Ačkoliv jsem dosud neprožil výrazné okouzlení Marxem, přece jen mě čas od času velmi zaujaly texty francouzských autorů z okruhu tzv. nové levice, ať už to byl Alain Badiou (jeho chvály na lásku a divadlo), Jacques Rancière (obhájce emancipovaného diváka či nevědomého učitele), Ernesto Laclau (s hegemonním návratem k univerzalitě) nebo André Gorz (milostný dopis D.). A vlivem své nesystematické přelétavosti jsem teprve teď narazil na jméno, které mi do téhle záhady vneslo stín vysvětlení: Louis Althusser.

Ten, který učinil z Marxe současníka postmoderních strukturalistů 60. let. Žák fenomenologů Gastona Bachelarda či Maurice Merleau-Pontyho na prestižní École normale supérieure, kde se sám vypracoval až na místo profesora filozofie (aby École pozdvihl na progresivní opak konzervativnější Sorbonny). A drtivým útokem na existenciálně-humanistickou auru Jeana-Paula Sartra, jako i pohrdáním levicovými pozéry z řad slavných surrealistů, se stal ideovým tahounem nastupující generace (samozřejmě ne bez odpůrců). Univerzitní flek díky němu sehnali i takoví obři jako Jacques Derrida nebo Jacques Lacan (který byl zas vyhozen z důvodu nerespektování zákazu kouření). A Foucaultovy Dějiny šílenství získaly pronikavě přítomný ráz, jakmile Althusser ukončil roku 1980 kariéru nešťastným uškrcením své manželky Hélène a byl doživotně prohlášen za nesvéprávného.

Jediné Althusserovo dílo, které zatím vyšlo česky, nejsou jeho stěžejní „teoreticky antihumanistické“ knihy z dob jeho slávy jako Pour Marx (Pro Marxe) nebo Lire le Capital (Čtení Kapitálu), ale dílo psané až z pozice „šílence“ a „vraha“, s názvem Budoucnost je dlouhá (variující stručnější Fakta). A nutno dodat, že jde o dílo věru duchapřítomné, precizní a svým způsobem fascinující. Chceme-li jej nazvat proti Althusserově vůli „autobiografií“, svůj život v něm autor konstruuje v podstatě lacanovsky, z hlediska odosobněných přeludů, afektů a fantazmat („Opravdu se v průběhu všech těchto vzpomínkových asociací snažím přísně držet faktů: ale halucinace jsou rovněž fakta.“). A jestliže většina vlastních životopisců nás otravuje svou umrtvující touhou učinit se pomníkem, dočista kompromitovaný Althusser proti nim vyniká tím, že už nemá co ztratit, nemá se ani jak obhájit a pouze se bezradně potýká s nepochopitelností vlastního činu, než propadne vytoužené neexistenci.

Jestliže většina dobových novin si vyložila Althusserovu vraždu paušálně jako (A) marxizmus = zločin; (B) komunizmus = zločin, (C) filozofie = šílenství; (D) hanba, že takový šílenec odchoval generace učitelů našich dětí; (E) hanba, že nějaký zločinec se těší z protekce  „establishmentu“, na rozdíl od alžírských kriminálníků… Nechť jsou ty křiklavé noviny zapomenuty a nechme mluvit toho, který nemá slov. A který nám přece jen, mezi řádky psanými temnotou, podává otevřenou ruku.

Maniodepresivní konstrukce smyslu

Výpověď depresivního typu nás prostě nesmí přesvědčit, protože chceme-li v ní hledat nějaké reziduum autora, pak nikoli na úrovni faktů a jejich logických struktur. Deprese, jak víme od Kristevy, je obrácený narcizmus. Její subjekt zaprodal svůj hlas nanejvýš podezřelé pravdě smrti. V případě Althusserova textu nám vcelku pomůže lékařský dovětek, zdůrazňující roli ambivalence fantazmat a nahodilosti v konstrukci zjeveného smyslu (proto až tam hledám neumlčeného Althussera).

Nechceme-li věřit řeči deprese, bylo by nám snad k něčemu hledat nějaké původnější určení deprese jako takové? (Jakožto důvodu vcelku nahodilé vraždy?) Althusserův text nám ve své odvrácené, manické stránce demonstruje až neuvěřitelné tíhnutí k takovému osmyslnění své choroby, které je však zároveň nutně selháním, dokonce náhrobkem, kladeným na otevřený hrob. Přibližme si tyto výklady zjednodušeně ze tří různých rovin: z roviny psychoanalytické, politické (tj. u Althussera filozofické) a konečně metafyzické.

Přelud matčina milence

Významný přelud spočívá už jenom ve faktu: Jmenuji se Louis. Zdědil jsem jméno po milenci své matky, který padnul v první světové, a tak jí nezbylo než si vzít jeho bratra. Nosím jméno mrtvého (Louis: lui – on, oui – ano, ale vzhledem k té matčině touze, která mě po celý život zapuzovala, odpírala mi lásku). Jestliže jsem nakonec zavraždil svou ženu, šlo o úskok mé touhy po sebezničení. Nikdy jsem neexistoval. Chci vám dokázat, že ve mně nebylo nic autentického, že jsem nikdy nebyl než existence úskoků a podvodů (proto Lacan, proto psychoanalýza bez osobnosti!).

Althusser vyrůstal poblíž Bouloňského lesíku, nicméně toho alžírského. Dětství v Africe mu přivodilo hned několik zážitků nadosah smrti, jako i společenskou izolaci (neustále v doprovodu služky, bez kamarádů, šprt). Jeho otec byl veleúspěšný bankovní ředitel, po jehož smrti se rodina přestěhovala do Marseille. A jakmile se vzorný Althusser dostal až na vysněnou École, nastala druhá světová, kterou místo ve škole strávil v armádě, zejména v německém zajetí (odtud pramení jak jeho poválečný odpor k akademikům a hledání opory v komunizmu na úkor křesťanství, tak také jeho doživotní série hospitalizací kvůli psychickým problémům).

Jestliže na konci první světové se Althusser narodil, na konci té druhé poprvé masturboval (tj. až ve věku 27 let, kdy hippieské superstars už stihly umírat!). Můžeme vskutku říci, že jestliže figuru otce transformoval Althusser dokonale formou „rození vlastních otců“ na poli intelektuálním, z matky mu zůstalo nikdy nezhojené trauma, jak to dokládá hlavně jeho vztah s Židovkou Helène. Slova o ní jsou místy plná lásky, na druhou stranu si do ní podvědomě projektuje matčinu „neschopnost ho doopravdy milovat“ a celoživotně si proto udržuje zásobu milenek, aby ji nejednou doslova mučil svými nevěrami, naschvál jí na očích.

Marx-touha po blízkosti

Jako změť úskoků a podvodů nám Althusser dychtí vnutit i svoji myslitelskou kariéru. Ostatně není v tom nic novátorského, už slavné Stendhalovy či Balzacovy romány nabízejí podobný model; v případě Althussera se zdá být jeho srdcovým filozofem Machiavelli. Naučil jsem se psát tak, abych se zalíbil (opisoval jsem, vymýšlel si citáty…). Na École jsem se udržel hlavně dík svedení tajemnice, a zatímco ředitelé přicházeli a odcházeli, já – ve funkci tajemníka – zůstával. Jakožto význačný profesor filozofie jsem znal dobře Descarta, Malebranche, trochu Spinozu, vůbec ne Aristotela, sofisty či stoiky, dost slušně Platona a Pascala, Kanta vůbec ne, trochu Hegela a konečně jisté pasáže z Marxe. Nikdy jsem nečetl Freuda (!). Stal jsem se legendárním dík způsobu vyučování a zakládal jsem si na tom, že se učím „z doslechu“, od vzdělanějších přátel, nebo z prací svých studentů.

A co ten komunismus? Inu, Komunistická strana Francie hrála podstatnou roli v bojích proti nacistickým okupantům (ačkoli – jsa nejsilnější předválečná politická síla Francie – byla oficiálně zakázána). Přímo Helène se odvážně angažovala v komunistickém odboji a díky ní Althusser rovněž pocítil takřka sovětské praktiky, jakmile byla ze strany po válce vyloučena za smyšlenou kolaboraci s gestapem (což by na východě znamenalo: být zastřelena). On sám se přesto se stranou spřáhnul počínaje rokem 1948 až do své tragédie, coby její permanentní vnitřní oponent, brojící nejen proti Sartrově humanistickému pojetí Marxe, ale tvrdě i proti stalinským vlivům (s jejich vševysvětlujícím „dialektickým materializmem“), proti herezi socializmu, ovládající východní Evropu. A ve straně Althusser zůstal i navzdory květnu 68, kdy se strana distancovala od studentských protestů, za což si mj. vysloužil kritiku svého žáka Rancièra. Zůstal straně věren z principu jako nutné platformě pro vlastní myšlenky, pro svého Marxe. A bránil se proti všem, že dokud může utvářet vnitrostranickou opozici, má strana hypotetickou naději na změnu.

Althusserův myslitelský přínos je totiž navrácení filozofie zpátky k polis, jinak řečeno zvážení filozofie jako „ideologického podvodu“, který je pokaždé materiální, pokaždé intervenující do reálného světa, ať už touhou po změně, či obranou statu quo. A tyhle jeho myšlenky nejsou ryze komunistické (byť je to Marx, kdo chápal filozofické pojmy jako způsob vztahů filozofů k sobě samým), nýbrž najdeme je i v tradici pragmatizmu a vůbec postmoderny, redukující metafyziku na jazykové hry, sloužící k měnícím se hegemoniím. Althusser zkrátka potřeboval existenci strany jako možnou útěchu v osamělosti teoretika („Komunista není nikdy sám“).

Jeho Marx nebyl filozofem a většinu z jeho postojů nacházel už předtím u Spinozy (materiální povaha náboženství), Rousseaua (sociální konflikt, řešený šťastným zánikem státu), Hegela, Machiavelliho či Epikura. Jeho Marx byl dokonce temným a nesrozumitelným. Ve srovnání s tím, co z něj dělali všemožní dogmatičtí marxisté, spočíval Althusserův přístup ve tvůrčím osvětlování jeho vnitřních rozporů. Učinil z něj „materialistickou inspiraci“, která nemá vést k nějaké diktatuře proletariátu, nýbrž skrze přechodné ostrůvky komunizmu – těžko říci jakým způsobem – ke světu bez obchodních vztahů? (Althusser vcelku věřil v nová hnutí ať už z oblasti jihoamerické teologie osvobození, nebo v německé Zelené s vědomím, že dějiny mají každopádně víc představivosti než my.)

„Absence obchodních vztahů“ – podle Althussera jediná udržitelná definice komunizmu. Materializmus – „nevyprávět si historky“. Idealista – ten, kdo ví, z jakého nádraží vyjíždí vlak i jaké je jeho místo určení. Proti němuž materialista nasedá do vlaku za jízdy, aniž by věděl, odkud a kam vlastně jede.

Nadosmrti v léčebnách

Komunistická solidarita bez závazné eschatologie se jeví být přece jen – nemůžu si pomoct –určitým derivátem křesťanského soucitu, vykoupeným Bohem na kříži. V příklonu k materialitě pouze víc doceňuje rámec smrtelnosti těla. Jestliže ve své manii se Althusser upínal k představě solidárního, neodcizeného světa, ve své depresi se snažil potvrdit svou neexistenci, potažmo „radikální nemožnost spásy“ (sám to tak jako ex-křesťan formuluje). A namísto obojího dospěl k zavraždění manželky…

Po foucaultovsku mu nezbývá než se rozhořčovat nad léčebnými institucemi, že z nemocných vytvářejí chronicky nemocné, místo aby je léčily (deprese mu splývala se všemohoucností opečovávaného, do jejíž „neexistence“ se teď propadl definitivně, čímž naplnil svou „filozofii bez filozofů“). Psychoanalýza se mu kupodivu ukázala být „historkou“, nepřiznaným idealizmem pro dlouhé chvíle. Teprve André Gorz projeví dost erotické intuice, aby psal přímo své milované ženě, kterou též zavraždí a umře spolu s ní.

Pacient Alhusser vysedává u psacího stroje a s mechanickou přesností klepe do kláves svůj žalozpěv na téma odosobnění. Zpoza stěn na něj doléhají zoufalé výkřiky. Jsem bůh… Jsem nikdo… (Přeludy…!) A ve stroji mu pomalu dochází černá barva. Ačkoli – víme to díky němu – budoucnost je dlouhá.