„Měl jsem nádherný erotický sen, který končil gilotinou.“
Opožděná četba Millerova Obratníku raka mě zprvu otravovala. Zoufal jsem si: jen další z mnoha textů někde mezi civilním Hemingwayem (taky-Američanem v Paříži) a mystickými beatniky. Hele ho, šťastného proklatce, co žije z ruky do huby a furt by jenom prcal. Kolikže Sadů, Lautréamontů, Rimbaudů, Célinů, Burroughsů či Freudů nás ještě bude „osvobozovat“? Zvláště nás, kdo jsme přišli na svět s fanfárami sametové svobody, jejímž praporem se dnes vytírají zvratky po divném VIP-večírku? Navíc jsem si vzpomněl na toho intouška z Bukurešti, co mi knížku tak nadšeně doporučil, jak je sám, chudák, zajatý v optice 20. století, jak pouze recykluje své nedávné idoly a bezradně si užívá, ubližuje ženám či žvaní o absurditě vesmíru.
H. Matisse: Bonheur de vivre (1905–6)
Zrychlil jsem četbu, jako když přetáčíte film, a nejspíš bych stopnul knížku úplně, kdyby nepřišla zhruba po sto třiceti stranách pasáž o obrazech Henriho Matisse… Miller zde podává nejen snad vůbec nejpůsobivější literární vzhled do povrchů malířových impresí, ale zároveň tímto vhledem dokládá, proč je mu tento Matissův, ale i Proustův či Baudelairův „starý svět“ jednou provždy ztracený a cizí (na jiném místě staví Whitmana proti Goetheovi, jímž „něco končí“, zatímco svobodnějším Homérem Ameriky „něco začíná“). Je to pro něj svět poslední lidskosti, která byť velmi cítí svůj probíhající zánik, ještě ho umí pozastavit a rozpustit v kráse a dokonalosti uměleckého díla. Millerova osobní zkušenost, ilustrovaná „ženou, která se nabízí u pisoáru polepeného reklamami na cigaretové papírky, rum, artisty, dostihy…“ se ovšem nachází už za hranicemi známého. V souladu s D. H. Lawrencem přičítá tuhle změnu společenské industrializaci, potažmo ekonomizaci, která vytvořila ze života „impozantní nevěstinec“ a jde jí hlavně o to, aby „dobře fungovala kanalizace“.
Miller, stejně jako Lawrence, reaguje návratem k pudovým fundamentům existence, byť každý z nich radikálně jiným způsobem. Zatímco Lawrence, hlavně ve svém Milenci lady Chatterley, obnovuje erotiku po vzoru starověkých venkovských idyl, založených na šťastně trvajícím vztahu, Miller sestupuje přímo k mučedníkům pokroku, k luze, ke zmrzačeným děvkám, místy i k luze bohatých a mocných (snad právě proto tak miloval Dostojevského). Plive do tváře umění a kope do zadku boha, člověka, všechno. Vrhá se tvorbou i osudem do útrob kanalizace a jejích výkalů, do černé díry duše, k té odvrácené stránce lidskosti – jsa sám nikdo, imigrant bez peněz v Paříži – aby ji velkolepě objal, totiž opíchal, uvedl ji do mystické extáze a oslavil falešným zpěvem.
Celý ten otřes v tradici za něho vyjádřil v básnické zkratce už Apollinaire:
Buďte shovívaví když nás srovnáváte
S těmi kdož byli svrchovaným řádem
Nás kteří všude hledáme dobrodružství
Nejsme vašimi nepřáteli
Chceme vám darovat širé oblasti podivuhodné
Kde kvetoucí tajemství se dává každému kdo je chce utrhnout
V Millerově přitakání nelidskosti shledáváme paradoxně humanistické dědictví daleko spíše než ve vypelichaných humanizmech, sloužících alibizmu úspěšných. „Může mít ten, kdo má zoufalé, hladové oči, sebemenší úctu k stávajícím vládám, zákonům, kodexům, zásadám, ideálům, idejím, totemům a tabu?“ zní jeho bumerang z temnoty. A pokud se nemůžeme rovnou oddat nietzscheovské dionýsii (v níž Miller dochází dokonce až k chvále smrti a fanatizmu), musíme aspoň víc krvácet, smrdět a ničit; nejhorší je netečnost. Kdežto pravdivé slovo má větší grády než atomová bomba.
Judy Chicago: Peeling Back (1974)
Millerův anti-tradicionalistický postoj je v zásadě velmi tradiční, a to nejen ve vztahu k 20. a 19. století, ale i k renesančním alchymistům a vůbec všem nevyslyšeným svatým mužům, šamanům, rouhačům, šílencům, šaškům… Z uměleckých děl Millera zajímají zvláště ta, která s sebou nesou známky zápasu, a to i za cenu selhání, ať už v podobě rozvláčnosti, kryptičnosti nebo chaotičnosti. Vždyť právě jejich koktání zní jako rajská hudba. Zatímco „když mi ukážete člověka, který se vyjadřuje dokonale, neřeknu, že není velký, ale řeknu, že mě nezajímá… neměl bych se čím přesytit.“
Jestliže Obratník raka nás zatahuje do éry Millerova poflakování po Paříži, díky čemuž mj. pronikáme do koloritu nejrůznějších menšin v době mezi světovými válkami, následný Obratník kozoroha se vrací k jeho americkému období, než se rozhodl dát přednost životu před „konvencemi“ (včetně lásky své ženy). Pokud si od jisté stránky, věnované vypravěčovu vnitřnímu probouzení, budete chtít vypisovat některé odstavce, najednou zjistíte, že byste si musel opsat skoro celou knihu. Jazyk procitá, rozvrací řád světa a dělá si, co chce, až se jeho mluvčí stává andělem…? Ano, tyhle dvě knihy nenapsal nikdo jiný než nějaký zatracený anděl, který se zamiloval do ulic velkoměst.