Pracovní překlad závěru knížky newyorského anglisty Stevea Mentze: At the Bottom of Shakespeare’s Ocean (Continuum, 2009), která usiluje o oživení mořskému prvku v rámci naší kultury, i s prvotní výzvou moře – poznat to, co nemůžeme uchopit. 

 „Voda je skutečným okem země.“ /Gaston Bachelard/

Tento svět není náš domov

Na svět se díváme přes slané bulvy, jako by už tekutina v našich očích měla příchuť moře. Voda tvoří většinu našeho světa. A většina té vody je slaná. Nezáleží na tom, jak to celé vypadá, jaké to v nás vyvolává pocity, jak vlny dovedou nadnášet naše těla… Oceán zkrátka není místem k životu. Tak jako Timon si stavíme přístřešky na břehu moře, které ale nevydrží dlouho. Kdysi dávno jsme sem vyplavali z vody. A není návratu.

Ekologie nás nemá držet v suchu

Staré příběhy o moři jako bohu stejně jako osvícenské představy sice ztratily lesk, naše novější historky o ekologické harmonii by nás ale neměly držet v suchu. Oikos se v ekologii většinou znázorňuje jako dům postavený pro lidi, jako svět určený k žití, ne-li i k ochraně. Štiplavost soli nám ale připomíná, že svět nemá veselý příběh. Tak jako Viola na pláži je lidský druh rozpolcen mezi fikci Elysia a skutečnost Ilýrie. Produktivní důsledky ekologického myšlení – pozornost k provázanosti různých forem přírody, decentralizace lidských zájmů, hlubší smysl pro kontinuitu spíše než pro rozdíly – nám sice mohou prospět při záchraně čím dál nehostinnější planety. Nicméně vize suchého života, tedy jednoduchého, pastorálního, trvale udržitelného spojení přírody a kultury se zdá být podobně problematická jako věčný klid moře. Ne snad že bychom o ni neměli usilovat, pracovat na této vizi. Nikdy jí však nedosáhneme.

Oceán se projevuje počasím

Slýcháváme od vědců i básníků, že hnací silou klimatu je oceán. Tato masivní zásobárna vody udržuje zemské teplo i energii, a její cirkulace, od oceánských proudů přes tropické bouře až po El Niño, činí z našeho počasí dynamický systém, který stále neumíme dostatečně popsat. Z jistého úhlu pohledu hrál klíčovou roli v angloamerické historii posledních pár tisíciletí Golfský proud – divoká mořská řeka, jejíž severní chvost otepluje anglické ostrovy, kde zaručuje vcelku pohodlné teploty, a jejíž jižní část se vine od Karibiku směrem k východnímu pobřeží Severní Ameriky. Proud bohatý na živiny vyživoval rozsáhlou biomasu severoamerických tresek obecných, což vedlo k více než tisícileté tradici intenzivního rybolovu, než byly vody koncem dvacátého století vytěžené průmyslovými trawlery. Proud zahrnuje podstatnou část severoamerického proudového koloběhu – námořní dálnici, otáčející se podle hodinových ručiček, po které sviští největší větry a proudy Atlantiku od jihozápadní Evropy ke Karibskému moři, kde se stáčejí severně k Mexickému proudu, kolem Floridy plují k severoamerickému pobřeží, a nakonec se severním Atlantikem vracejí zase na východ. Raná koloniální expanze Španělů a Portugalců, zastávajících skvělou pozici pro transatlantické cestování, i následný vzestup Velké Británie a Nizozemí, sídlících u zpětné zatáčky těchto proudů, byly zřejmě tvarovány geografií proudového koloběhu. Pro život na pevnině občas zapomínáme, jak výrazně moře ovlivňuje naši tělesnou i kulturní historii. Měli bychom na to pamatovat.

Náš jediný nevyčerpatelný zdroj je jazyk

Není to jen moře, co dnes podněcuje naše chmurné eko-myšlenky. Bruno Latour navrhuje, že v kontextu globální klimatické krize potřebujeme novou „politiku přírody“, Timothy Morton zas míní, že je na čase přijmout svět bez přírody. A ačkoliv literární kritika neumí přetvořit slanou vodu v pitnou či chránit města v nížinách před tropickými bouřemi, právě skrze jazyk a jeho narativy se naše kultura odjakživa potýkala s tím, jak přežít v nejistém a oceánicky podmáčeném prostředí. Pokud přesuneme pozornost od domnělé zemské stability, s jejími pastorálně-idylickými narativy, k širšímu kontextu země obklopené mořem, k tomu, co Herman Melville nazývá „tento obojživelný svět“, budeme moci nahradit jisté šťastné fikce těmi méně vyhovujícími. Méně zahrad a více ztroskotání. Ale – a to je podstatné – my tyto narativy už máme. Pouze je neklademe do středu našeho zájmu, kam náležejí. Jde o to nahradit tragický, prométheovský narativ lidské snahy ovládnout přírodu – narativ Achilla bojujícího s řekou, který Michal Serres popisuje v knize The Natural Contract – méně epickými a více improvizovanými příběhy zahrnujícími přerušovaně nehostinný svět. Potřebujeme plavce a námořníky, aby nahradili dnes oblíbené bojovníky a panovníky. A takové příběhy existují: Odysseus plave k pobřeží ze ztroskotané lodi, Izmael z Bílé velryby přežije ztroskotání Pequodu, Robinson Crusoe se snaží obstát na opuštěném ostrově. Marina, Egeon, Ferdinand či Viola nezemřou utopením, zatímco Timona a Othella jejich vnitřní ponor doběhne. To všechno jsou ty příběhy, které potřebujeme a které už známe.

Shakespeare nezemřel. A nepatří do minulosti

Při pohledu na moře to nelze přehlédnout. Vždycky to tam je. Tak jako Kypřané v Othellovi nemůžeme rozumět vodám, ale víme, kde je nalezneme. Nesmírná účast moře na běhu světa nás přinutila znovu přečíst Shakespeara se solí v očích a zmapovat jeho oceánský symbolizmus od Egeonova samotářského stoicizmu až k rozpolcenému popírání ze strany Violy či Jaga. Promýšlet, jakým způsobem se strach šíleného Toma z potopy přelévá v její tajemné Kalibanovo či Marinino přijetí. Tyto příběhy – příběhy našeho nepřetržitého divadla-světa – totiž dokážou vyjádřit bohatou a málo známou historii našeho imaginárního vztahu s tou největší entitou na světě. Shakespearův oceán je dynamický symbol, jehož významy, vyplavené z geografické reality raně moderní Anglie, se nedají nikdy vyčerpat. Jeho nedosažitelné dno ukrývá poklady a slibuje smrt. Shakespearovy mořské příběhy nabízejí široké spektrum toho, co oceán znamená pro naši kulturu. Mé čtení Shakespeara se hlásí k rozsáhlému a lehce exotickému projektu modrých kulturních studií, tedy k pohledu na suchozemskou literární kulturu z pobřežní perspektivy, k našemu sblížení se s vodním elementem. Je pravda, že potřebujeme stále nové příběhy, které by reagovaly na radikální změny, otřásající naším přirozeným prostředím. Shakespearovy hry nám ale připomínají, že stejně tak potřebujeme převyprávět staré příběhy jiným způsobem – najít v Edgarově imaginárním útesu, Marinině vzpurné cestě či v Arielově hudbě prodchnuté solí bolestivě radostnou historii toho, co přichází do světa v podobě neustálé změny. Hluboká fascinace mořem jako podmínkou a hranicí našich životů dělá ze Shakespeara našeho literárního současníka. Po boku Melvilla, Charlese Olsona či Édouarda Glissanta nás vyzývá číst slaně – číst tak, jako by nám jisté narativy mohly pomoci přiblížit a snést oceánský nepokoj. Zda budeme následovat Marinu, Kvíkvega či šíleného Toma, to není jisté. Ale tím, jak se svět zbarvuje do modra a stává se chaotičtějším – toto jsou ty příběhy, které potřebujeme.

Odkaz na Mentzův obecnější článek k modrým kulturním studiím Toward a Blue Cultural Studies: The Sea, Maritime Culture and Early Modern English Studies (in Literature Compass, 2009):

https://stevementz.com/wp-content/uploads/2012/07/Toward-a-Blue-Cultural-Studies.pdf

V knížce se nachází i mnohastránkový seznam literatury spojené s tzv. novou thalassologií. Když nesedí u počítače, vyráží si akademik Mentz pravidelně zaplavat do slaných vln na Long Islandu.