Za širší povědomí o novodobých íránských dějinách vděčíme komiksu Persepolis od francouzské imigrantky Marjane Satrapiové, potažmo jeho filmovému zpracování. Dozvíme se v něm mj. o autokratické vládě šáha Rezy Pahlavího, který sice zemi značně zmodernizoval, zároveň jsa loutkou západních velmocí způsobil na jedné straně rostoucí nelibost ze strany náboženských kruhů a na té druhé chudnutí vlastního vykořisťovaného obyvatelstva (vzpomeňme jednoho z předsedů vlády Mosaddeka, který když se rozhodl znárodnit íránskou ropu, byl za to vzápětí bezskrupulózně sesazen americkou CIA). Nadějí velké protišáhovské revoluce se chopily na základě referenda roku 1979 ty nejreaktivnější islámské proudy v čele s ajatolláhem Chomejním, jejichž moc upevnila i následná válka s Husajnovým Irákem. Satrapiová působivě vzpomíná na dětství strávené ve svobodomyslném prostředí buržoazie, sentimentálně sympatizující s komunizmem, načež jí revoluce dala na výběr buďto emigrovat, nebo se degradovat na majetek nějakého muslima.

Táž volba potkala i Abnousse Shalmaniovou, která loni osobně uvedla na český trh překlad svého francouzského debutu Chomejní, Sade a já. Shalmaniová se na rozdíl od své předchůdkyně už nepokouší o umělecky dojemný příběh, její pozice je mnohem bojovnější, možno říci angažovanější, dokonce propagandistická. K své výpovědi si totiž autorka vybrala žánr politického dokumentu. Její oblibu nejspíš zapříčinil fakt, že si z pozice imigrantky osvojila francouzské republikánství mnohem vážněji než kdejaký Francouz, a to kuriózně díky okouzlení libertinskou literaturou, k níž ji vedl osvícený otec-buržoa. Kde Satrapiová vzbuzuje stesk po nenávratně ztracené zemi (spojené myticky s dětstvím), tam Shalmaniová představuje plně integrovanou Francouzku, chránící svůj exil snů před všudypřítomným tmářstvím.

Shalmaniové kniha se formálně odehrává na přeskáčku mezi Teheránem a Paříží v různých časových osách. Tematicky můžeme říci, že pendluje mezi Chomejním a Sadem, čili na jedné straně mezi „vousáči a vraními ženami“, ztělesňujícími politický islám, a mezi touhou po absolutním osvobození ženského těla i mysli. Opozitem k islámské revoluci v Íránu je pro ni Velká francouzská revoluce, aniž by ji měla potřebu reflektovat vzhledem k evropským dějinám – jako by v rámci blízkovýchodních dějin mohla být teprve budoucností. „Chtěla bych bombardovat země vousáčů libertinskými knihami.“

Nenechme se ale mýlit, že by Shalmaniová fandila nějakým novodobým západním intervencím – dobře ví, jak dopadly ty předchozí. Její pozice je blíže obraně západu z hlediska přistěhovalců západnějších než zápaďáci, jak to u nás známe v karikovanější podobě u Tomia Okamury či potomka řecké imigrantky Martina Konvičky. Lepenovská pravice je přitom pro Shalmaniovou podobně „vousáčská“ (nenávistná, buranská…) jako politický islám. Vadí jí ale rovněž mladá levice pro její neprozíravou toleranci k islámu či averzi k buržoazii. Duch Chomejního vystrkuje podle ní růžky odevšad.

Shalmaniové osobním mýtem je postava prostitutky. Proti povinnosti šátku autorka odmala bojuje nahatým zadkem, a tak jí nemůže uniknout, že v kultuře posedlé zahalováním žen slouží „děvka“ za nejčastější nadávku. Zásluhou slavných hetér a kurtizán si postupně uvědomí moc této zapuzované pozice, jíž vnímá nejenom v rovině osvobozeného těla, ale i intelektu. Jestliže se tedy Shalmaniová obléká ve Francii jako žena-prostitutka (nalíčená, s výstřihem či vysokými podpatky), naprosto si nepřipouští, že by tak obkreslovala západní model ženy jako sexuálního objektu. To kdesi v Íránu by byla znásilněna, ne-li zabita. Zde může být napohled děvka angažovanou spisovatelkou, jíž navíc rozčiluje mainstream západních intelektuálek, přejímajících chování a vzhled mužů.

Paradoxní je, že vedle tradice kurtizán zarostla i sama Shalmaniová přinejmenším mentálně do tradice píšících mužů. Dlouho se například ztotožňovala s Émilem Zolou v domnění, že jde o ženu. A jakmile přijala za své hrdinky libertinské literatury, jedná se přece jen o mužské fantazie. Jejím iniciačním knižním milencem se stal Pierre Louÿs, otcem pak adorovaný markýz de Sade. Tuto tradici nicméně nečetla v první řadě pornograficky, nýbrž politicky, radikálně emancipačně. Chtěla se naučit psát tak, aby tím svrhávala mocné.

(Ostatně sám Sade byl spíše queer než muž, neboť byl celoživotně perzekvován za svou odlišnost. A jeho „mužské fantazie“ představují svým způsobem demaskující nadsázku. Klíč k němu nachází Shalmaniová v pamfletu „Francouzi, ještě trochu úsilí, chcete-li být republikány…“ uvnitř jeho Filosofie v budoáru a v jejích výkladech Sade připomíná řekněme Rousseaua naruby, obdivovatele naprosto neidylické Přirozenosti, nesouměřitelné se zákony společenskými; průzkumníka rozumu skrze propasti pekla, zastánce sexu až k smrti, absolutního osvoboditele slova).

Škoda, že se sama Shalmaniová nevydala libertinskou cestou jako třeba Pauline Réagová či Catherine Milletová, ale pouze její publicistickou obhajobou. Zůstává ještě příliš vraního v jejím anti-vraním psaní (ačkoliv například volá po ženské osvětě, ženy podle ní mají v sobě na rozdíl od mužů „kousek vrány vždycky“; a podobných rozporů bychom našli více). Skutečné východisko skýtá právě přitakání obrazu děvky, který sám není násilím, jako spíš jeho skandálním spouštěčem ze strany ohrožených tmářů. Na jednom místě Shalmaniová vzpomíná na znásilnění mladé ženy v Torontu, které dal vyšetřovatel najevo, že si je možná zavinila sama svým ustrojením. Následovaly celosvětové „pochody šlapek“ (Slut Walk) na její podporu. V kontrastu k tomu autorka píše o děvce z Teheránu svého dětství, která rozdávala lidem květiny. Po revoluci ji beztrestně zlynčoval dav. Kéž by tak tohle umučené tělo na sebe Shalmaniová oblékla, aby je oslavila svým psaním… A nejenom jeho šaty.

„Brečím pro všechny ženy světa. Pro ty, které odmítají nucený sňatek, které chtějí studovat, vykonávat povolání, které nechtějí nosit šátek a nevěří v Boha. Brečím pro všechny ženy a holčičky, které před muži neklopí zrak, které nedodržují pravidla, které jsou vyloučeny ze společnosti, které jsou nuceny šlapat chodník, pro všechny ženy a holčičky, které trpí proto, že jsou ženami. Brečím pro ně a brečím o to víc, že moje matka se vraždě děvky směje.“

Autorčiny oblíbené hetéry, kurtizány, děvky:

Aspasia (družka Perikla, přijímající Sofokla či Sókrata), filozofující Leontion (družka Epikúra), Fryné (modelka Praxitela), islámská Hagar, Madame de Pompadour (milenka Ludvíka XV.), literární Tereza Filozof, Mirabeauova Laura či Markýza de Merteuil z Laclosových Nebezpečných známostí, krásná Otero (spíše než Liane de Pougyová), potažmo hrdinky Colettiných knížek (autorky nominované na Nobelovu cenu), Émilienne d’Alençonová, Sarah Bernhardtová, Coco Chanel (osvobozující tělo z korzetu).

K tomu přikládám jako bonus 40 důvodů, proč se šlapky staly hrdinkami Annie Sprinkleové: