Dokud jsem se omylem nedostal k práci na fotbalovém Euru 2016, choval jsem k fotbalu – potažmo i k sportu – tradiční elitářské předsudky. Představoval jsem si zkorumpované funkcionáře s mozkovnou na úrovni hry Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, kterak si šlechtí své svalnaté figurky, jimiž pak po vzoru kréda „chléb a hry“ odvádějí pozornost davů od jejich skutečných strastí vstříc podivným homoerotickým tanečkům kolem černobílého míče.

Osobně mi fotbal zkomplikoval mé první rande, když jsem si těsně před ním zlomil při útoku na branku obě zápěstí (místo gólové střely jsem jenom zakopl o brankáře…). Po zkušenostech se sociální prací s dětmi a autisty jsem ale nakonec od práce s fotbalovými fanoušky nic zas tak odlišného neočekával, a skutečně – moc odlišné to nebylo.

Zde bych rád nabídnul i trochu jiný pohled na fotbal, a to jak z hlediska umělců, kteří mu fandili nebo se jím inspirovali, tak z hlediska fotbalových událostí, které promluvily do historie víc než jako pouhá hra.

Fotbal jako inspirace umělců

Sportovní události provázejí umění od jeho starověké kolébky. Jen z literatury si stačí vzpomenout na Pindarovy Olympijské zpěvy nebo na tzv. pohřební hry, podrobně líčené ve slavných eposech typu Homérovy Íliady či Vergiliovy Aineidy. Básníci tehdy oslavovali vítěze podobně jako dnešní novináři a reklama. Takový středověk si zas těžko odmyslíme od rytířských turnajů, nebo věk romantiků od rukavicových výzev na souboj.

Fotbal, jak ho známe dnes, vzniká spolu s Fotbalovou asociací v Anglii 19. století, přičemž jeho sourozencem je rugby, aneb „fotbal hraný rukama“. Umění – díky rozvolnění klasicistních konvencí – následuje oba sporty poměrně záhy. Jmenovitě se fotbal dostává do hledáčku avantgardních malířů jako Salvador Dalí, René Magritte nebo Pablo Picasso. Rugby zas ve známé orchestrální skladbě pojedná skladatel Arthur Honegger. „Rugby je hra barbarů hraná gentlemany, fotbal je hra gentlemanů hraná barbary,“ zní bonmot Oscara Wildea.

Zvláštního zájmu si získává fotbalové šílenství na tribunách v prostředí divadelníků, nešťastných z buržoazně zamlklé atmosféry v publiku během jejich her. Diváci jako by si zvykali konzumovat umění, aby jím svou citlivost spíše otupovali než jitřili. Sportovní atmosféru by proto v divadle uvítal třeba Bertolt Brecht, ale i artaudovská Sarah Kane: „Nesnáším pojetí divadla jako večerního rozptýlení. Mělo by být emočně i myšlenkově náročné. Miluju fotbal. Úroveň prožívání hry na tribunách je udivující. Kéž by takhle jednali lidé v divadlech… Ale nejednají. Jen sedí stranou, bez známky účasti…“

Není divu, že „vedle Eróta a literatury“ byl fotbal největší vášní antického filmaře Piera P. Pasoliniho. Ten nejenže aktivně fotbal hrál a psal o něm pojednání s důrazem na jeho sociologii, poetiku či posvátno, ale ke kopané pobízel při natáčení i celý filmový štáb. Mezi další zastánce fotbalu z řad myslitelů by patřil Albert Camus, který přerušil kariéru brankáře z důvodu tuberkulózy, nebo Antonio Gramsci („Fotbal je království lidské oddanosti pod širým nebem.“). U nás se filosofií fotbalu zabýval Jiří Černý v monografii Fotbal je hra. Pokus o fenomelogii hry (1968) či sportem obecně Anna Hogenová a tématu se dnes nebojí ani fanoušek Miroslav Petříček mladší.

Zastavíme-li se zvlášť u spisovatelů, dalšími fotbalovými nadšenci by byli sir Walter Scott, otec Sherlocka Holmese Arthur Conan Doyle, ex-brankář Vladimir Nabokov nebo nobelista Orhan Pamuk. Anthony Burgessovi, autoru Mechanického pomeranče, se připisuje výrok: „Jak praví bible, pět dní se pracuje. Sedmý den patří Bohu. Ten šestý fotbalu.“ Z textů o fotbale zmiňme Handkeho existenciální novelu Úzkost brankáře při penaltě či fragmentární Fotbal Jeana-Philippa Touissanta. Za Česko snad nemusím připomínat Klabzubovu jedenáctku Eduarda Basse, Poláčkovy Muže v offsidu nebo sportovní prózy Oty Pavla.

Fotbal na straně svobody a míru

I bez umělců se fotbal stává terčem dětských snů. „Jsem Ronaldo!“ provoláváme jako malí častěji než nějaké „Jsem Karel Hynek Mácha!“. Sport nám slibuje transformaci vnitřní agresivity v jednání hodné společenské prestiže, ba přímo v životní smysl. Obrovské množství lidí, které fotbalové svátky provází, vyvolává logicky zájem našich teroristů. A tam, kde násilí nezvládají sami fanoušci, narážíme na označení „hooligans“. Krom lidí fotbal přitahuje rovněž nebývalý kapitál, že říci o sobě v těchto dnech „Jsem Messi!“ znamená vystavit se podezření z miliardových úniků pomocí daňových rájů.

Stranou od těchto běžných představ se zastavme u osudů fotbalistů, kteří si vybrali cestu násilí, než aby kolaborovali prostřednictvím fotbalu s násilnými režimy (a pomiňme teď totalitní zálibu v kultu zdravého, sportujícího těla). Mám na mysli hráče účastnící se protinacistického odboje, jako byla ve Francii skupina kolem Rina Della Negry nebo hráč Étienne Mattler, kterému se na rozdíl od těch předchozích povedlo uniknout před trestem smrti do Švýcarska. Z našich rodáků se zas spekuluje o Rakušanu Matthiasi Sindelarovi, zda nebyl zavražděn v reakci na odmítnutí hrát v zápase proti Německu. A Anglie má velkého válečného hrdinu už z doby první světové, totiž Waltera Tulla (na obrázku), jednoho z prvních anglických fotbalistů smíšené rasy.

Vzhledem k jiným násilnickým režimům je asi nejpozoruhodnější odkaz brazilského fotbalisty Sókrata, mimochodem doktora medicíny, vášnivého kuřáka a milovníka umění, skutečně pojmenovaného po antickém filosofovi. Ten na protest proti vojenské diktatuře zavedl ve svém týmu zásady „korintské demokracie“ a významně se podílel na demokratizaci své země i jako intelektuál. Chilan Carlos Caszely byl zase fotbalista, který se otevřeně postavil Pinochetovi, což ho stálo mučení jeho maminky. „Je to první levičák hrající na pravém křídle,“ prohlásil o něm diktátor.

Jiný bosenský fotbalista Predrag Pašić měl možnost v důsledku bombardování Jugoslávie odejít hrát do zahraničí, místo toho však založil v Sarajevu dětskou fotbalovou školu Bubamara (česky „Beruška“), otevřenou všem nezávisle na národnosti nebo vyznání. Na znamení boje proti válce.

Válka o alžírskou nezávislost pak nenechala chladným Francouze alžírského původu Rachida Mekhloufiho, který – než aby se ucházel s týmem Saint-Etienne o Světový pohár – sestavil tým výlučně z alžírských emigrantů, jejichž exhibičními zápasy upozorňoval při světovém turné na jejich společný sen osvobozeného Alžírska. Nedávno jsme si mohli všimnout podobných snah útočníka Didiera Drogby o ukončení občanské války v Pobřeží Slonoviny.

Zatímco význam fotbalu pro země třetího světa začíná být znám, nově se poodkrývá i jeho potenciál v překlenování genderových rozporů (jak nás o tom nedávno poučil film Offside íránského režiséra Jafara Panahiho). Skoro by se nám chtělo zabroukat v duchu Johna Lennona: „Imagine there’s no heaven … Imagine there’s no countries … Imagine all the people living for football…“

Než nám však naskočí představa báječné utopie, v níž jsou všichni lidé fanoušky jediného Družstva, Těla a Míče, vybavme si hned v závěsu zemitější myšlenku Sartrovu: „Ve fotbale se všechno komplikuje přítomností druhého týmu.“

V mém životě se všechno komplikuje přítomností druhých lidí.

A nejlepší možný výsledek je – nerozhodně.