Katedrály jsou monstra starých dob, no a ta métská, zasvěcená ukamenovanému Štěpánovi, působí obzvlášť obludně. S nejvyššími klenbami ve Francii a největšími okny na světě, asymetricky pohltila do svojí konstrukce původní kostel. U vchodu se jí místo křtitelnice rozvírá masivní římská vana z mramoru, s níž nepohnuli ani poddaní císařovny Evženie, která si ji chtěla přestěhovat na zámek, a staré varhany se nacházejí podivně ve vzduchu, připomínající vlaštovčí hnízdo, jako by se k nim nedalo vyšplhat jinak než po provaze.

Není divu, že podle legend se architekt Pierre Perrat při stavbě tak okázalé stavby upsal ďáblovi. Ve smlouvě stálo, že jakmile bude pohřben do země, smí si ďábel vzít jeho duši. Vychytralý stavitel se ovšem nechal zazdít přímo do katedrální zdi, a proto když fouká v Métách vítr, říká se, že to ďábel hledá jeho zdechlinu.

Gotický předsudek a živé posvátno

Na druhou stranu prožívat gotiku strašidelně se zdá být až dílem romantiků s jejich gotickými romány od Frankensteina po Drákulu. Tak jako nás neoklasicisté naučili vnímat antiku jako mramorově bílou a bez hudby, přestože se dnes dozvídáme, že byla až papouškovsky barevná, podobně i chmurné zdi mnoha katedrál bývaly o poznání barevnější – rozmlouvající obrazem s těmi, kteří nedovedli číst a psát – a jejich prostor překypoval životem. Místo schůzek a živého rokování, ba v Métách katedrálou procházeli dokonce pastevci se svými stády. Katedrála bučela, chrochtala, štěkala. Do zdí se tesaly nápisy, podobné dnešním graffiti; a dnes aby se tam farář bál byť jenom uprdnout.

Dojem živého posvátna v kostele jsem zažil naposledy paradoxně v odsvěceném kostele v Toulouse, kde zkraje 90. let nalezli mrtvé tělo básníka a squattera českého původu Jiřího Volfa a od těch dob tam na jeho památku působí autonomní centrum La Chapelle. Při mé návštěvě se pod kůrem vařilo jídlo pro bezdomovce, v místech oltáře probíhal koncert transvestitů, figuríny po stranách připomínaly oběti dnešního násilí a nad černě zataženými okny vlála pirátská vlajka.

Křesťanství za draka

Před ďáblem, ještě v dobách Římanů, řádil v Métách drak. Každý den rozžvýkal prý až na padesát ctihodných občanů, a proto se naděje města upnula k jakémusi tajemnému černokněžníkovi, který jen učinil rukou kříž – a drak zkrotnul jako nedomrlé tintítko. Odměnou za vysvobození však Méťané museli přijmout jeho křesťanskou víru. Dnes tohoto prvního biskupa Klimenta – obdobu našeho Cyrila s Metodějem – vídáme s dráčkem u nohou ve společnosti soch.

V katedrále že „vítr zpívá na flétnu“ a odpovídá „hlasu samého Boha“, rozplývá se métský rodák Paul Verlaine, ale my dobře víme, co to bylo za katolíka. Jakmile stárnoucí básník, odsouzen za postřelení Rimbauda, přijal ve vězení křesťanství, kdepak, už ho nic božského nečekalo. Jen přízraky, živoření, neuspokojenost…

Slunce uvnitř kamene a skla

Když v Métách fouká vítr a nesvítí Slunce – tak jako žel na mnoha místech Francie – spokojíme se s všudypřítomným hřejivým svitem žlutého vápence. Ne náhodou zde našel útulek ke konci života génius François Rabelais poté, co proti jeho veselým knížkám štvala jak mravokárná Sorbonna, tak reformátor Kalvín.

A když se omylem rozzáří skutečné paprsky, katedrála se díky svým vitrážím stává pověstnou „lucernou Boží“. Nezapomínejme, že už jen vidět modré, zelené či fialové světlo bývalo v dřívějších dobách raritní. A nejsou to dnes jen nějaké dávné vitráže, leč plynule na ně navázali i umělci 20. století. Za nejznámější se považují tři okna se starozákonními výjevy od Marca Chagalla, který z pozice žida mimochodem glosoval tématem Exodus druhou světovou válku. V jejich stínu se potom blýskají daleko avantgardnější vitráže z dílny Duchampova bratra Jacquese Villona, které prošly procesem schvalování o jediný hlas. Mezi autory, co neprošli, patří třeba i Jean Cocteau, jehož divošsky sexuální vitráže se mají ke křesťanství zrovna tak, jako je Janáčkova Glagolská mše hudbou pevně věřícího starce, přesto se dočkaly svého místa alespoň in memoriam v zastrčeném kostele sv. Maximina.

Epilog před návratem domů

Každé místo má svoje příběhy. Proč jsem se zastavil zrovna u katedrály v Métách? Na úkor tolika jiných měst, které jsem při své roční stáži v Bordeaux navštívil, ať už to byla Paříž (město mých studií), Marseille, Toulouse, Bayonne, Narbonne, Avignon či baskický San Sebastian? Méty byly totiž mou poslední zastávkou ve Francii. Mým posledním noclehem. Už spolu s rodinou, která si je vybrala pro zpáteční cestu z toho důvodu, neboť jsou partnerským městem našeho Hradce Králové.

Naposled jsem se tu zaposlouchal do reje večerních kaváren a vzdorně usedl raději ve fastfoodu, se srdcem na straně cizinců. Táta s bráchou už seřizovali své GPSky směrem k německým dálnicím, a třebaže jsem se za pár chvil chystal odjet s nimi, bylo mi jasné, že něco ze sebe zde napořád zapomínám. Že odjedu domů jedině jako ten vápenec, v kterém je zakleto Slunce. Jako ten démonický vítr, zoufale žebrající o duši. Jako vitráž, co jejím znakům není rozumět.

Jedna ze tří vitráží Marca Chagalla (více i s popisky zde).

Kubistické vitráže Jacquese Villona.

Vitráže na téma nesmrtelnost podle Jeana Cocteaua.