Co si dnes počít s mýty?

Kamarád filmař hledající „velký příběh dneška“ mi položil otázku, jak se to má dnes s mýty, i pokusím se mu odpovědět touto úvahou. Mýty a současnost jsou ve facebookovém vztahu „je to složité“. Na jednu stranu mýty od pradávna tvoří bytostnou součást lidské kultury a – byť často neuvědoměle – fungují snad v každé době (vzpomeňme mýty počátků či konců světa, mýty potop, bohů, národů či televizních reklam). Na straně druhé jsme se na gymnáziu drtili, že filosofie už za antického Řecka „přešla od mýtu k logu“, a ačkoli skutečnost není tak schematická, přece jen rozum, kritická skepse a stejně tak individualita či moderní cit pro neopakovatelnou přítomnost se opakovaně dostávaly s tradičním pojímáním mýtu do křížku. Mýtus, ono velké vyprávění, které tolikrát v dějinách vytvářelo kolektivní identitu, dojem posvátna a až dogmatického smyslu, se pro 20. století stalo zvláště vlivem Mytologií Rolanda Barthesa synonymem vykonstruované „kachny“. Buď je něco fakt, anebo – mýtus.

pollock.number-8, detail

J. Pollock: Číslo 8 (detail, 1949)

Barthesova knížka, přelomově rozkrývající mýty v každodenních fenoménech typu noviny, kuchařka či wrestling, má zajisté své historické opodstatnění, stejně jako Lyotardův útok na velké příběhy a vůbec celý postmoderní relativizmus v reakci na vševysvětlující totalitní mytologie a jejich reálné zločiny. Paradoxně však tyto události nevedly k zániku mýtů, nýbrž k jejich otevřené rozmanitosti, ba kritici poválečné doby mohli i celou postmodernu nazřít jako nezamýšlený mýtus chaosu či labyrintu (která se tou svou pokorou a skepsí ochromila vzhledem k novým totalizujícím silám, jež se ji naučily využívat). Zkrátka chci říct, že mýty se stále derou na povrch i v tom tradičním a nejen barthesovském smyslu a společně s nimi povstávají i jejich heretici. Vytahovat osobní mýtus má smysl zvláště tehdy, pokud jej prožíváme v opozici vůči určitému převládajícímu mýtu, který nám přijde, že se „vyprázdnil“. Byla-li řeč o nadvládě labyrintu, vzpomeňme na Nietzscheho výrok: „Labyrintický člověk nehledá pravdu, ale svou Ariadnu.“ A co se tady skrývá za mýtus? Přece mýtus erotický, kdy navzdory okolnímu chaosu toužíme být zasaženi (vysvobozeni) čímsi konkrétním, z čehož se následně odvine náš osud.

Dvojí pohled narcise

Mezi další velké a dosud nepřekonané mýty poválečného západu patří mýtus narcise. S mírnou nostalgií ho v současné konzumní společnosti rozkrývá nejen filosof Gilles Lipovetsky v Éře prázdnoty, ale také analytička melancholie Julia Kristeva, když jeho odvrácenou stranu v Temném slunci dává do souvislosti s depresí. Jako by tak narcis nestál jen na straně bezbřehého egoizmu, neoliberalizmu či požitkářství, ale také na straně drtivé úzkosti a smutku, jakmile krasavec na dně své studny zmerčí vlastní smrt – a „zamiluje se do ní“. Nejhorší klam depresivního narcise je dojem o pravdě smrti, kanonicky zaznívající v díle všech moderních villonovců, Célinů, Burroughsů či Sylvií Plathových; u nás hlavně skrze kult neodekadence v čele s básníkem J. H. Krchovským. Ano, podle klasické psychoanalýzy je jistá míra narcizmu nezbytná pro vývoj jedince, stejně jako kohokoli z nás může potkat osobní trauma, které nám znemožní vnímat svět jinak než depresivně. V případě zdravého vývoje se ovšem počítá s fází rozbitého zrcadla, ať už žijeme v té nejnarcistnější společnosti široko daleko. (A ponechám teď stranou Lacana, který dokonce i každé sexuální spojení nahlíží jen jako narcistické, kdy láska spočívá až v připuštění té mezilidské propasti…)

Oidipovy oči

Psychoanalýza představuje pro 20. století vzkříšení vůbec celé řady mýtů a ten její asi nejvlivnější je mýtus Oidipův. Příběh krále s opuchlýma nohama, který se vzpírá osudu, podle nějž má zabít otce a milovat svou matku. Ať dělá, co dělá, obojí se přesto naplní. Freud pak vztáhl tento Sofoklův příběh na náš dětský komplex z rodičů, a ač se jeho teorie dočkala celé řady kritik (od Junga, feministek, v čele s Anti-Oidipem Deleuze a Guattariho), figura zabitého otce – analogická k Bohu v duchovní sféře, Předchůdci v umělecké tvorbě či Muži z hlediska queeru – stále silně působí, třebaže častěji umírají spíš „synové a matky“. Problémem mýtu je především jeho fatalizmus, že „vidouce nevidíme“ a naopak uzříme až slepí, což se hodí do krámu manipulátorům všech dob, vnucovat lidem slepotu (v kontrastu k tomu si připomeňme slavnou Popperovu vizi „otevřené společnosti“ či ze současnosti Rancièrova „emancipovaného diváka“). Je ironií osudu, že v jedné z nejslavnějších filmových adaptací Oidipa Krále, totiž v té Pasoliniho z roku 1967, vede za ruku slepce z antického vyhnanství až do fašistické Itálie jeho posel Angelo, v reálu dokonce režisérův milenec, jako by snad z Oidipovy smrti měla vzejít kýžená svoboda? A tak to nejvlivnější, co nám dnes z Oidipa zůstává, je patrně boom detektivních románů…

PDVD_035

P. P. Pasolini: Král Oidipus (1967)

Vstříc mýtům Druhého

Jak se vzepřít dnešnímu labyrintu (spíš depresivních než požitkářských) narcisů, místy se sklony k Oidipově fatalizmu, jejichž novým mýtem třeba v souvislosti s imigrační krizí je dojem nepřátelské invaze? Slepí Oidipové v nás nahlížejí situaci jako neodvratný konec světa, našim narcisům jde o obranu výlučně našich hodnot-zrcadel, nicméně z ptačí perspektivy jsou naše zrcadla jen střepinový chaos… Samozřejmě se nabízí číst mýty jako projevy konkrétních politicko-historických událostí, které je způsobují. Zde se omezím na návrh dvou alternativních mýtů, které mi přijdou nejen psychologicky přesvědčivější, ale i politicky by nám prospěly. Jde o mýtus Orfea a Eróta. Východiskem obou mýtů je nicméně zkušenost Druhého/Odlišného. Může to být láska, duchovní konverze či ztráta blízké bytosti; cokoli, co svým zjevením zastíní všechna moje zrcadla a dá mi nejasné ponětí o jiném než chaotickém řádu. Skandálně mě vylomí z dosavadních daností – a pak je teprve možné tyto mýty vnitřně prožívat. Jejich společenským předpokladem je tedy podvracet uniformitu, fragmentárnost, izolaci, chaotičnost, hranice… Tvorbou nových vztahů.

Píseň na zraněných rtech

Příběh Orfeův vypráví, jak známo, o pěvci, jemuž v den sňatku zemře po uštknutí hadem milovaná. Jeho to však neodradí, aby se nevydal do podsvětí a neobměkčil svým zpěvem jeho hlídače i vládce, načež je mu dovoleno odvést si lásku zpět na světlo, jen pokud se na ni cestou ven neohlédne… A on se ohlédne. Podruhé už jsou všechny nářky marné. Zdrcený Orfeus bloudí světem a zpívá tak dojemně, že proměňuje pustiny v rozkvetlé sady plné zvířat, až dokud ho neroztrhají žárlivé Bakchantky. Smysl mýtu tak spočívá v přeměně tragické ztráty v dar pro druhé a ne náhodou je Orfeus patronem umělců. Zatímco narcistně sami sobě lžeme buď o vlastní věčnosti, anebo o věčné nesmyslnosti, orficky „tvoříme, protože umíráme“. Všechno živé umírá, zvláště to nejkrásnější. A až pokud jsem ochoten podstoupit totální ztrátu – tj. v případě předchozích mýtů rozbít zrcadlo, vyrvat si oči, v Ariadniných ústech narazit na zuby Minotaura – teprve tehdy smím paradoxně získat něco předem netušeného. Odhalí se mi, že jsem žil až dosud v záhrobí, jsa ničím víc než pouhým stínem, z něhož náhle procitám s písní na zraněných rtech.

Omnia Vincit Amor

Abracadabra-2011-Aug26

M. Camus: Černý Orfeus (1959)

Erotická zkušenost dovádí tuto orfickou transformaci ještě dál. Orfeus je vedle Eróta přece jen mýtus truchlivý a samotářský, se strašným koncem. Jeho zpěv dmýchá život, ale sám už není životem. Proti tomu iniciační příběh Amora a Psýché vypráví o dívce-duši, která se opětovaně zamiluje přímo do boha lásky. Když ale dívka poruší jediné pravidlo, že ač se mohou o nocích milovat, nikdy na něj nesmí pohledět, přijde rázem nejen o něho, ale i o přízeň všech bohů v čele s jeho nenávistnou matkou Venuší. Ztráta je to snad ještě drtivější než v případě Orfea, jelikož Psýché nezpívá, s tím rozdílem však, že její milý nemůže zemřít, jelikož je bůh. Dnes víme, že i bozi umírají, leč chápejme to jako doklad silnějšího druhu lásky, než byla Orfeova: totiž můžeme milovat až takovým způsobem, že ani ztráta druhé osoby nám nedovolí propadnout smutku a smrti (což samo může být narcistní…). Událost našeho setkání „vítězí nade vším“ a můžeme z ní žít po celý život, aniž bychom propadali melancholii. Přejeme totéž každému a chceme takovou možnost lásky zvěstovat. Psýché i za cenu naprosté izolace a posléze Venušina mučení včetně dočasné smrti, vinou další ze svých neposlušností, Amora nakonec našla. A společně počali dítko jménem Rozkoš…

Láska tak není jen nějaká záhrobní bludička v umírajícím světě. Jejím triumfem vzhledem ke stárnutí a umírání je právě schopnost plození a tvoření. Nechápejte mě ploše: nejde o to útočit na imigranty tím, že je přemnožíme, anebo tvořit až do zblbnutí kravinky. Kdo se stane Orfeem, stane se cizincem sám sobě, a ve stínu díla, které musí vytvářet, se většina kulturní nadprodukce promění v písek bez vody. Láska si razí cestu napříč hranicemi, jak to nikdy předtím nebylo myslitelné, a co zde vskutku ožívá, to nejsou děti ani dílo. Je to sám nový vztah, vnášející naději právě tam, kde jsme si my ostatní zvykli vidět neodvratnou zkázu.