filmy

Vychován filmovými kluby, dokonce v pokušení se filmu vážně věnovat. Po několika kratších filmech na to však zanevírám z důvodu závislosti filmu na technologiích, potažmo i kvůli jeho tvůrčí kolektivitě a finanční nákladnosti. Z dějin filmu bych vyzdvihl jeho nejisté počátky (Griffith, Murnau, Lang, Ejzenštejn, komici, avantgarda…) a rozmach 60. let, v současnosti mě víc zajímá dobrodružnější videoart. Sám se občas potěším už leda adaptací literárních děl či filmovou „publicistikou“. Velkých filmů vzniká pomálu a já to nejsem, kdo by je chtěl v té nadprodukci hledat.

 

OLYMP:

 

  • MÁM RÁD: Pier P. PASOLINI (antická levice), Jean-Luc GODARD (myšlením k lásce), Luchino VISCONTI (přesvědčivá nostalgie z konce starého světa), Stanley KUBRICK (nejenom za jeho předsmrtné „Fuck.“), Roman POLANSKI (přijímání pekla)     
  • PROVOKUJÍ MĚ: Peter GREENAWAY (malíř filmu), Lars von TRIER (největší v Nymfomance, nejhorší v Antikristu, provokativní snad pokaždé, kdysi i po formální stránce), Alejandro JODOROWSKY (falstaffovský velekněz), Gaspar NOÉ (mistr transgrese), Andrej TARKOVSKIJ (mystik jiného vyznání)
  • ZESTÁRNULI MI: Steven SPIELBERG (průmyslník snů), Federico FELLINI (fascinace povrchem), Emir KUSTURICA (skoro totéž z druhé strany Jadranu), François TRUFFAUT (hodný strejda-sukničkář), Jim JARMUSCH (osamělé srdce velkoměst)
  • MÍJÍ MĚ: Woody ALLEN (dobré, ale příliš slov), David LYNCH (ztracený stín Jodorowského), Louis BUNUEL (jenom surrealizmus), Béla TARR (Tarkovskij nesnesitelně při zemi), Quentin TARANTINO (popcorn pro oči), Michelangelo ANTONIONI
  • TĚŽKO ŘÍCT: Akiro KUROSAWA, Ingmar BERGMAN, Martin SCORSESE, Alfred HITCHCOCK…
  • NIC NENATOČILI: Sókratés, Jana z Arku, Matka Tereza

 

VYBRANÉ FILMOVÉ ADAPTACE:

 

  • ORFIKA – Černý Orfeus (Camus, 1959); (anebo Cocteaův Orfeus; k antice dále připomínám Kakojannisovu Ifigénii, Elektru a Trójanky, Pasoliniho Krále Oidipa, jeho či Trierovu Médeu. Z dětství mě straší Souboj titánů a kupodivu těší Herkules od Walta Disneye)
  • RÁMÁJANA – Síta zpívá blues (Paley, 2008); (k Mahábháratě existuje 6hodinová adaptace Brookova)
  • EVANGELIUM – Ježíš z Montrealu (Arcand, 1989), implicitně Gran Torino (Eastwood, 2008); (ba i Nolanova Temného rytíře lze číst skrze velikonoční příběh. Dál třeba Scorseseho Poslední pokušení Krista, Pasoliniho Evangelium svatého Matouše, Zeffirelliho Ježíš Nazaretský, Jesus Christ Superstar, Největší příběh všech dob aj.)
  • percevalkomediální adaptace Monty Pythonů (Život Bryana, Svatý Grál… ke grálu též iluminační Rohmerův Percival Galský, Bressonův Lancelot od jezera, anebo populárněji Boormanův Excalibur či Spielbergův Indiana Jones)
  • TIBETSKÁ KNIHA MRTVÝCH – Vejdi do prázdna (Noé, 2009)
  • Pasoliniho „TRILOGIE ŽIVOTA“ (Dekameron, Canterburské povídky a Kytice z tisíce a jedné noci)
  • SHAKESPEARE – Večer tříkrálový (Nunn, 1996), Titus (Taymor, 1999), Macbeth (Polanski, 1971), Corolianus (Fiennes, 2011), Caesar musí zemřít (bratři Taviani, 2012); (zeširoka slavné adaptace Orsona Wellese, hlavně jeho Falstaff, Akiry Kurosawy, ale i Laurence Oliviera, Kennetha Branagha či Franka Zeffireliho. Greenawayova adaptace Bouře pod názvem Prosperovy knihy, Luhmanova ulítlá verze Romea a Julie, Stoppardovy volné variace à la Zamilovaný Shakespeare či Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, othellovská Krása na scéně o první divadelní herečce, Kosterova variace na Puka jménem Harvey, Shakespeare Wallah o indické divadelní skupině, Garderobiér atddddd.)
  • FAUST – Ďáblova krása (Clair 1950); (povrchněji Szabóův Mefisto či Švankmajerova Lekce Faust)
  • LIBERTINSTVÍ – Nebezpečné známosti (Frears, 1988); (existuje i verze Vadimova, Kublova teenagerská či Formanův Valmont. K Sadovi animovaný Marquis (Xhonneux, 1989), Francova Justine, Brookův Marat – Sade nebo dnes už vybledlé Pasoliniho Saló aneb 120 Sodomy, podobné dekadentním filmům typu Ferreriho Velká žranice či Greenawayův Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec)
  • clockROMANTIKA – Frankenstein (Branagh, 1994), Na větrné hůrce (Kosminsky, 1992), Tajemství velikého vypravěče a Malá mořská víla (Kachyňa, 1971, 1976)
  • REALIZMUS – Byli jednou dva písaři (Roháč, 1972), Vojna a mír (Bondarčuk, 1967), Zločin a trest (Kulidžanov, 1970), Oblomov (Michalkov, 1979); (k Tolstého novelám adaptace bratří Tavianů, obecně k ruským klasikům Allenova Láska a smrt; v Česku máme Návrat idiota či Zelenkovy Karamazovy)
  • Tess z D’Urbervillů (Sharp, 1998); (totéž Polanski, k hrůzám Anglie 19. století se pojí také Leanovy adaptace Dickense)
  • MODERNA – Bohémský život (Kaurismäki, 1992), Orlando (Potter, 1992); (k Woolfové i Hodiny), Smrt v Benátkách (Visconti, 1971), Apokalypsa (Coppola, 1979), Mechanický pomeranč a Lolita (Kubrick, 1971 a 1962); (zdařilá je taky Lolita Lyneova), Solaris (Tarkovskij, 1972), Přelet nad kukaččím hnízdem (Forman, 1975), Pianistka (Haneke, 2001), Hořký měsíc (Polanski, 1992), Talentovaný pan Ripley (Minghella, 1999); velmi si rovněž cením všech filmařských pokusů o „nezfilmovatelné“, jako Strickova Odyssea, Ruizova Času znovu nalezeného, ba i Winterbottomova Tristrama Shandyho)

 

DALŠÍ OBLÍBENÉ FILMY:

 

  • Nebe nad Berlínem (Wenders, 1987; filmová báseň o andělech a lidech po metafyzice, na Handkeho scénář)
  • Sbohem, má konkubíno (Chen, 1993; epický skvost z prostředí čínské opery)
  • Devdas (Bhansali, 2002; bollywoodská orgie barev a tanců, výjimečně bez šťastného konce)
  • melounŘek Zorba (Kakojannis, 1964; příjemná inkarnace Falstaffa)
  • Před deštěm (Manchevski, 1994; klenot z krvavého Balkánu)
  • Chuť melounů (Tsai, 2005; zdařilé romantické post-porno)
  • Mandragora (Grodecki, 1999; v katolicky dekadentním věku můj nejmilejší český film, chytlavě amatérský o „padlých andělech“)
  • Rodinná oslava (Vinterberg, 1998; až archetypální manifest dánské Dogmy)
  • Babettina hostina (Axel, 1987; na doporučení papeže Františka)
  • Obyčejní lidé (Redford, 1980; něco hluboko z mého táty, o smrti syna)
  • Chlapectví (Linklater, 2014; víc než filmová studie času)
  • Farinelli (Corbiau, 1994; a vůbec žánr hudebních filmů: Černá labuť, Král tančí, Všechna jitra světa, Amadeus, některé muzikály, hudba Morriconeho, Zdeňka Lišky…)

 

SERIÁL: The L Word (jediný, který jsem kdy sledoval dlouhodoběji – v přestávkách při učení se na maturitu – a který tehdy radikálně změnil můj vztah ke queer komunitě. Zdánlivě promiskuitní rámec seriálu jsem přijal ve smyslu mýtu dědičné slasti)