Sdílím vlastní překlad povídky „Coast of Bohemia“ (Athenian, 1906) od pozapomenuté americké novinářky Edith Miniter (1867–1934). Povídka zasazená do massachusettského Bostonu pojednává o bohémské malířce a jejím vytrvalém nápadníkovi.

~~~

„Raději bych žila v Bohemii než kdekoliv jinde,“ broukla dívka od malířského stojanu.

„To mně by vyhovoval starý dobrý New York,” řekl muž v útulném křesle.

„Mluvíš, jako bys to myslel vážně.“

„Myslím to vážně.“

„Což znamená…?“

„Znamená to, že odjíždím.“

Pohlédla z okna ke špičatým jedlím fenwayského parku, které jako by podpíraly oblohu prozářenou západem slunce. Pak sebrala odvahu a procedila: „Sbohem.“

„Ale než odjedu,“ pokračoval, „chtěl bych se tě zeptat, jestli si pamatuješ…“

„Na naše první setkání? No jasně. Vrhli jsme se jeden druhému do náruče, když jsme projížděli ostrou zatáčkou ve tvaru písmene L.“

„Kdepak, procházeli jsme se po písku v Nantasketu. Měla jsi na sobě bílé šaty a na klobouku cíp modrého nebe. Tuším, že jsi tomu přezdívala závoj. Připadala jsi mi jako nejkrásnější stvoření…”

„Ušetři mě zbytku citátu, Lawrenci. V Bohemii nesmí být člověk banální, ani vážný.“

„No jo – pořád mi nedochází, že tady tohle je Bohemie.“

„Kdyby to nebyla Bohemie, nebyl bys tady,“ podotkla trpce.

„To jistě, jen na to poslední dobou zapomínám.“

Dívka se odlepila od stojanu. „Západ slunce mi zkazil světlo a tys mi zkazil náladu, nemůžu malovat.“

„Tak pojď ke mně a promluvme si. Už nějakou dobu si s tebou chci vážně promluvit.“

„Raději bych se najedla – pojďme k pekáči.”

„Drahá, můžeš mluvit vážně?“

„Nemůžu, když mě oslovuješ takhle. Pokud muž řekne ‚drahá‘ tímhle tónem, a navíc v Bohemii, je to jasný signál, že ani on, ani žena se vážně neberou.“

„Ateliéru můžeš říkat Bohemie, jak je libo, ale za hodnotný považuju pouze její břeh – a moje teta z Gramercy Parku nám jeden takový břeh nabízí ve svém velmi úctyhodném obývacím pokoji. A jakmile tam jednou vejdeš, Almo, požádám tě, abys Bohemii opustila úplně.“

Stála s vytřeštěnýma očima a nervózně klepala do polštáře.

„Ano,“ pokračoval, “mám plné zuby Bohemie. Dovol mi, abych tě odvezl pryč – jako svou ženu.“

„Jako svou ženu – pryč z Bohemie?”

„Jako svou ženu – pryč z Bohemie.”

„Lawrenci, to by přece nešlo. Nemohl by ses o mě starat mimo mé prostředí. Tady možná zářím, ale jen ve srovnání s ostatními bohémy. Trápilo by mě, kdybys viděl, jak bych vypadala ve tvém velkém světě.“

„Ale já bych nic takového neviděl.“

„Dobře, zvaž to tedy z mého pohledu. Kdyby moje třpytky prošly, jak bych asi snášela ty šedivé dny a hnědé studovny tvého světa? Záměrně jsem si zvolila Bohemii za svoje bydliště a jinde je už pro mě nedýchatelno.”

V očích mu vzplanul prudký hněv. „Škoda, že tě to všechno nenapadlo dřív,“ vybuchl, „pozvala jsi mě do té svojí Bohemie a já teď nemůžu ani žít bez tebe, ani naléhat, abys odešla se mnou.“

Vrazil hlavu do klobouku jako člověk, který se vzpírá osudu, a odešel z místnosti. Dívka se rozesmála.

„Připoutala jsem ho k sobě řetězy z bohémského zlata. Kdybych byla jako ty studené, tiché dívky z jeho světa, nestál by o mě. Ale protože nejsem jako ony, nesmím mu dát najevo, že mi na něm taky záleží.“

Její řeč přerušil suchý vzlyk. Sebrala z podlahy jeho zapomenuté rukavice, jednu si přitiskla ke rtům, pak se otočila a s předstíranou lehkostí ji hodila do zásuvky, která už byla slušně zaplněná vybledlými květinami.

„Můžu si je nechat,“ zašeptala, „to se v Bohemii dělá. O nás se nepředpokládá, že bychom měli srdce, ale každý ví, že jsme velcí pamětníci.“

Vtom se ozvalo slabé zaklepání, otevřely se dveře a tam Lawrence.

„Srdíčko – přece jen ti na mě záleží, máš v očích slzy.“

A další slzy jí bránily odpovědět.

„Máme se rádi, nesmíme se nikdy rozloučit.“

„Lawrenci, právě proto se musíme rozloučit. Láska je skutečná, je to vážná věc, a v Bohemii není místo pro nic skutečného ani vážného.“

„Ještě jednou, pojď se mnou z Bohemie.“

„Nikdy, na to tě příliš miluji a příliš miluji svůj život tady.“

„Jak chceš, lásko, jak chceš.“

A jeho klobouk opět ozdobil hlavu sádrové Venuše, zatímco se rozvalil v útulném křesle.

„Co má tohle znamenat?“

„Když nechceš jít se mnou, zůstanu alespoň já s tebou.“

„Se mnou – v Bohemii?“

„S tebou – v Bohemii, nebo alespoň na jejím pobřeží.“

A co já vím, tak tam stále jsou.