Abyste se mohl stát umělcem, musíte napřed umět ztratit úplně vše. Tuhle orfickou tezi Maurice Blanchota málokdo ztělesňuje tak jako Fjodor M. Dostojevskij. Spisovatel, který předtím než napsal své nejznámější romány (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovi), doslova přežil vlastní popravu. Jakmile se totiž v mládí rozhodl namísto stavění mostů věnovat naplno literatuře, jal se navštěvovat různé kroužky volnomyšlenkářů – včetně kroužku utopického socialisty Petraševského – a nic by se nejspíš nestalo, nebýt najednou evropského Jara národů 1848. Pod vlivem těchto povstání se car Mikuláš I. polekal možného nebezpečí i ve své vlastní zemi a rozhodl se k preventivním čistkám. Sám Dostojevskij byl odsouzen k smrti za veřejnou četbu Dopisu Gogolovi z pera krátce předtím zesnulého „radikálního demokrata“ Bělinského, který v něm mimo jiné vytýká Gogolovi loajalitu vůči despotické autokracii a pravoslavné církvi. Jak známo, trest byl na poslední chvíli zmírněn na deset let věznění a nucených prací, kdy trestancovou jedinou povolenou četbu byl zprvu jedině Nový zákon. Druhou Dostojevského podstatnou zkušeností jsou jeho následné cesty po Evropě, kdy jako panslavista, epileptik a vášnivý gambler nabývá tvrdě kritického pohledu vůči západu. Kritizuje nejen – v souladu s Marxem – tehdejší rodící se kapitalizmus, ale i katolickou nebo protestantskou církev; intuitivně zaujat figurou mesiášské oběti jako i proroctvími žebráků, alkoholiků, bláznů.

Četba Dostojevského Běsů dnes velice svádí k hledání analogií. Kniha, inspirovaná procesem s anarchisty, kteří při honbě za přeludem světové revoluce zavraždili jednoho ze svých odpadlíků, bývá tradičně vykládána jako analýza nihilizmu (rozuměj západních pokrokových myšlenek, ohrožujících vládnoucí status quo ruské šlechty a církve). Ruský intelektuál je vždy tak trochu karikatura, ne-li disident či svatý klaun. A tyhle karikatury – často buď z řad nespokojených dělníků, znuděných šlechticů, nebo domýšlivých studentíků – mají v případě Běsů svého „krysaře“, mefistofelského to Petra Štěpánoviče, který jim svou šalebností vykopává hrob. Opusťme teď všechny morální a náboženské rozměry téhle románové vize a čtěme dílo jako záznam tvorby (i hrozivých důsledků) konspirace. Koneckonců i naše současná protiruská fronta svědčí o nebývalé schopnosti kremelských tajných služeb, co se týká tvorby konspiračních propagand (ba v Praze mají centrum pro celou střední Evropu), a kdo by jim v tom měl být větším vzorem než právě Dostojevskij? Nicméně konspirace nemusí sloužit pouze prorusky, jedná se obecně o… skoro jsem řekl ten hrozný pojem „antropologická konstanta“!… o nástroj humanistický. Z hlediska konspirace jsou totiž lidé jenom někteří, a humanizmus tak používáme k ocejchování cizího přívlastkem nelidský (podrobně se těmito mechanizmy zabývá vzhledem k aktuálním konfliktům Judith Butler v esejích Rámce války).

Konspirace by nemohla uspět, nebýt alespoň zárodku společenské nespokojenosti. Ta v Běsech souvisí s podobou carských reforem proti nevolnictví. U nás by se dalo hovořit o deziluzi z majetkoprávního uspořádání po listopadu 89, neboli z rozvírajících se nůžek mezi hrstkou bohatých a masou chudých, kopírujících model kapitalistického západu, leč s nižší mírou demokraticko-socialistických záruk. Konspirace nevzniká, aby analyzovala často složité příčiny nespokojenosti a vůbec aby generovala konkrétní řešení. Vzniká spíše jako vedlejší produkt nečinnosti při hledání těchto řešení, potažmo sama představuje problém. Úmyslem konspirátorů je popírat fakta a kritické myšlení („intelektuál“, „pražská kavárna“, „humanitní pavědy“…) v zájmu alternativního placebo-příběhu, který by jim zpřístupnil cestu k moci. A to nejen k moci reálně ekonomické, ale dokonce k moci kosmogonické, stávají-li se chaotická zemská tělesa funkční částečkou ve vašem Příběhu. Proto jsou konspirace tak populární: skýtají zkratkovité vysvětlení těžko pochopitelných jevů, a s ním i vnitřní pocit jistoty, kontroly a sebevědomí. Stejně tak jsou ale zdrojem nespravedlností (vzhledem k figuře zástupného nepřítele) a kontraproduktivní manipulace, kdy peníze na léčbu vrazíte zbytečně do stavby vyššího plotu. Konspirace jsou bumerangem metafyziky do hlavy občansko-politické diskuze, jakmile ta ztratila kontakt s tělem.

V případě Běsů přichází Petr Štěpánovič s konspirací revoluční („synové proti otcům“), buduje lokální revoluční buňku, tiskne letáky a předstírá existenci celé sítě takových buněk. Naše konspirace jsou naopak více méně konzervativní, tradičně pracující s figurou velkého zotročujícího (islám, migranti, Brusel, Putin, dřív židobolševik, nácek, Habsburk…) a snící o nemožné, protože až rajské autonomii. Ráj se však dostavuje výlučně v reklamních podobách, které jenom dál prohlubují stávající marazmus, živnou to půdu všech běsů… Jak z toho ven? Potřebujeme příběh založený spíše na „vyhnání z ráje“, na zvnitřňování démonů, které tak rádi projektujeme do nevinných terčů, dokonce na určitém hrdinství, ale pozor: ten hrdina musí být slabý, nikoli s nadpřirozenými schopnostmi. Musí umět plakat, cítit, tápat uvnitř samozřejmostí. A nepůjde mu jenom o osobní vzestup přes mrtvoly ostatních. Zatím se spokojím s definicí hrdiny jako každého, kdo si je vědom vlastní nespokojenosti, aniž by se přilepil k mucholapce konspiračních příběhů. Kdo zůstává svobodný ve světě se zlomenými křídly.