Zde nabízím výběr z ohlasů na mou práci, od kritiky a novinářstva až po hlas lidu.

 

ArtCafé na téma kabaret a pomezní scénické formy– s Richardem L. Kramárem a Danou Hlaváčovou hostem pořadu na Českém rozhlase Vltava, 5. 4. 2024.

Lit na téma Kafka – s Blankou Činátlovou hostem podcastu na rádiu Wave, 27. 3. 2024.

Události v kultuře – reportáž na České televizi z performance Kafkův snář, 24. 3. 2024.

 

Ke knize Oscar Wilde: Umělec: básně v próze feat. Ondřej Macl: Polibky na Wildeův hrob (2023):

„Dekadence jako soucit s těmi, kteří trvají i po romanci, po tragédii a po dobrodružství, a kteří i s vědomím pomíjivosti a nutné nedopovězenosti všeho romantického se pokoušejí zažehnout jiskru života v intimní situaci odkouzlení. …jádrem této knihy není pouze péče o Wildea a dnešního čtenáře, ale téma lásky vyvázané takřka ze všech tradičních kontextů: z času, kdy je každý z milujících na světě, ze vzájemnosti tělesné přitažlivosti, a dokonce z identifikace s vlastní touhou. Macl dopis využívá jako coming out, jehož předmětem není oznámení o tom, jaký on sám je, ale zpráva o osvobozujícím a zároveň tragickém zmatení a uvolnění vlastního osudu.“

/z recenze Tomáše Gabriela Život po zázraku, Pozdě v noci, 10. 12. 2023/

Ke sloupkům v Hostu (2021–2023):

„Ačkoli jen těžko pronikneme k tomu, kudy v jeho miniaturách vede pomyslná hranice mezi básní a pravdou, při jejich čtení si tu otázku nejspíš občas položí kdekdo, tak dráždivě a suverénně autor kolem té hranice našlapuje. A právě to činí z jeho příspěvků autofikci v původním smyslu slova. Přestože Maclovy texty vycházely jako sloupky, díky jeho mimořádnému citu pro slovo, pro rytmus vyprávění a pro vystižení postavy či situace na velmi omezené ploše by texty bezpochyby obstály i v knize označené jako próza.“

/z eseje o autofikci Kryštofa Edera Druhá noha textu, Host, č. 2, 2024, s. 24/

K performanci Blbá hra (2023):

„(…) Potud docela zdařilá koláž ze života Ivana Vyskočila končí a následuje úmorná Maclova improvizovaná one man show, která postrádala humor, akci nebo jen prostý náznak stavby nějaké situace. Zaštiťování se ‚blbou hrou‘ považuji za nemístný alibismus. Tato část oproti Vyskočilově produkcím neměla ani nápad, ani spád a nezachránila to ani malá holčička, která Macla donutila stát se psem, ani chlapeček, který ho donutil stát se štírem. Rozpaky krystalizovaly v závěru s onou hlavou pod sukní, což měl být patrně konec, ale nikdo si nebyl jist, zda má tleskat. Jana Orlová raději ze situace zmizela a Ondřej Macl se přilepil k Havlovu srdci. Teď už vážně nebylo zbytí a tleskat se raději začalo.“

/z recenze Dominika Melichara Nextka na Piazzetě Národního divadla, Tsunami 6, 26. 9. 2023/

 

Tváře alternativy – zařazen Lenkou Dombrovskou do publikace k 30. ročníku festivalu …příští vlna/next wave…, Praha, 2023, s. 145–147.

Láska – nahrávky hovorů, které se mnou vedla Barbara Herz, se staly jedním z podkladů k její divadelní hře, premiérované 13. října 2023 ve Studiu Beseda Klicperova divadla v Hradci Králové.

Střepy – hostem podcastu ČRo Plus k tématu války na Ukrajině, 8. 4. 2022.

 

Ke knize Legenda o Bocianovi (2021):

„Maclův copywriter Rejdiš není na rozdíl od svého předobrazu cynik, jeho jazyk je lyrický se smyslem pro hořkosladkost. Neláká jej moc skrytá za jeho řemeslem, neužívá si manipulaci. (…) Jeho tón i přístup přiznaně připomínají více básníka než marketéra, což samozřejmě není problém. Stojí ale za pozornost, že vztah politika a jeho umělce není v Legendě o Bocianovi nijak vzájemný. Babiš je fascinující múzou a Rejdiš je v jeho vleku, dokonce se politikovi ani nezdá být příliš užitečný.“

/Veronika Dvorská v recenzi Promyšlený úlet Ondřeje Macla, Klacek, 18. 4. 2022/

„Macl v podstatě od píky vytváří legendu „čapího“ Andreje Babiše. Na pozadí hravé a vtipné satiry v ní poukazuje na sílu slova a na sílu příběhu, které – dostanou-li se do zručných (marketingových) rukou – mohou nabýt nezměrnou moc. To si uvědomil ten opravdový Andrej Babiš. A uvědomuje si to Ondřej Macl. Literatura dnes dovede jen stěží rozhýbat společenské dění – to je další často omílané tvrzení. Legenda o Bocianovi však naznačuje, že příběh skrývající se za Babišovým pro mnohé pořád stěží přijatelným politickým úspěchem může mít hlubší kořeny a může nám být bližší, než bychom si byli ochotni připustit.“

/z recenze Daniela Muknera Přímočarou politickou satiru? Radši legendu. Ondřej Macl vypráví trochu jiný příběh Andreje Babiše, ČT Art, 5. 4. 2022/

„Není to samozřejmě poprvé, co se náš bývalý premiér dočkal satirického zobrazení v české literatuře – v této souvislosti připomeňme alespoň prózu Stanislava Bilera Nejlepší kandidát. Kniha Ondřeje Macla se ovšem může pochlubit velmi originálním pojetím, byť některé čtenáře možná zaskočí míra její absurdity a fantasknosti (s ohledem na nevelký rozsah však dobře stravitelná). Pokud ale neočekáváte klasickou politickou či společenskou satiru a dokážete se naladit na autorův specifický humor, pak vás může Legenda o Bocianovi příjemně překvapit.“

/Petr Nagy v pořadu Mozaika, ČRo Vltava, 16. 3. 2022/

„Vonička satirických parodií, autentických citátů, ba i příležitostného umění, jež má předvést, jaký je expremiér intelektuální smraďoch. Děsně chytré, vtipné a nasrané, ale suma sumárum nuda. A čtenářským hitem to patrně nebude, ani když si toho Skorobociána zvolíme prezidentom.“

/Pavel Janoušek, 39 slov o próze, Tvar č.5, 2022, s. 2/

„Legenda o Bocianovi dává vzpomenout na přímočarou satiru Divadla Sklep nebo České sody. Mnohdy zachází za hranice toho, co si žádá vtip, a někdy vtip úplně chybí a jde čistě o performanci (jazykové) pokleslosti. (…) Ono tu ale nejde tak úplně o čistokrevnou satiru, stojící na brilanci hry s vtipem, jakou píše třeba S.D.Ch. Macl má našlápnuto spíše k absurdnímu Havlovi či k Čapkovi. (…) Maclova kniha není ničím menším, než pokusem dotáhnout do důsledků českou zálibu hledat svou hrdost i tragiku v dobách minulých. (…) Posouvá vše trochu freudovsky nebo biblicky dál až k prvotní vraždě.“

/Tomáš Gabriel v rubrice „Rekomando“ revue Prostor, 4. 2. 2022/

„Maclova Legenda o Bocianovi není jen tak nějakou politickou satirou. Je to především rafinovaná literární hra: Hra s konkrétním idiolektem jednoho konkrétního politika; hra s češtinou a slovenštinou; hra s českou mytologií; hra s motivy autora psychofyzického, autora ‚oficiálního‘ a autora ‚ghost-writera‘, a ještě několikanásobná další hra. (…) Řečeno v nadsázce a ve velkém zjednodušení: Co byl v 19. století Havlíček, co ve 20. století Vodňanský – to jest nám nyní Macl.“

/z posudku literárního historika Martina C. Putny/

Varta – zpovídán Janem Škrobem pro podcast Tvaru, 1. 12. 2021 (po čase 8:40 k Legendě).

 

Z laudatia Petra Borkovce k Ceně Václava Buriana za poezii (2021):

„Nominuji Ondřeje Macla na Cenu Václava Buriana proto, že:

1) z jeho textů se těžko vybírá krátká série, která by jeho tvorbu dobře představila

2) z každého jeho verše, který je možná věta, sálá hluboký kontext i samota

3) když ho čtu, jsem pořád dojatý i pořád ztracený: jsem dítě, co zabloudilo a strašně pláče – ale světlušky chytá dál

4) ani náhodou nepřipomíná nikoho z básníků nominovaných na CVB v minulých letech

5) už dávno jsem neviděl tolik talentu na jedné hromádce“

 

Sen o říši krásy – hostem pořadu Queer k odkazu Jiřího Karáska ze Lvovic. Režie: Jakub Čermák, Česká televize, 27. 5., 2021.

Chci být sám sobě nevyzpytatelný – bilanční rozhovor s Petrem Nagym pro web iLiteratura, 9. 8. 2020. (především k souvislostem svých dosavadních knížek)

 

Ke knize Výprava na ohňostroj (2019):

„Vítězové naší ankety si většinou naložili na bedra víc, než mohli unést, a jejich popisy sexu, perverzit a dalších kratochvílí byly plné neobratných klišé a nezáměrných nechutností. Úryvek z debutové novely Ondřeje Macla je ovšem jiné kafe. Nadhled a ironie z něj přímo srší, a tak je třicetiletý držitel Ceny Jiřího Ortena porotou podezříván, že scénu napsal na míru potřebám naší soutěže. Invenční metaforika (od lepidopterologie k Sovětům) je doplněna brilantním horským pandánem promazaná lyže – lavina. Macl potvrzuje, že mu jde všechno, na co sáhne – básně, eseje, próza a taky špatné erotické scény. Zlato udělujeme s radostí o to větší, že oceněná novela není nějaký obskurní výron zneuznaného grafomana, ale jedno z nemnoha děl současné české literatury, které stojí za to číst.“

/odůvodnění poroty pro udělení anticeny za nejodpudivější erotickou scénu v české literatuře, časopis Reflex, č. 51-52, 2020, s. 90/

„Novelu jsem četl v červnovém týdnu, kdy média věnovala výjimečnou pozornost literatuře, jenže bohužel té, která jí už dostala až až: „Je pan Kundera dobrý, nebo špatný? Máte třicet sekund.“ V tomhle už poněkolikáté resuscitovaném beefu mi dělala společnost kniha kluka, který píše jakoby nepoznamenaný kánonem a tradicí, který se místo v historii šťárá v tom, jestli žijeme ve společnosti, nebo v sociálním experimentu. Byla to společnost překvapující a osvěžující. Netvrdím, že je to světová senzace, ani že to bude zaručeně úspěšný vánoční dárek pro kohokoli, ale takovýhle zjev si zaslouží víc pozornosti než dvě hodnocení na Goodreads.“

/Michal Kašpárek v bilanční anketě webu a2larm.cz, 21. 12. 2020/

„Nakonec si musíte přiznat, že i ten slavný Houellebecq není přece o nic lepší. Nebo dokonce je daleko horší. Jeho poslední román Serotonin vyvěrá z nářku starého bohatého muže nad stavem Evropské unie (Evropy) a vzpomínek na slavné doby, kdy se mohlo všude kouřit a jezdit rychle autem a ženy tady nebyly nutně proto, aby se hned staly maminkami, ale proto, aby byly krásné a ochotně souložily (s muži). O co naléhavěji začíná Maclova próza — a ano, lze ji vnímat i jako mileniálskou odpověď na boomerské kňourání Serotoninu. (…)

Jednoduchý děj je spíše kolbištěm postojů, názorů a pochybností než čímkoli jiným. Tezovitost takového literárního konceptu Ondřej Macl překonává svou poetikou, prolínáním intelektuálních reflexí, banalit a trapností — v erotických polohách až skutečně hmatatelných. Vyprávění se postupně tříští, komunikace — telefonická, po Skypu nebo skrz platformu Facebook — se rozpadá, během přednášky se hrdinovo vědomí odpojí a propadne do snu, procházka muzeem naopak aktivuje tíživé nánosy neužitečného (ekonomicky nevyužitelného) vědění. V závěru se próza fragmentarizuje do chaosu, provazce dialogů se splétají v proud úlomků myšlenek a nakonec se vše pod anestetiky a kyslíkovou maskou promění v báseň.“

/Eva Klíčová v recenzi Antiserotonin, Host, č. 5, 2020/

„Je namístě ocenit výběr neotřelého tématu, jehož zpracování není v českých končinách příliš obvyklé. (…) Jeden se však v průběhu knihy nemůže ubránit dojmu, že mezi ním a Maclem vznikala zeď, na kterou s každou otočenou stránkou přidává další a další cihly.“

/z recenze Jarmily Ivaskové Raději zápolit s krizí evropskou než s tou vlastní, Klacek, 11. 5. 2020/

„Nezřídka máte pocit, že držíte v rukou nevyzpytatelnou výbušninu. Text je něco mezi deníkem, reportáží, divadelními výstupy, lyrickou prózou – dá se říct, že bujará travestie. Macl má evidentně zálibu v baroku, a tak nešetří efekty. Celému útvaru je vlastní jistá iluzivnost, víření, bloudění a karnevalový ráz. Vášeň pro antiku, trocha deklamace, trefné situační popisy, které přecházejí v grotesku, existenciální otázky – a ohňostroj je na světě. (…)

Budoucnost je pro jeho generaci slovo téměř ze sci-fi slovníku, neboť naprosto není zřejmé, kam se vlastně zestárlý svět ubírá, takže tyto maloměšťácké choutky se vypravěčovi jeví jako bezcenné. Ovšem možné alternativy nepředloží. Ačkoli je vypravěč místy opravdu vtipný, není ani typický maloměšťák, ale ani nekonvenční buřič, jenž by nás zneklidnil autentickým žitím a nonkonformním vhledem. Spíš je to někdo, kdo s chutí čte a pozoruje, občas se rád předvádí, ale v zásadě je to pes, který nekouše.“

/Zuzana Kultánová v recenzi Najít odvahu k návratu, Tvar č. 9, 2020/

„Protagonista příběhu se zdá být mírným eurooptimistou. Je pravda, že autor nešetří ironií a mnohdy velmi sžíravou, pokud jde o jednotlivé ideály a hodnoty hlásané unijní propagandou (…). Na druhou stranu však hovoří ústy svého hrdiny, že právě mládím lze nejlépe zpochybnit všechny konspirační scénáře ohledně konce Evropy, což ilustruje vesměs přátelská atmosféra panující mezi postavami z různých evropských zemí. Unie tak sice prochází krizí a Macl řadu jejích příznaků trefně pojmenovává, ale společné dědictví evropských národů včetně autorovy milované antiky představuje dostatečně silný argument pro její zachování.“

/Petr Nagy v Mozaice na ČRo Vltava dne 30. 4. 2020/

„Trajektorie, již v knize Ondřej opisuje, se postavám z Houellebecqových knih vcelku podobá – tedy až na ty mindráky. Namísto nějakých hodnot či idejí zažene Ondřeje do dobrovolnického projektu Evropského domu neochota postavit se realitě čelem; stručně řečeno: pohodlnost. Neví, jak naložit se vztahem se svou dívkou. Ve Francii se tak nějak plácá od ničeho k ničemu, neustále mudruje a dojde i na „houellebecqovskou“ rezignaci. Aby však bylo jasno: Macl není epigon. Vytváří osobitou verzi životní šedi, jíž jeho Ondřej chtě nechtě musí nějak čelit. Ondřej Macl na poli prózy neoslňuje jako v případě debutu, ale prozaici vesměs zrají déle. Od tohoto autora se můžeme dočkat ještě velkých věcí – už jen proto, že erudice, jíž disponuje a již se nezdráhá použít (a třeba i trochu shodit), se z české literatury začíná znepokojivě vytrácet.“

/z recenze Daniela Muknera Kam utéct před dospělostí? Do Evropského domu v Bordeaux, ČT Art, 27. 2. 2020/

Přišlo mi, že o Unii nevznikají umělecká díla – kratší rozhovor ke knize, vedený Martinem Filipem, příloha MF Dnes City Dnes, vydání 26. 2. 2020, s. 19.

„Po celou dobu četby této knížky jsem byl nucen myslet na jinou knihu. Macl totiž jako by napsal kazuistiku k diagnóze současné západní společnosti, jak ji předkládá sociolog Jan Keller ve spisu Společnost věčného mládí. (…) Navzdory bezprecedentní svobodě cítí se tato tzv. generace Z nešťastná, nepochopená a osamělá. (…) Text ovšem není příznačný jen z hlediska sociologie. Jeho příznakovost má i literární rozměr. Jde o žánrový hybrid oscilující mezi reportáží, asociativní prózou a básní. Souzní tak s hybridností životního nastrojení a nenabízí čtenáři ve své rozevlátosti klíč k dešifrování sdělovacího kódu. (…) Nad jevištěm se vznáší otázka: Zachrání Evropskou unii z krize mládí, které je v krizi? Aktuální otázka.“

/z recenze Petra Bílka v Literárních novinách 2/2020, s označením „kniha měsíce“/

 

Z oponentského posudku Petra Christova k diplomové práci Erós autorského herectví (obhájené 30. září 2019 na DAMU):

„Některé zkušenosti jsou k nezaplacení. Jako třeba ta, při níž jsem se jako oponent měl seznámit s diplomovou prací, která je vším možným, jen ne nudným čtením slov seskládaných do formálně korektního celku za účelem kýženého ukončení vysokoškolského studia. S prací, která v úvodu cituje na jedné stránce němého světce, proklatého básníka a legendu tuzemské divadelní teorie. Zich jako němý prostitut proklatého hereckého umění? Nikoli. Ačkoli… (…)

…budu nevýslovně rád (…) že bychom (třeba i nyní) při čtení komentářů k Maclovu performativnímu manifestu divadelní lásky mohli být svědky něčeho nového, co začíná. Či třeba někdy v budoucnu začne. I kdyby mělo jít jenom o to, že jeho provokativní řádky najdou své následovníky. Byť by to mělo být nejprve z řad zapálených odpůrců a kritiků.

Diplomová práce Ondřeje Macla je čtením, na které se nezapomíná. Alespoň ne hned vzápětí. Jako by tato (studijními povinnostmi) vyprovokovaná nezbytnost verbalizovat konané evokovala pravý opak: tedy sledovat to (pseudo-wittgensteinovské), o čem (čím?) je potřeba výhradně (divadelně) konat.
Maclova diplomová práce není konvenčním textem, který má úvodní hypotézu a závěrečné potvrzení závěrů. Jako taková by ostatně čtenáře (a věru ani oponenta) příliš nezaujala. Je působivá právě svou neuchopitelnou “štvavostí”. Při četbě se mísí pasáže čtenářova nadšení s těmi, kdy si čtenář o autorovi myslí své: v tomto případně zpravidla to, že takového magora mohou nechat studovat snad jenom na umělecké škole. Oh, wait! KATAP, DAMU, AMU. OK.“

 

K performativnímu počínání platformy Nothing Is a Problem Here:

„Sběratelé střípků zlaté souvislosti, šťastlivci, kteří když vezmou do jedné ruky nebe, do druhé dudy a dají ruce dohromady, narodí se nový pupek světa, zamává křídly a odletí, specialisté na mísení osamělých disciplín v šťastné svazky, akrobaté na vysokém laně, schopní na něm přejít celý svět i celé věky, necítit závrať, shlížet bystře dolů, pátrat po podivuhodných pojítkách, s nimiž stojíme a padáme a stále je neznáme, a s každým novým návratem nám přinést dárek poznání. Experimentátoři se vším, co tváří se jakoby něco… vědělo, chtělo to říct a mrkalo na znamení, že to skrývá, snad malé semínko velké budoucnosti, možná ošklivý zárodek zářivé touhy, a pokud ne, dají to na hraní dítěti, tomu, co mají v sobě, a to dítě to spolehlivě naplní, opatří novým kouzlem, prodchne novým životem, žvatláním jako zaříkadlem v něm vyvolá, co ještě nikdy nebylo. Tvůrci literárně-divadelních pásem, jakýchsi mozaiek, ‚dramat textů‘, živých her skládaných z úryvků od autorů napříč epochami, z úryvků, co v tu chvíli už nejsou úryvky, ale repliky postav, žijí nový život, hovoří spolu o věcech, které dříve nemohli znát, tvoří si nové názory, začínají krystalizovat, na slovo přesně zapadat do neviditelných tkaniv, a když do nich zapadnou docela, ukáže se, že jsou nedílnou částí velkého labyrintu, nenahraditelným dílem cesty plynoucích mraků, pokaždé jiných, ale stále týchž mraků na průzračné nekonečné cestě, které se říká filozofie.

Zbývá jen varovat: budete uvrhnuti do vyhaslých kráterů prózy jako do nemoci, protáhnuti celou délkou temného očistce, budou s vámi vysmýčeny slepé odbočky k trápením, posedlostem, zlům a dalším nepříjemnostem, jen abyste skrz tlakový zvon katarze, viditelný z dálky jako světlo na konci, byli šťastně přivedeni zpět do světa, do našeho divadla, do tance slov a do tance těl, do jednoho velikého tance, kde slova a těla, stejně skutečná, od sebe k nerozeznání, říkají, že svět je krásný a jeho nejnesnesitelnější nemocí je láska…“

/úvodní řeč Roberta Wudyho k večeru Próza a nemoc, 9. 3. 2020, Knihovna na Vinohradech/

 

Chci se prostě občas převléknout za kuplíře na pomezí světů a rozhazovat šípy –  rozhovor čísla v erotickém Tvaru č. 3/2019 v tandemu s Magdalénou Šipkou. (o lásce, sexualitě, pornografii, umění či socialismu)

 

Ke sbírce K čemu jste na světě (2018):

„Tento hravě subverzivní ‚dialog Jiřího Žáčka s Judith Butler‘ sice žádnou kontroverzi nevyvolal, avšak ukázal Maclovu schopnost identifikovat citlivá společenská témata.”

/Stefan Segi: Nekorektní literatura, Academia, 2023, s. 119/

“Expressive intertextuality can be found, together with traces of postmodernism, in the writing of Ondřej Macl. (…) The featured selections shows well how popular figures and certain labels have often very banal origins – the little mermaid is shown as a pedophilic interest, the damsel-in-distress story exposed of its hypocrisy, trans-women put as a source of transcendence, etc. Though at first glance constructed like poems for children with the subject matter and metered verse, Macl’s satirical poems also hit deep with the social injustice, hidden in them, a quality that puts him among the few satirists, who build their texts on a very conceptual basis.”

/z předmluvy Aljaže Koprivnikara v Antologii mladé české poezie, nakl. Vakxikon, 2020/

„Na čistě intertextovém a svým způsobem i konceptuálním základě je pak postavena sbírka Ondřeje Macla (…), kterou tvoří básně výhradně budované jako variace na verše pro děti Jiřího Žáčka ‚K čemu jsou holky na světě? / Aby z nich byly maminky…‘, které v roce 2017 vyvolaly širokou mediální diskusi a genderovou kritiku. Macl ve velmi krátké době (což samo o sobě není typické pro současnou českou angažovanou poezii) zareagoval souborem šesti desítek básní, v nichž ironicky podrývá stereotypy, na nichž stojí Žáčkova reprezentace žen a jejich role ve světě: ‚K čemu je Fifinka na světě? / Aby dělala hospodyni / zajíci, kocouru a svini. / A nevadí jí, jak to je, / hlavně že nemá obojek.‘“

/ze studie Karla Pioreckého Mileniálové útočí: angažovanost v poezii generace Y, 27. 5. 2019, Czechlit.cz/

„Macl se jako poutník mezi milénii vydává na sběr životních příběhů osudových žen, jako Sandman plachtí na snech z mytologie do mytologie, nedochází mu dech a vždy nově a nově zazpívá: „A k tomu jste ještě na světě!“ (…) Maclovo ženství a mužství není jen biologickým faktem, není jasnou daností, ale je také příběhem a niterným stavem. V básnické řeči provádí svůj půlkrok za koncepci genderu podle Butlerové a poráží tak krutost společenských stereotypů vlastním způsobem. Jsem žena, prohlásí Ondřej Macl, a nežádám operaci. (…) Maclova medicína pravděpodobně slouží k probuzení mužů z jejich oidipovských snů o matkách. Usvědčuje muže bojující s feminismem z toho, že zapomínají na vlastní dějiny a nejhlubší kořeny své kultury. (…) Maclova slova protínají šedivý krunýř asociálnosti jako šíp červené srdce…“

/z recenze Tázání po ženě od Magdalény Šipky, Tvar č. 21, 2018/

„Macl ale není ‚genderově korektním‘ mravokárcem. Je komentátorem a poetickým zpravodajem o stavu společnosti. A co víc, je živlem. Říká se, že básníci nemají rádi herce – a naopak. Macl ovšem rozdíly stírá: je stejně dobrým spisovatelem a básníkem jako performerem a hercem. (…) Vystupuje z řady a dryáčnicky prokazuje, že poezie neznamená strnulost, ale živost, že básně umí být aktuální a jejich performování může být divočejší než leckterý rockový koncert.“

/z reportáže ze křtu K čemu je Macl na světě? od Matěje Senfta, Tvar č. 18, 2018/

Rozhovory (nejen) k Ceně Jiřího Ortena 2018: 

• S Vratislavem Maňákem pro časopis Host, 11/2018. (Vnášet cit a lásku tam, kde je všechno ztraceno; mj. o babičkách, svobodě, Erótu a vlivu Rolanda Barthese)
• Pro České literární centrum bilance berlínské rezidence, 26. října 2018. (zde)
• S Petrou Kultovou v pořadu ArtCafé na ČR Vltava, 24. srpna 2018. (záznam zde).
• S Tomášem Hučkem pro Kapitál, 6/2018, s. 26. (Rozehrávám milostnou píseň proti Mládí, zde)
• S Petrem Bílkem pro Biblio, 7/2018, s. 1–2. (Samotné psaní mi nestačí)
• S Michaelou Horynovou pro Hradecký týdeník, 30. 5. 2018, s. 8–9.
• S Janem Kubelkou pro časopis Ink, 11. 7. 2018.

 

Ke knižnímu debutu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017): 

„Nejde o poezii naivistní, jak by se snad mohlo zdát, ale naopak Maclova kniha už úvodní esejí, kde je kombinován odborný styl s lyrickou prózou, přesvědčuje, že se jedná o výkon mladého intelektuála, který dobře ví, co dělá, postupuje systematicky a směřuje k cíli, který by se dal pojmenovat jako vytvoření psychologické a morální mapy vlastní rodiny. Macl za tímto cílem jde s příslovečnou metamoderní upřímností, o níž svědčí už samo titulní přiznání mladého muže ke struktuře senzitivity, která v jeho věkové kategorii není obvyklá a nutně působí infantilním dojmem. (…)

Maclův lyrický subjekt se při hledání vlastní identity noří do rodinných vztahů, psychoanalyticky je zkoumá a hodnotí je morálně. Ale nedělá to z nějaké vůle po konceptuálním experimentu, ale prostě proto, že hledá cestu sám k sobě a rodinu vnímá jako výchozí bod o zásadní důležitosti. Rodina, a zejména pak postava babičky jako její pozitivní segment, zde představuje bazální hodnotu, útočiště, které by mělo být vždy k dispozici. U Macla – a zdaleka ne jen u něj – je fungující a láskyplný vztah reprezentován jako základ, po kterém se touží, který potvrzuje identitu subjektu, který ale pokaždé mizí, zase se vzdaluje.“

/ze studie Karla Pioreckého Romantismus poučených snílků, Metamodernismy v současné české poezii, Tvar, č. 16, 2021/

Editor Ondřej Hanus v doslovu Nejlepších českých básní 2018 pokládá dílo za jednu ze tří nejlepších básnických sbírek roku, spolu s Červeným otazníkem Michala Maršálka a Pernambucem Ivana Wernische. Čtvrthodinovou koláž z textů vyrobila pro Český rozhlas Vltava Vladimíra Bezdíčková.

„Všechno je to, když to řeknu na férovku, trochu nuda. Je to kniha, ke které si musíte najít cestu. Asi jako když si pustíte francouzskou novou vlnu a nikdo vás nepřipraví na fakt, že se tam toho zas tolik neděje.“

/z recenze Tomáše Čady Milostná báseň nebo strojopis nebo…, Tvar, č. 16, 2018/

„Na rozdíl od některých svých spisovatelských generačních kolegů se Macl ke své rodině zná, aniž by jí vyčítal, že je zdrojem jeho traumat, komplexů a úzkostí. (…) Pozitivní výsledný dojem neruší ani jistá míra mladického exhibicionismu a tu a tam šarmérská zchlubost vzdělance.“

/U knihovny s Petrem Bílkem č. 15, Literární noviny, 11. 6. 2018/

„Macl nepíše jako debutant. Odvaha a samozřejmost, s jakými používá patos, klišé či kýč, a suverenita, s jakou sestavil z mnohdy nesourodých textů tak komplexní a hutný celek, totiž dokazují, že sbírka je dílem vyzrálého autora. Autora, který se s neochvějnou jistotou vrhl do takového množství poloh, že si ani netroufnu odhadnout, co od něj můžeme čekat dál.“

/z recenze Daniela Muknera Od babičky k sobě, iLiteratura.cz, 16. 5. 2018/

„Už řadu let mi žádný spisovatel nepředložil tak krásné vyznání lásky, dokud nepřišel můj královéhradecký vrstevník. Jako pro autora pro mne šlo současně o setkání s hrotem hořkosti, že tento přesvědčivý, netriviální a po formální stránce invenční text napsala cizí, a nikoliv moje ruka.“

/Vratislav Maňák v laudatiu k Ceně Jiřího Ortena 2018, celé dostupné zde/

„Místy je sbírka vtipná, místy jde hluboko pod povrch a místy jí vůbec nerozumím.“

/Talián v rubrice ‚Horké párky‘, revue Tvar č. 20, 2017/

„Jeho text může být lecčím. Otevřeným milostným dopisem, sbírkou esejistických fragmentů, rodinnou anamnézou a kronikou současně, stylistickým cvičením v určitých motivech nebo třeba zvrácenou poezií lékařských zpráv. (…) Lehce nabubřelou a snad i kazatelskou dikci esejistických „mouder“ střídají básnické obrazy či jazykové hříčky, dokonalý básnický rytmus útržky zajíkavé intimní konverzace. Citace kanonických autorit se prolíná s originální řečí „autora“ – který neví, respektive nechce být nucen se rozhodnout, zda je spíše svědkem, egocentrickým básníkem, editorem či portrétistou – a v neposlední řadě též se slovenštinou babičky, kolem níž všechno víří. Babiččiny povzdechy a glosy netonou v žádném suchopárném mudrosloví. (…) Slovenština nabývá až exotický a groteskní nádech (…) a skoro by se chtělo spolu s filosofem Petrem Rezkem, autorem doslovu k proslulému vydání „velíškovské“ Babičky Boženy Němcové, zvolat, že babička je lišák!

Výše zmíněné mnohovrstevnatosti odpovídá i četnost témat a motivů, které se pravidelně ztrácejí a vynořují v nových variacích. Konfrontace samoty mládí a samoty stáří, hledání i opouštění víry a různé její podoby, sexualita, různé podoby rozkoše a touhy či falešná nostalgie dětství (…). Shakespearova poezie a jeho „vznešené“ metafory koexistují s trapností popkulturních odrhovaček, Platón a Barthes se stupiditou televizních kanálů. Babičky literární s babičkou „jedinou“.

Skrze setkání s babičkou hodlá básník probouzet „obecnější povědomí o erotice života“. A v tom je podle mě skutečně síla tohoto textu. Babička se mu skutečně stává lyrou, na které novodobý Orfeus zpívá píseň proti mládí. (…) Dlouho jsem nečetla tak smysluplnou a originální transformaci antických motivů. Ondřeji Maclovi se skutečně podařilo obnovit tradici ovidiovských metamorfóz. (…) Přes veškeré motivy bolesti, utrpení, pomíjení i smrti to však není elegický zpěv. Není to žalozpěv na smrt milované bytosti (…), ani zdánlivě idylické ustrnutí v tíži osobního života à la Božena Němcová, babička je živá. Nebo alespoň živá ve svém odcházení, živá ve vnukově lásce, která se jeví spolehlivější než jakékoli vzpomínání. Dokonce to není ani portrét marného života, usouženého stáří. V první řadě a především je to totiž milostné vyznání. Nejen babičce samé, ale lásce jako takové. A navíc když text zamíří k patosu, jenž milostná vyznání často doprovází (…), vždy se ve správnou chvíli objeví (sebe)ironie, vtip a něha (jakkoli se jejich sousedství jeví obtížné nebo dokonce nemožné).

Je to text, který irituje i dojímá. A jeho síla spočívá v tom, že přes všechny masky a manýry, které autor volí, je jeho „píseň proti Mládí“ a láska, z níž se vyznává, uvěřitelná.“

/z recenze Babička je lišák! od kritičky Blanky Činátlové, A2, č. 5, 2018/

 

Aby se kostelník mohl stát prorokem, musejí padat chrámy – bilanční rozhovor, vedený Tomášem Kolocem, v Kulturních novinách č. 48/2016. (o víře, slávě, uprchlictví, studiích DAMU či Sametové normalizaci)

Z rozpravy kritiků nad inscenací Vyznání třetího pohlaví (2015):

„K slovanské tradici to patří, takové to mini-šílenství, jemuž se říkalo jurodivost. … Zažil jsem rané období Petra Lébla a ten v punčocháčích lítal podobně.“

 /Tomáš Žižka, pedagog DAMU/

„Nejste dost důslední, abychom uvěřili, že je to záměr, nebo chyba; a tak je to trochu se vším. … Nejlíp je to popsáno v Čechovově Rackovi, kde takovýhle typ tvůrce má potřebu udělat skandál, a pak, pokud se nesetká s pochopením, mu to může být líto, že si až prostřelí hlavu.“

 /Alena Zemančíková, dramaturgyně rádia Vltava/

„Vzpomněl jsem si na Přemysla Rúta a jeho koncepci sanatoria pro šokované měšťáky, v němž by byly vystavovány obrazy, na nichž je poznat, co je na nich namalováno, a kde by hrály líbivé melodie v terciích. A já mám chuť se do tohoto sanatoria zavřít. … Spíše než „nové formy“ potřebujeme autorského básníka, který věří síle svého slova.“

/kritik Michal Zahálka/

„Vy mě drtíte ze všech stran… A teď jak to mám pochopit? Něco pochopím, něco nepochopím, pak zas zjistím, že to, co jsem nepochopil, válcuje to, co jsem pochopil. Ano, je to ten jurodivý přetlak. A musíte s tím na jeviště a jak ten kabaret Voltaire s tím dada 1916 to napálíte – a jedem! Nikdo neví, proč jdeme, k čemu jdeme a co jdeme, ale bylo toho tolik… Čili možná jsme byli svědky zrodu nové epochy. I když nejsem si tím jistý…“      

/Jan Císař, pedagog DAMU/

Úryvek z posudku oponenta Petra A. Bílka k diplomové práci Patos křídla a šípu: Variace Eróta v dějinách evropské literatury (2015):

„Při množství děl, jež jsou vzata v potaz a produktivně využita, je třeba nesmírně ocenit, že práce pohromadě drží a vytváří prostor-síť, kam je možné vstoupit a neztrácet se. Stejně tak je třeba ocenit inspirativnost práce: poměr nápadů, pozoruhodných postřehů a tezí, které si čtenář má chuť vypisovat a dál promýšlet, stojí v poměru k počtu stránek vysoce nad průměrem diplomových prací na našem oboru. A snad ještě víc hodna ocenění je zjevná radost, s níž se Ondřej Macl literaturou pohybuje, domýšlí ji a užívá ji způsobem navýsost tvůrčím, z něhož ale zároveň tane i nutnost, potřeba s literaturou být.

Práci bez váhání doporučuji k obhajobě. Vnímám ji jako jednu z nejpozoruhodnějších prací posledních let na oboru. Oceňuji prokázanou senzitivitu četby a výkladu, stejně jako preciznost jazykového provedení.“

Neznámá paní Slámová v diskuzi pod kritikou Dostojevského (2013):

„my opravdu nepotřebujeme aby nám někdo vysvětloval že si přečetl … knihu která ho zaujala. Budete se divit, někteří přečetli mnohem víc knih … Čtěte dál, ale psát nemusíte, rozhodně ne takhle“

Honza Vacek, muž, 24 let, Praha, k mé hudbě na Bandzone (2013):

„Nejsem si jistej, jestli je to geniální, nebo prostě úplná sračka. Ještě se sem vrátím, až budu mít jinou náladu.“

Boris Cvek v článku Ondřej Macl a slam poetry (Britské listy, 2009):

„Zejména na mne zapůsobil jeho mimořádný talent pracovat chytře se slovy, tvořit nápadité rýmy, být prostě nadán k tomu, aby se stal básníkem. … Potřebujeme, aby nadaní lidé jako Ondřej Macl začali sami hodně číst a hledat místo své doby v kontextu dějin kultury, i když jsou poměrně mladí. Aby se osamostatnili a vymkli době a našli odvahu ji prokvasit a vzdělat. Jejich úkolem je zase spojovat sítě potrhané pyšnou malostí, cynismem, nevírou a tupostí mnoha dnešních oficiálních pseudobásníků a kulturních činovníků, kteří se za svou vlastní neschopnost mstí dějinám kultury tím, že ohlašují jejich konec a bezvýchodnost.“

Martin Filip v článku Dospělý smutek performera ke koncertu v hradeckých Jesličkách (MF Dnes, 22. 2. 2010):

 „Macl se ukázal jako výborný textař, ale také jako interpret svých autorských písní hodný srovnání s Janem Burianem, o několik generací starším písničkářem. Maclova dikce, frázování a zpěv-nezpěv nad klávesami totiž zarážejí svou autentičností, přesvědčivostí i dospělostí.

Vzhledem k jeho dvaceti letům je to překvapující. Stejně jako je zarážející, kde se v mladém člověku bere tolik smutku. … „Vím, pokud tě ztratím, má žízeň je tragická tím, že se dá přežít,“ končí Macl jednu ze svých básní. Jednu z několika, ve kterých zachycuje tu radostné, tu teskné dary lásky. A dovede v tom být nad věcí a jemně cynický. Třeba když říká: „Nemá co nabídnout moje dívka, už jsem viděl všechna její dývka.“

Maclovy texty doprovázely dvoje klávesy, akustická kytara, bicí a dívčí zpěv. Do hudební stránky jejich vystoupení se lze strefit několika kritickými výtkami. Ale kdo poslouchá, ten ví, že o hudbu tady dvakrát nejde. Jde totiž o básníka odhodlaného k životu a otevřenosti. „Kéž zemřu znaven během cesty / než zdráv a šťasten v hotelu před rozcestím / V tisíci lázních usychat / v tisíci písních bez ticha / v tisíci láskách bez nevěsty.”

Ondra Macl je po divadle DNO a Jirkovi Jelínkovi dalším výrazným hradeckým talentem, který může v budoucnu překvapit úspěchem daleko přesahujícím Gočárův okruh.“

 

Z mini-recenze filmaře Milana Lajdara k filmovému debutu Válka (2004):

„…doufáme, že mladý autor přestane zachraňovat svět a natočí něco pěkného a zajímavého i pro diváky.“