaní

je stejný hřích jak svátost znesvětit,

ale mé rty, poutníci uzardění,

spěchají polibkem tu vinu smýt.

JULIE Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý,

vždyť poutá moji ruku oddaně,

tím dotykem se obě políbily,

jak při modlitbě jsou teď spoutané.

ROMEO Člověk se modlí nejen rukama.

JULIE Máš pravdu, k modlení jsou hlavně rty.

ROMEO Dopřej jim taky zbožnost, lásko má,

ať v modlitbě jsou k sobě sepjaty.

JULIE Mé rty jsou němé, prahnou po modlení.

ROMEO Pak, prosím, mlč a dej mi rozhřešení. (Líbá ji.)

Tvůj polibek mi ze rtů hříchy sňal.

JULIE Tvé hříchy zůstaly teď na rtech mně.

ROMEO Sladce mě káráš. Zač bych potom stál?

Vrať mi je zpátky. (Líbá ji.)

JULIE                                     Líbáš nádherně.

A jestliže strůjcem osudu milenců je kněz, nelze si z hlediska křesťanství představit vyšší naplnění příběhu než v podobě milostné oběti „za naše hříchy“ (rozuměj za nenávist benátských rodů). Největší hereze této hry pak spočívá v tom, že obě postavy mladých sebevrahů nejsou tradičně zavržené, nýbrž požehnané a umístěné do nebes! Třebaže svár dvou rodin – známých už z Dantova Očistce – bude dost možná pokračovat navždy… (I tento skandál mohl docenit nejdříve romantizmus v čele s Goetheovým Faustem, který upsal duši ďáblu, a přece se mu otevřela nebesa.)

Dovolme si nakonec domněnku, že Shakespeare požehnal Romeovi s Julií například proto, že podobně zavrženíhodný status sdíleli v tehdejší době se sebevrahy i sami divadelní herci.