Básničkář Jiří Žáček aspiroval na to stát se Hamletem nového tisíciletí, když si položil v dětské čítance otázku po smyslu takřka poloviny lidstva. Bohužel hned druhým veršem zazdil svou historickou šanci odpovědí, že smyslem žen je nechat se oplodnit, obětovat se mateřství a hájit světový pořádek, patrně aby tak nabídl protipól ke Krchovského „únavě k smrti“. Jakmile se filmař Vít Klusák vrátil k Žáčkově otázce a hledal její alternativní smysl (snad aby zohlednil i osudy žen jako Médeia, Sapfó, panna Maria, Jana z Arku či Anna Frank?), spustila se dosud nepomíjející lavina zuřivosti, jejíž rezignace na hledání smyslu bytí se maskuje démonizací Genderu. Zapomíná se přitom, že tzv. genderová studia mohou být pro umělce a intelektuály všech rodů daleko inspirativnější než četba školních čítanek. Stačí k tomu jen – dospět?

Vzpomínám, jak mi už v dětském věku připadaly rýmované výplody Žáčka, Seiferta a mnoha jim podobných spíše dětinské než vhodné pro děti. Troufale jsem si říkal, že jestli lze za něco takového obdržet Nobelovu cenu, pak je věru jednoduché stát se básníkem. Nic jsem ještě netušil, že poezie nemusí být jen o ovládnutí řemesla či křesání inspirace, ale že za cenu značné osobní odvahy dokáže vnášet vůni života do trosek vzájemné řeči a doslova hýbat světem. Pod úhlem dějin se Žáček jeví být nanejvýš argumentem pro „nemožnost lyriky po Osvětimi“. Ostatně sám se ve Třinácté komnatě (9:57+) doznává, že poezie pro děti mu byla režimně povoleným útěkem jak od „blbé doby“, tak „možná od sebe samého“. Zatímco poezie doby se psala spíše v ústraní až ilegalitě a dnes jí otvírá perspektivy třeba takový konceptualizmus, když převádí rytmus autentického subjektu na rytmus vnějšího, odlidštěného světa, v kterém se to živé navrací spíše jako porucha ve společenském stroji, srdeční zlomenina, výkřik v ukolébavce.

Kdo vezme literaturu vážně tím způsobem, že se ji vydá studovat na nejprestižnější západní univerzity, jen těžko se vyhne semináři o genderu. Mně se to stalo už v Praze, kde na Filosofické fakultě nabízí volitelný úvod do genderové teorie Libuše Hezcková. A snad jsem si jej zapsal i proto, že jsem měl k tématu své „křesťanské“ předsudky, aniž bych o něm vlastně mnoho věděl. Zpětně doznávám, že šlo o jeden z nejpodnětnějších předmětů, jaké jsem na škole absolvoval. Naprosto se mi rozplynula představa genderu jako politického nástroje, sloužícího ke zpochybnění vztahu mezi naší biologickou přirozeností a naučenými kulturními rolemi (ať už se arogantně hovoří o genderovém „terorizmu“, anebo „policii“). Pokud gender může takovýchto podob v každodenní rutině nabývat, má se to k jeho teorii asi stejně, jako se má hradecký farář ke Kristu. Teorie genderu přitom není jedna jediná a představuje naopak velmi živý, různorodý, často si i protiřečící soubor textů na širokou škálu témat jako rod, pohlaví, sexualita, identita, politika, kultura… A kdo by takovou diskuzi předem pouze démonizoval, pak jeho přístup není žel příliš dialogický a neví, o co se ochuzuje. Jen chřestí vlastními řetězy.

Genderové úvahy by nebyly možné, nebýt velkých změn v předchozím století na poli hermeneutiky a interpretace. Ilustrujme si to jen emancipací čtenáře/diváka, ať už Umberto Eco hovoří o otevřeném díle, Roland Barthes o smrti autora (jejž po bulvární eseji Autor je mrtev kouzelně, čtenářsky domýšlí v pozdních textech), či Harold Bloom o západním kánonu jako o tradici tvůrčích desinterpretací. Jedná se o jeden z projevů mohutných myšlenkových tendencí, které nám umožňují nikoli ulpívat v otrockém područí Textů, jako k nim naopak zaujímat tvořivý postoj.

Seminář jsme začínali jednoduchou esejí Mieke Bal o fokalizaci, čili o metodě, která otvírá tvůrčí potenciál významů skrze zaujímání jiného hlediska, než jakým se zaklíná samotný text. Například Tom Stoppard se proslavil tím, že si vzal Shakespearova Hamleta a znovu jej převyprávěl z hlediska dvou vedlejších postav dramatem Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Francouzskou senzací posledních let se zase stal románek Meursault – přešetření Kámila Daúda, který znovu oživil Camusova Cizince z hlediska bratra Araba, jehož Camusův hrdina zastřelil z dlouhé chvíle na alžírské pláži. Vybavte si jakýkoli text – lze to aplikovat snad pokaždé.

Pokud bych měl doporučit nejschůdnější úvod do feministické rehabilitace literatury, byla by jí přednáška Vlastní pokoj od Virginie Woolf. Ta poukazuje na souvislost mezi společenským postavením žen a jejich nepřítomností v dějinách literatury, k čemuž si důvtipně dopomáhá fiktivní postavou Shakespearovy sestry. Asi nejznáměji promýšlí identitu Ženy jako „druhého pohlaví“ ve vztahu k mužům-lidem Simone de Beauvoir. A jakmile popostoupíme víc do současnosti, stává se pojem Žena úchvatným intelektuálním bojištěm, na škále od hledání něčeho esenciálně ženského (třeba Kristevina figura těhotenství, stavící proti mužské dualitě představu the Other inside the Mother) po karnevalizaci mocenských kategorií v zájmu zkušeností menšin (fantastická queer-cesta Judith Butler). Od mnoha pokusů o tzv. ženské psaní, jemuž intelektuální reflexe dopomohla k novému lyrickému výrazu (Smích Medúzy Hélène Cixous či Marine Lover of Friedrich Nietzsche z pera Luce Irigaray), po skandální ztotožňování se ne-mužů s pozicemi patriarchátu (dekadentka Rachilde, moderní světice Simone Weil aj.).

Studium genderu mi bylo vším jiným než přistoupením na nějakou bigotní pozici, ohrožující stabilitu světa. Bylo mi v první řadě vzrušující diskuzí a otvíráním nových obzorů, jak myslet, jak žít svobodněji, jak lépe rozumět lidem v jejich jedinečnosti. Uvědomil jsem si, kolika destruktivním představám nevědomky podléhám, ať už vinou katolické sexuální výchovy či novověké sexuologie a genetiky, ba ještě přesněji řečeno: vinou všech těch zmatených návodů na život, jimiž lidé v blízkosti dětí zahánějí svou úzkost. A je-li teorii genderu souzeno stát se čarodějnicí upálenou neokonzervativci, jsem moc rád, že jsem si stačil osvojit některá z jejích kouzel. Abrakadabra, kdo se bojí neznámého, ten se bojí sebe samého.

Mé básničkové variace na Jiřího Žáčka najdete zde.

Dále nabízím krátký výběr z genderově inspirativních textů:

(jiný seznam textů obecně erotických, jak beletrii, tak teorii, nabízím pod textem zde)

• BARBIN, Herculine: Being the Recently Discovered Memoirs of a Nineteenth-century French Hermaphrodite (zbožné paměti z pera bytosti mimo známé sexuální kategorie).
• WOOLF, Virginia: Vlastní pokoj (řeč o ženách a literatuře), z románů Paní Dalloway, Orlando, Vlny.
• BEAUVOIR, Simone de: Druhé pohlaví (známá studie o historickém postavení žen).
• CIXOUS, Hélène: Smích Medúzy (průkopnice „ženského psaní“; více o ní zde).
• WITTIG, Monique: The Straight Mind and Other Essays (útok na feminizmus à la Beauvoir z hlediska lesbické zkušenosti).
• IRIGARAY, Luce: Marine Lover of Friedrich Nietzsche (ženská odpověď mysliteli na jeho strach z moře; více o ní skvěle na idnes).
• KRISTEVA, Julie: Jazyk lásky (esenciální feministka na pomezí psychoanalýzy a sémiotiky).
• BELL HOOKS: Ain’t I a Woman? (vztah genderu a černé rasy).
• BUTLER, Judith: Trampoty s rodom (kritika feminizmu z perspektivy queer; nově máme přeložena také Závažná těla, kde autorka reaguje na následný ohlas).
• KOSOFSKY SEDGWICK, Eve: Epistemology of the Closet (další z průlomových textů queer studies, tentokrát na poli literatury).
• HECZKOVÁ, Libuše: Píšící Minervy (o českých myslitelkách na přelomu 19. a 20. století).
• MATONOHA, Jan: Psaní vně logocentrismu (k problematice ženského psaní).
• Další české publikace, viz stránky CGS.