Evropská unie prochází největší krizí od svého vzniku. Slýcháme, že její integrační směřování selhává. Neproběhlo dost důsledně. Mělo proběhnout jinak. Bojíme se teroristických útoků, vzestupu nacionální a náboženské bigotnosti, návratu propasti mezi západem a východem z dob Studené války, jako i odcizování se mocenského centra unie od jeho řeckých či španělských periferií.

Bordeaux po pařížských atentátech

Angažovat se v evropských projektech znamená být této krize účasten, a moci ji pokud ne přímo ovlivňovat, tak přinejmenším si o ní dělat jasnější představu „zevnitř“. Taky proto jsem se loni rozhodl vycestovat na roční dobrovolnickou stáž v Evropském domě Bordeaux-Aquitaine, která mi na jaře vstoupila do druhého poločasu. Rád bych zde předal své zkušenosti, v čem konkrétně takové angažmá spočívá, a souběžně se pokusím vyvrátit dva národní mýty s Evropskou unií spojované.

Důraz na školu života

Program evropského dobrovolnictví (tzv. EVS) není v našich končinách moc znám, ve stínu populárnějšího Erasmu, přitom z mého hlediska je o dost zajímavější. Na rozdíl od Erasmu se neváže na vysokoškolské vzdělání, naopak přístup k němu by měli snadno získat i nezaměstnaní či odchovanci dětských domovů. Jedinou podmínkou je vejít se do věkového rozpětí 18-30 let. Dobrovolník navíc mívá plně pokryté základní životní náklady, včetně zajištěného ubytování. A cože vlastně dělá? Záleží na tom, co si vyberete. Nabídka EVS-projektů je nesmírně pestrá, zajišťovaná nejrůznějšími neziskovkami, kulturními institucemi, farmami atd. atd. A vzhledem k tomu, že se nejedná o pracovní status, dobrovolník si toho sice moc nenašetří, často má nicméně dostatek prostoru na svoje vlastní zájmy.

Program tak půvabně sdružuje mladé lidi, kteří nevědí, co se sebou, s lidmi bez práce, altruisty, světoběžníky či okrajové umělce. A unie z toho má nejen to, že dopřává části svého prekariátu čas pro jeho bezstarostnou seberealizaci místo toho, aby se pro ni stával společenskou hrozbou. Za projektem stojí jednoduchá myšlenka, že podpora pohybu mladých lidí napříč zeměmi prohlubuje evropskou jednotu. Dobrovolnictví patří stejně jako Erasmus mezi programy v principu vzdělávací, namísto přednášek a seminářů se ale v jeho případě klade důraz na samotnou školu života.

Za návrat k národní otázce

Můj bordeauxský projekt vyniká v tom ohledu, že se děje v bohatém metropolitním městě a dohromady je nás až třicet ze sedmi odlišných zemí, kdy každý máme dokonce svého francouzského parťáka. Typický EVS-projekt se totiž vypisuje pro 1-3 dobrovolníky, často s adresou „na samotě u lesa“. Náš program je velice pestrý od pořádání kulturních akcí, jazykových tandemů či výpomoci v sociální sféře po práci v rádiu. Nejvíc času zatím věnujeme dětem ve školách, kde jim přibližujeme svou zemi.

Zde se dostává na přetřes první mýtus, že „EU svými integračními praktikami likviduje národní státy“. Nebýt našich akcí, stovky dětí by o České republice neslyšely nikdy v životě téměř jediné slovo. Sám český zájem o zahraniční renomé, jak se jeví z dlouhodobého vymírání světových oborů bohemistiky, je spíše mizivý, ba vzhledem k mediální pověsti některých čelních politiků až zoufale ignorantský. Vyvážet české zboží včetně vrcholových sportovců nestačí. Je třeba si položit národní otázku vážněji než neonacisté a nově si pojmenovat, v čem je naše kultura skutečně přesvědčivá a výjimečná, abychom o ni mohli lépe pečovat. Současně se musíme ve věci identity vymanit z různých globalizujících schémat, od těch ekonomických až po agresi xenofobních propagand, které pod záminkou ochrany země skutečně „rozvracejí republiku“.

Druhý mýtus, který bych rád zpochybnil, se týká české představy o západu „nezvratně zdecimovaném hordami přistěhovalců a zvláště muslimů“. Nedorozumění spočívá už v odlišném chápání slova národ. Zatímco v našem případě bývá zvykem mytologizovat národ skrze představu společné krve a půdy, kdy naši obrozenci sic v reakci na německy mluvící mocnáře Rakouska-Uherska přejali model německých obrozenců typu Schillera či Herdera, ve Francii souvisí národní identita daleko důvěrněji s jazykem. A ačkoli zde probíhají četné polemiky s náboženstvími obecně (vzhledem k sekulárnímu základu porevoluční Francie), potomci muslimských či mimoevropských přistěhovalců – často z bývalých francouzských kolonií – odchovaní francouzským školstvím jsou dnes Francouzi par excellence a pro zdejší prostředí působí přirozeněji než hluční a francouzsky špatně hovořící Slované. Ano, jsme to my a naše neznámé východní národy, o kom tu panují daleko větší předsudky než třeba o islámu a které bychom se měli ve vlastním zájmu snažit vyvracet. Opakem je život za propastí…

Nebát se odjet ani vracet

Evropské dobrovolnictví doporučuji každému, kdo by rád překlenoval propast mezi Českem a Evropou, a vůbec všem, kdo si neví rady s propastí v sobě, ať už jim chybí životní perspektiva, existenční jistoty, nebo prostě pátrají po vzoru Komenského poutníka, kterou z milionů cest se mají vydat. V mnoha projektech stačí pro začátek easy English. A pokud máte zbožnou babičku, určitě se za vás večer co večer ráda pomodlí. Není tedy třeba mít z něčeho strach; strašné je jen jedno: minout se s vlastní odvahou.

Osobně jsem za projekt vskutku vděčný a jediné mé pochyby se upínají k budoucnosti poté, zda bude Česko o mé zkušenosti stát, nebo se naopak hodlá dál odklánět od západních sousedů vstříc spárům asijských medvědů a tygrů. Mnozí krajané se díky EVS logicky odhodlávají setrvat ve Francii napořád. Vůbec se jim nedivím. A přece se hodlám vrátit domů. Mezi duchy svých vzpomínek a tužeb, hledat v té každodenní panelákové mizérii i trochu toho „zemského ráje napohled“.

(psáno na popud své vysílací organizace Kuro Hradec Králové)