Eposek, neboli „Epos o Mariánkovi (1998–2000)“ s podtitulem „hledání ztracené smrtelnosti“ je název výstavy zbásněných fotek na téma osudu mého nejmladšího bratra, který po dvou letech chřadnutí zemřel na Menkesův syndrom. Událost jeho života považuji za zlomový moment v životě naší rodiny, ať už otce utvrdila v absurditě všeho pozemského pachtění či matce dala naopak zakusit přítomnost živého, byť trpícího Boha.

Já sám v té době nic moc necítil, a k události jsem se vrátil až s odstupem 13 let. Z dokumentárních fotek rodičů, které samy o sobě žádný komentář nepotřebují, jsem sestavil cyklus na motivy křížové cesty a ke každé fotografii jsem složil osobní, dětsky stylizovanou stanci. Například (ke snímku zhroucené matky):

Všechna srdce náhle zmlkla;  jen mé vřeští jako had! / Vyhnaná, až na prach svléklá, / Bohu nejblíž – bez Boha, / na Zemi – ach, vprostřed pekla, / bezruká a beznohá… / Jako by mniši bezduší / věšeli na kříž Venuši.

Nešlo mi ani o autoterapii, ani o společenskou osvětu truchlení (i když to taky), ale chtěl jsem se o nás všech dozvědět víc. Řekněme, že mi šlo o kontemplaci. O dotknutí se traumatu, jemuž se vyhýbáme, a které nás přitom spoluvytváří. Více k souvislostem výstavy napoví tehdejší rozhovor s Martinou Lupínkovou, otištěný v časopise Artikl.

Cyklus byl k vidění 4.–17. 3. 2013 v královéhradecké Studijní a vědecké knihovně a po celý duben 2014 v pražském klubu Samaří. Poprvé jej doprovázela Pergolesiho skladba Quando Corpus Morietur. Na druhé vernisáži zazněla vlastní píseň Hrst vlasů a následoval internetový happening, kdy každý mohl vkládat z počítačů na online promítanou seznamkovou zeď truchlivé poznámky. Projekcí dívčích selfíček to dozdobila Gabriela Prochazka. K výstavě přispěla „nebeskými obrazy“ malířka Anička Sypěnová a na téma truchlení promluvila socioložka Jiřina Šiklová.

Video-sestřih z pražské vernisáže zde.

Mámina foto-reportáž z hradecké vernisáže zde

a z té pražské zde (na facebookových stránkách výstavy).

Tisk pláten mi zaplatila nezisková organizace Jinej svět.

CELÝ CYKLUS SI LZE VIRTUÁLNĚ PROJÍT ZDE.

 

Ukázka z proslovu k hradecké vernisáži výstavy:

Jmenuji se Mariánek Macl. Vítejte na vernisáži zbásněných fotek o mém životě a umírání. Naposled jsem usnul před Velikonocemi roku 2000, ve dvou letech. Evropa zpívala a kvetla. Diagnóza: Menkessův syndrom. Co to je? Vlastně ani lékaři to nevěděli, jen dočasně tišili mou bolest. Za celý život jsem nepromluvil jediné slovo.

Jmenuji se Maclová, někdy Anna, jindy Aneta. Ztratila jsem dítě a našla víru v Boha. Vstoupila jsem do charity, abych se aspoň pokusila pomoct těm, kteří žijí.     

Jsem nějakej Petr, miluju Anetu už – jak je to safra dlouho? Rád říkám, že jsem si ji vzal kvůli tvaru jejího zadku, a taky, že když nejde o život, jde o hovno.  

Jmenuji se Tadeáš, Mariánkův bráška. Bubnuju na plesech. Předloni jsem skoro umřel na něco obdobného. Pro změnu o Vánocích.

Mé jméno je Ondřej, teď už opravdu. Mám dva bratry. Jeden tu dnes není… kvůli škole. Ten druhý – Mariánek – nás tu shromáždil.

… Jsme návštěvníci vernisáže a doufáme, že nám ten, kdo mluví, alespoň poděkuje, že jsme přišli.

Ano, děkuji, návštěvníci. Ano, bude i občerstvení. A kéž si očima té naší výstavy přečtete i něco sami v sobě!“

 

Postoj k pražské výstavě Tak mlčí autor 2014:

Básník, který mě upozornil na výstavní klub Samaří, zároveň jedním dechem dodal, že sám by na tak smutné události umělecké jméno asi nestavěl. Podezření je zcela na místě, jestliže se umění zjevně prolíná i s něčím mimo-uměleckým (úmrtí, neziskovka, PR), které od něho samého přinejmenším odvrací pozornost. Avšak není řeč o smrti už z podstaty „odvracením pozornosti“? Není ve srovnání s životem mého brášky každé umění ploché? A čím jiným je účast neziskovky a medializace projektu než výrazem dalšího nezvratného zploštění?

„Mluvíte o Smrti příliš ploše,“ vyslechl si Roland Barthes po jedné z přednášek a do svého deníku, který započal psát v den ztráty své matky, si k tomu poznamenal:

„Jako by hrůza Smrti nebyla právě v její plochosti! Hrůzné je toto: neříkat nic o smrti toho, koho miluji nejvíce, neříkat nic o její fotografii, do níž se hroužím, aniž bych byl s to jí dát hloubku, proměnit ji. Jediná „myšlenka“, kterou mohu mít, je ta, že na konci této první smrti je zapsána moje vlastní: mezi obojím není nic než čekání; nemám jiné útočiště než tuto ironii: mluvit o tom, že „není co říci“.“

Dokonce bych Barthesovo zvolání rozšířil, že nelze mlčet o ž á d n é smrti, jejímiž jsme svědky. A to právě z toho důvodu, že k ní není co říci. Ostatně tímto odhodláním – o čem nelze mluvit, o tom je třeba mluvit – nejednou začíná umění.

Když vidím svůj eposek s více než dvouletým odstupem, jsem už samozřejmě víc jeho divák než autor (čili dnes už bych to takhle nenapsal). Nicméně vedle času psaní, které dnes pokládám za docela teatrální, zde o to naléhavěji (protože nanejvíc nezištně) působí ještě třetí Čas, chemický čas fotografií, ve kterém zůstávám bratrem brášky ještě živého. Tak se divák, autor a bratr smějí zázračně setkat v jedné osobě. O Velikonocích. V prostorách Jednoty bratrské.