čtení |

Literatura je dějinami, jen dokud v ní nenajdeš sám sebe. Zde načrtávám seznam autorů a knih hlavně západního kánonu, které pokládám za vhodné nejen pro současné umělce. Názvy epoch jsou čistě navigační a přidávám k nim tipy z teorie. Každou epochu uvádí alespoň jedna „srdcovka“ s osobním komentářem.

STAROVĚK

bible (více než kniha. Když se navíc narodíte do křesťanské rodiny ve stejný den jak bůh… Tisíc let vztahů člověka s bohem, který se dokonce nechává z lásky umučit. Dík bibli jsem pronikl do zvrácenosti literatury, do její moci, do principu vtělování slova… A ačkoli dnes dávám přednost veselejším bohům, nikdy už neuniknu jejím příběhům, symbolům, melodii. Nikdy neztratím vědomí, že lidská naděje spočívá v těch nejzranitelnějších místech, kde paradoxně vnímáme svou smrt. Četba bible mi dala větší cit pro relativitu než celá postmoderna, včetně nebezpečného zkomplikování vztahu k tělu)
Ovidiovy Proměny (mytologická pokladnice antiky z pera Kristova současníka, mého to „Petišky“, s vírou v proměnlivost osudů už v tomto životě. Povinen pro básníky je hlavně mýtus Orfeův)
Apollonia Rhodského Argonautika (nejstarší příběh antiky, mé fantazma. Hrdina bez jakýchkoli hrdinských vlastností, zkrátka slaboch, obklopen lepšími než on, podniká zbytečné dobrodružství. A ve všem selhává – včetně vztahu s Médeou mimo tento epos – až zemře pod stěžněm své lodi, z níž se mezitím stala památka. Nejenže krize koloniálního patriarchátu, ale vůbec tragédie lidského údělu, moci a cesty, předcházející šťastnější návrat Odysseův. Zlatým rounem nás, chudých, je samo slunce, než zapadne a znovu nevyjde)
Apuleiův Zlatý osel čili Proměny (mystérium oděné v až sadistické satiře, předtucha moderních románů, jejíž srdce tvoří můj iniciační mýtus o Amoru a Psýché. Jedině láska – nejistá, neposlušná, ba selhávající – má přece jen naději obstát i navzdory mlčení bohů)
Longův Dafnis a Chloé (nejrozkošnější příběh milenců vůbec, jejich dospívání k lásce na venkově, zcela prost tragiky Tristanů a Isold či Romeů a Julií. Naopak pramen komedií)

URČITĚ TAKY: Epos o Gilgamešovi, Klenoty čínské literatury (čítanka Lucie Olivové) Homérovy eposy, Hésiodos, Svět Ezopových bajek, Zlomky předsokratovských myslitelů, něco z lyrické poezie (např. výbory od Ferdinanda Stiebitze či Radislava Hoška, autoři jako Pindaros, Sapfó, Anakreón, Théognis, Archilochos, Theokritos, Tibullus, Propertius aj.), orfika (např. ve výboru Krištofa A. Erharta), z dramatiků Aischylos – Sofoklés – Euripidés – Aristofanés – Menandros, případně z Římanů Terentius, Plautus, Seneka, z historiků Hérodotos – Thukydidés – Xenofón – Livius – Tacitus, indické eposy Mahábhárata a Rámájana (v poutavých výborech Vladimíra Miltnera a Dušana Zbavitele), filozofové Platón (zvl. Symposion, Obrana Sokratova, Ústava, Ión, Faidros…) – Aristoteles (k literatuře Poetika a Rétorika) – Plótínos, satirici Catullus a Lúkianos (či další epigramici), něco z Cicera a Plútarcha, Horatiovo O umění básnickém, Vergiliova Aineida, možno i jeho idyly, Petroniův Satirikon, pro zajímavost Můj život od Flavia (autobiografie farizeova!), gnostická Píseň o perle a vůbec apokryfní literatura, Aureliovy stoické Hovory k sobě, Corpus Hermeticum, drby Díogena Laërtia, Vyznání sv. Augustina (případně O obci Boží), Kámasútra, Boëthiova Filosofie utěšitelkou.

Kvalitnější přehled anticko-křesťanských literárních počátků je zásluhou Martina C. Putny online zde.

Z TEORIE:

K řecké kultuře obecně Jean-Pierre Vernant, k řecké mytologii též Karl Kerényi či Paul Veyne, zeširoka k indoevropské Georges Dumézil či Jaan Puhvel, světověji i s ohledem na náboženství a magii Frazerova Zlatá ratolest. K dějinám náboženství Mircea Eliade.
Základní monografie k počátkům myšlení: Kirk, Raven, Schofield: Předsókratovští filosofové.
Domácí polemika s nimi a vůbec zasazení starořeckého vnímání do širšího kulturního rámce: Zdeněk Kratochvíl: Mezi nebem a mořem. (Kratochvíl napsal též objemnou monografii k Hérakleitovi a jedinečné info k antice uveřejňuje na svém webu)
Hynek Bartoš: Očima lékaře. (studie Kratochvílova žáka o zrodu západního rozdělení duše a těla)
Tomáš Hejduk: Od Eróta k filosofii. (jiný Kratochvílův žák)
poválečné přednášky pro pokročilé od Jana Patočky k Sókratovi, Platónovi, Aristotelovi
Sylva Fischerová, Jiří Starý (ed.): Původ poezie. (příspěvky k různým světovým kulturám, sesbírané inspirativní pedagožkou antické literatury, mj. autorkou mnoha studií např. k Múzám nebo k Homérovu Odysseovi)
Eva Stehlíková: Antické divadlo. (encyklopedie jak co se týká konkrétních divadel a divadelního názvosloví, tak i všech dochovaných antických dramat. Podrobněji viz i jiné autorčiny texty)
Luciano Canfora: Dějiny řecké literatury. (komplexní seznam děl včetně překladů)
Nietzscheho Zrození tragédie z ducha hudby.
Michail L. Gasparov: Nástin dějin evropského verše.
Oldřich Král: Čínská filosofie. (vhled do radikálně jiného myšlení nejen pro filozofy)
Dušan Zbavitel a Jaroslav Vacek: Průvodce dějinami staroindické literatury.

STŘEDOVĚK

Dantův Nový život (napůl prozaický, napůl básnický prolog k monstrózní Komedii, kterou čtu jako překlad dosavadních dějin do takřka moderního překonání orfiky, kdy básník podřizuje křesťanský příběh spásy konkrétnímu erotickému zážitku, který si nehodlá odcizit ani smrtí. S Dantovou epochou trubadúrů čteme už v Novém životě, že pojídaní těla božího, obrácené to figury rajského jablka, nahrazuje skandální pokrm miláčkova srdce)

URČITĚ TAKY: Korán, Tisíc a jedna noc, něco z národních a hrdinských eposů (typu Fírdusího Knihy králů, Píseň o Rolandovi, Píseň o Cidovi, Slovo o pluku Igorově, Edda, Beowulf, Kalevala aj.), Šikibuin Příběh prince Gendžiho, dopisy Abélarda a Heloisy, mystika Hildegardy z Bingenu či Mistra Eckharta, něco z vagantů a trubadúrů (např. Mertlíkův výbor Písně žáků darebáků, okcitánská antologie Přátelé, přiléhavý složím verš; k nejstarší anglické poezii a próze Jako když dvoranou proletí pták), něco ze súfistů (Rúmí, al-Arabí aj.), české kroniky, Bédierem převyprávěný Román o Tristanovi a Isoldě, něco k Parsifalovi a Svatému grálu (když ne přímo Eschenbach či Troyes, tak aspoň Křišťanovo převyprávění), životopis Sv. Františka, Lorrisův Román o růži (na Meungovu druhou část stále čekáme), za filozofy Tomáš Akvinský, Dantova Božská komedie, Milión Marca Pola, poezie Fr. Villona.

Z TEORIE:

Ernst R. Curtius Evropská literatura a latinský středověk. (klasika o antickém dědictví po antice, navždy zpochybňující pojem „doba temna“)
Historické práce Jacques le Goffa (zahrnující středověk z mnoha stran).
Johan Huizinga: Podzim středověku. (beletrizující studie o životě ke konci epochy)
Jurgis Baltrušaitis: Fantastický středověk. (bestiální tvář gotické imaginace)
Ernest Kantorowicz: Dvě těla krále. (o propletení politiky s náboženstvím)
Emmanuel Le Roy Ladurie: Montaillou, okcitánská vesnice v letech 1294–1324 (základní dílo tzv. mikrohistorie; k renesančním slavnostem viz i jeho Masopust v Romansu)
studie Václava Černého in Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti. (k českému středověku práce Martina Nodla, Františka Šmahela či Wojcziecha Iwanczaka)
Denis de Rougemont: Západ a láska (pokus o výklad lásky skrze mýtus Tristana a Isoldy)
Umberto Eco: Umění a krása ve středověké estetice (přínosné, ač trochu suché. Připomínám i jeho dějiny krásy a ošklivosti)

RENESANCE

SHAKESPEARE (náš vynálezce? Autor-všechno. Dík němu je mým chrámem divadlo a to zas celým světem, kde sama smrt není než jedním z herců, tak jako šašek nebo král. Jen divák tady nemá jasnou úlohu… A ptá se sám sebe, co cítí)
Rabelaisův Gargantua a Pantagruel (fantastická nálož svobody, tělesna a smíchu. Protipól biblického Šalamouna. Avantgarda 20. století v kostce, v hrací kostce, a ještě něco navíc)

URČITĚ TAKY: Boccacciův Dekameron a Chaucerovy Canterburské povídky, Petrarca, Erasmova Chvála bláznovství, za humanistické filozofy i Mirandola (O důstojnosti člověka), případně Fr. Bacon či Grotius, Ariostův Zuřivý Roland (máme převyprávěno), Castiglionův Dvořan, případně Machiavelliho Vladař, Celliniho Vlastní životopis a Vasariho Životopisy slavných malířů, z mystiků Terezie od Ježíše, Jan od Kříže či Ignác z Loyoly, možno jít dál k protestantům (Luther, Böhme…), esoterikům, astronomům (Galileiho Hvězdný posel, Bruno, Keplerův Sen…) , Montaignovy Eseje, Cervantův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, něco z utopistů (More, Campanella…) z dramatiků se nabízí De Vega (např. Fuente Ovejuna), pro zajímavost Ben Johson nebo Marlowe (jeho kašpárkovitý Doktor Faustus), z básníků i Ronsard, Spenser, Hans Sachs, Aretino.

Z TEORIE:

Michail Bachtin: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. (kultovní studie, přetékající tělesnem či posvátností smíchu)
Peter Burke: Lidová kultura v raně novověké Evropě. (třistaletý průřez každodenností)
Studie Jacoba Burckhardta k renesanční Itálii.
Harold Bloom: Kánon západní literatury. (výklad celé moderní tradice skrze vyrovnávání se s Shakespearem).
Jan Kott: Shakespearovské črty. (temný výklad Shakespeara pro 20. století)
Milan Kundera: Zneuznané dědictví Cervantesovo. (spekulativní obhajoba románu)

BAROKO, OSVÍCENSTVÍ, KLASICIZMUS

Miltonův Ztracený ráj (za jeho nelidskost, pasáže bez člověka, ba s Démonem)
Komenského Labyrint světa a ráj srdce (mé nejoblíbenější české dílo-stroj)
Laurence STERNE (nenechat se zmámit jím, potažmo jeho modernistickými dědici, měl bych to v životě snazší. Exploze stylu, navzdory všem rétorickým konvencím. Slast, která se neohlíží na obsah)

URČITĚ TAKY: Tassův Osvobozený Jeruzalém (v Guilianiho převyprávění; Klopstock bohužel nepřeložen), z barokní dramatiky Commedia dell’Arte, Barcův Život je sen, Molinův Sevillský svůdce a kamenný host či něco od de Vegy, za klasiky Corneille, Racine, Moliére (k teorii klasicizmu Nicolas-Boileau), Rochefoucauldovy statusy, z mystiky Swedenborg či Silesius, rosenkrucián Andreae, na pomezí vědy a existence Pascalovy Myšlenky, Newtonovy základy mechaniky, ekonom Adam Smith, z osvícenských pamfletistů Voltaire, Montesquieu, Swift a Diderot, z jiného soudku Rousseau, extrém Sade. Libertinství v měkčím balení Laclos či Casanova. Z filozofie Spinoza, Leibniz, Hobbes, Locke, Hume až Kant. Za romanopisce taky Defoeův Robinson, Fieldingův Tom Jones, z Číny Süe-čchinův Sen v červeném domě, la Fontainovy bajky, z básníků Góngora, Donne, Blake.

Z TEORIE:

Gustav R. Hocke: Svět jako Labyrint. Manýrizmus v literatuře. (postihnutí manýry všech dob prizmatem barokního motivu)
Harold Bloom: Úzkost z ovlivnění. (nostalgická teorie moderní poezie ve stínu Miltona)
Theodor W. Adorno + Max Horheimer: Dialektika osvícenství. (kritika destrukce v jádru moderního rozumu)
Michel Foucault: Dějiny šílenství. (odkrývání osvícenských mechanizmů moci)
Jean Starobinski: Symboly rozumu. (k proměnám umění a revoluce)

ROMANTIZMUS, REALIZMUS

Friedrich NIETZSCHE (ten, kdo mě kdysi „vzkřísil z křesťanství“. Můj osamělý lékař. Dík němu jsem uviděl svět bez Boha, a věru o kolik byl mohutnější a jaký zářivý! Rovněž mi otevřel antiku, stejně jako myšlení 20. století, jehož je do značné míry otcem)
Johann W. GOETHE (na jednu stranu takřka poslední klasik, který kam se vrtnul, tam stavěl nové základy, zároveň se mohl stát prvním umělcem-člověkem, kdyby se nezalekl, nestáhl pod měšťanskou masku a nepřenechal život zoufalým romantikům. Přesto všechno si zajistil alespoň literární portrét, od ohromných pamětí, pokrývajících jeho mládí, po mudrující hovory s Eckermannem na stará kolena, a dal nám druhý díl Fausta)

URČITĚ TAKY: Hugova Legenda věků (kdyžtak i jeho revoluční předmluva ke Cromwellovi a romány), z romanopisců Balzac, Dickens, Tolstoj (případně Melville, Dostojevskij, Stendhal, Scott, Bronteová, Verne, Hardy, Twain, London, Zola, Dumas, žánr gotického románu typu Frankenstein…), z kratších próz Chateaubriand, Flaubert, E. T. A. Hoffmann, Gogol, z filosofie Kierkeggard, Hegel či Schopenhauer (případně utilitaristé, Herder aj.), Marxovy ekonomické teorie (k demokracii také Tocqueville), Comtova sociologie, Darwinova revize biologie, základ moderní historie v podání Micheleta, z memoárů se vedle Goetha nabízí Berlioz či Delacroix, pohádky (Grimmové, Andersen…), z dramatiky Wagnerův gesamtkunstwerk, Ibsen, Rostandův Cyrano z Bergeracu, z básníků Worsworth a jeho nešťastné dědictví (Byron, Shelley, Keats…), Whitman (a jeho děti), Poe, Puškin, Nerval, za Němce Heine, Novalis, Hölderlin.

Z TEORIE:

Meyer H. Abrams: Zrcadlo a lampa. (k romantické estetice)
René Girard: Lež romantizmu a pravda románu. (k mimetické teorii kultury)
Erich Auerbach: Mimesis. (literární studie, založené na vztahu stylu a reality)
Bourdieu: Pravidla umění. (sociologické uvažování o literátech Flaubertovy Francie, z hlediska pojmu „literární pole“)
Michail Bachtin: Román jako dialog. (problematická teorie románu-polyfonie, ve vztahu k eposu)
Vladimir J. Propp: Morfologie pohádky a jiné studie. (strukturální přístupu k folkloru)
Georg Lukács: Historický román (příklad levicové teorie literatury, se zálibem v realizmu)

MODERNA AŽ DNEŠNÍ RÁNO

Oscar WILDE (Nietzsche pro děti, můj nejvlivnější z umělců, kteří se rozhodli učinit dílem svůj život, snad pro svůj pád a následné smíření s krásou i bolestí v De Profundis)
Roland BARTHES (Proustovo dítě se zalíbením v teorii, ve smyslu kritiky než vědy, který mi zachránil vztah k poezii v mimopoetických žánrech, dávno po literatuře)

URČITĚ TAKY: Baudelaire, Rimbaud, Mallarmé, Freud (Jung), T. S. Eliot, avantgarda až konceptualisté, trojlístek beatniků, z prozaiků hlavně Proust, Joyce, Kafka (případně Conrad, Woolfová, Lawrence, Nabokov, Bulgakov, Rolland, Gide, France, Mann, Faulkner, Céline, Genet, nový román, dystopie, Borges, Marquez, Rushdie, Kundera…?), za dramatiky Maeterlinck a Beckett, za filozofy Wittgenstein, Lévinas, Bataille, Heidegger, existencialisté, Derrida, Foucault (potažmo queer, enviro, emancipační směry, ožívání menšinových kultur…), pragmatici,ekumenici, po-filozofové… Detektivky a kuchařky.

Z TEORIE:

Hugo Friedrich: Struktura moderní lyriky. (snaha postihnout rysy moderní poezie, ve vztahu k tradici)
Jonathan Culler: Krátký úvod do literární teorie. (čtivá postmoderní iniciace)
Maurice Blanchot: Literární prostor. (orfický pohled na psaní vzhledem k samotě či smrti)
Walter Benjamin: Literárněvědné studie. (jiný z temných, leč vlivných příkladů myšlení o nejen moderní literatuře, v čele s esejí o umění v době jeho technické reprodukovatelnosti)
Seymour Chatman: Příběh a diskurs. (bible naratologů, vracející do hry Aristotela)
Gilles Deleuze, Félix Guattari: Kafka. Za menšinovou literaturu.

Konečně připomínám svůj iniciační internetový časopis Téma, překypující nejenom podnětnými esejemi Borise Cveka o klasické literatuře ve vztahu k naší neklasické současnosti.