Když jsme měli na divadelní škole povinně pracovat s dramaty Antona Pavloviče Čechova, zděsil jsem se, neb mi nepřišel být vhodným autorem pro mladé lidi. Vadila mi všudypřítomná frustrace a omezenost jeho míjejících se hrdinů, kterou spíše než psychologicky (ve smyslu univerzálních lidských vlastností) mám sklon číst sociologicky. Čili jako vystižení určitých nálad Ruska 19. století, jehož vyšší vrstvy se bizarně vzhlížejí v osvícenském západu, ale vyslouží si leda mučivou vnitřní izolaci, zatímco většina lidí – bývalých to nevolníků – živoří, vytvářejíce příznivé klima pro úspěchy komunismu… Spolužák prostoupený čechovovským patosem až na kost (výlučný vedle těch, kteří začali Čechova milovat kvůli šplhání si u učitelů) mě ovšem poupravil, že Čechov je nevhodný pro lidi vůbec.

Tak či onak se autor stal asi nejvýraznějším „zakladatelem moderního dramatu“, vedle Seveřanů Augusta Strindberga či Henrika Ibsena (jehož neměl rád), ba jedním z nejhranějších dramatiků světa. „Není vůbec třeba, aby hra měla děj. V životě také žádné zápletky nejsou, všechno je v něm promícháno – hluboké s mělkým, velké s nicotným, tragické se směšným. Jste prostě zhypnotizováni rutinou a nemůžete se jí zbavit,“ hájil se ve svých divadelních počátcích. Zohledníme-li úroveň moderny v literatuře, hudbě či výtvarném umění, pak divadlo působí spíše upadle. Na druhou stranu se z tohoto úpadku ještě stačí vzpamatovat; a Čechovovi pomůže k věhlasu především jeho obroditel, systematik herecké výchovy, Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Právě jeho legendární moskevské inscenace v čele s Rackem se zaslouží o úspěch Čechovových her, třebaže jsou proslaveny proti vůli autora jakožto melodramatické tragédie a tento tón se jich už nepustí (autor žil v domnění, že píše komedie).

Uvědomil jsem si, o kolik životněji působí Čechov jako excelentní autor povídek, v nichž vynikal již od dob studií. Sice jsem se napřed musel pročíst stohy spíše časopiseckých, humoristických útvarů, dosud oblíbených mezi učiteli přednesu na základních uměleckých školách, abych přece jen narazil na perly jako Dáma s psíčkem či Pavilón číslo 6. První povídka pochází z výboru o lásce, který celý stojí za to, třebaže většinou pojednává o nemožnosti lásky, zde se však výjimečně zaznamenává její zrod. Spolu s falstaffovskou aktovkou Medvěd, kde životní elán statkáře rozptýlí žal vdovy, jde o jeden z mála Čechovových textů, jehož konečné náladě schází sebemenší dráp splínu.

Druhá povídka pojednává o dobráckém lékaři choromyslných, z něhož „společnost“ učiní pacienta, a svým drtivým klidem je už mnohem blíž Čechovovu naturelu. Optimistou se může Čechov nazývat sebevíc, přesto jeho dílem proniká rostoucí fascinace jakousi démonickou silou přírody, která groteskně prostupuje propletence lidské každodennosti (že by skryté dědictví romantiků?). Čechova mi ovšem nejlépe vysvětluje figura lékaře. Nejen proto, že sám byl lékař, zdarma ošetřující rolníky, a často satiricky tepal lékařské nešvary své doby. Hlavně ale proto, že sám byl hodně nemocný (nakazil se od pacienta tuberkulózou) a tedy cítil meze lékařského umění. „Medicína je má zákonitá manželka a literatura je moje milenka,“ glosoval Čechov své dvojí povolání. A jestliže jako lékař pečoval o zdraví svých pacientů, pak jako spisovatel si silně uvědomoval naši nevyléčitelnou smrtelnost.

Tentýž vztah k manželce a milence by geograficky platil také na Moskvu a Petrohrad. Zatímco v Moskvě Čechov studoval a vykonával své povolání, než se na poslední roky přestěhoval do slunné Jalty, baštou umění byl Petrohrad, kam jezdil jako ctěný host, po kterém celý život toužil a jehož špatného podnebí se bál… Ba dlouhodobě chtěl vycestovat i někam mnohem dál, kdyby ho nakladatel neobíral o honoráře.

O to pozoruhodnější je Čechovova cesta na ostrov Sachalin. Na vrcholu slávy a nemocný se Čechov zničehonic sebral, aby odcestoval v koňských potazích na nejvýchodnější část Ruska do trestaneckých kolonií a pracoval na takřka sociologické studii ve snaze informovat a podnítit veřejnost ke zlepšení tamních poměrů. Tahle pouť mi budiž mýtem Čechovova života. Života člověka, který „neměl žádné dětství“ (často bit, strávil dětství v obchodě za pultem) a jehož poslední nenapsaná hra se měla odehrávat na severní točně, scénograficky zvýrazněné lodí zaseknutou v ledu. A vyprávěla by o dvou mladících zamilovaných do stejné ženy. Ta ale zemřela daleko ve vlasti a zde na konci světa se jim zjevuje v podobě bílého přízraku mezi padajícím sněhem.

Podle Emanuela Frynty byla i každá jeho povídka malou sachalinskou výpravou. Jako by Čechov sestupoval k netušeným lidským zraněním, aby je vynášel na bledé slunce svého soucitu. A perem přitom hýbal jemněji než chirurg pinzetou.

Po Čechovově smrti byly jeho ostatky převezeny do Petrohradu ve vagonu s nápisem „Vůz na ústřice“.

Kdyby nebyl lékařem a spisovatelem, stal by se vášnivým sadařem.

 

Průběh našeho čechovovského kabaretu 23. 4. 2018:

Dáme si sraz na břehu Vltavy, takže každý čeká trochu jinde. Míjení, hledání se. Seznámíme se jmény svých otců (jsem Petrovič). Chtěli jsme začít panákem vodky a krmením racků, ti ale odletěli bůhvíkam. Do nás samotných? Sehrání dvou scén v rozkvetlé zahradě, kde se procházejí pávi. Uprostřed Karlova mostu ztuhneme v živém sousoší a zastavíme čas. Salon Martina Douchy, hostina nad specialitami z ruského obchodu (sušené ryby, preclíky, houby, tykvovitá zelenina, čaj…). Snaha se hromadně nudit. Z bytu je možné odejít jen formou sebevraždy.   

 

Předehra k dramatu Ivanov (začínající tím, že jeho hrdina sedí a čte si):

IVANOV: Byl jsem v celém okrese jediný chlap k světu, šťastně ženatý s Aničkou, člen zemědělské správy. Když tu jsem jednou mezi papíry na otop natrefil na dramata jakéhosi Čechova. A místo abych je bez okolků hodil do kamen, já se vám pustil do jejich čtení za dlouhých večerů, a od té doby jako bych sám začal vyhasínat…  

Přitom postavy k ničemu, slova k ničemu, pořád dokola samé pitomé otázky – mě to čtení otrávilo jak nějaká nemoc! Ten Čechov byl původně lékař, což mnohé vysvětluje; vždyť nikde se člověk necítí nemocněji než v přítomnosti lékaře. Přelouskal jsem jeho hru o rackovi, a aniž bych pochopil ten název, jako bych ztratil své mládí. Při četbě Tří sester jsem si zas s hrůzou uvědomil, jak moc neuspokojuji svou manželku! A pod vlivem Višňového sadu jsem se přestal zajímat o to, kolik se čeho urodí, a všude vnímám najednou spíš hnití, černé slimáky a hejna much. Ba občas se přistihnu, jak stojím dojatě s hráběmi u kompostu.  

Takže s mým zemědělstvím to jde do kytek. A kdyby jenom to. Já si vám normálně přestal rozumět! Qojwef kdkdoq ncn pw njoqo nkwwwwnf pewewifh jjpwwm. Kdysi jsem hodně pracoval a hodně přemýšlel a nikdy mě to neunavovalo. Teď nedělám nic a nepřemýšlím vůbec, ale tělem i duší jsem úplná mátoha.  

Strýček hrabě mi tvrdí, že kdybych četl raději Dickense, cítil bych přinejmenším soucit s chudinou, nebo Balzaca – to bych měl aspoň radost ze svého pádu! Do toho všeho moje Anička začala umírat a já nic necítím. Ani lítost, ani strach, ani smutek, ani lásku, nic. – Jedině snad špetku závisti, že neumírám taky, protože kdybych umíral…! Ne, teď se uvelebím s lampičkou na terasu a přečtu si drama Ivanov.

 

A ještě pár nahodilých ozvuků:

• 

  Tolstoj, Gorkij, Čechov

  Aktovka Medvěd v podání Jana Wericha a Stelly Zázvorkové zde (Youtube přetéká i dalšími adaptacemi k vidění či poslechu).

• Osudným byl Čechov mj. pro režiséry Petra Lébla a Vladimíra Morávka či překladatele Leoše Suchařípu; album Racek mu věnoval písničkář Tomáš Klus. Existuje tklivá píseň Petra Skoumala Pavilon 88.

„Námět je všude. Jen se podívejte na tu stěnu. Člověk by řekl, že na ní nic není. Ale jen se na ni podívejte, najděte v ní něco svého, co v ní ještě nikdo nenašel. Povídám vám, že z toho může být docela dobrá povídka.“ /Čechov/

„V Rusku žádná filozofie není, ale filozofuje tu každý, ba i drobné rybičky.“ /jedna z Čechovových postav/

„Miloval život více než smysl života.“ /Čechovův zapomenutý vrstevník/

„Čechov je Puškin v próze.“ /Lev N. Tolstoj/

A jednou se rozhodoval celou hodinu, jaké kalhoty si má vzít k Tolstému na návštěvu.