Druhý život Lazara

lazar mummy rezDostal jsem nabídku číst na břevnovském hřbitově, a to k události otevření kaple svatého Lazara. Když jsem ale kapli navštívil a spatřil v jejím středu výrazný katafalk na rakev, pod malbou posledního soudu, došlo mi, že mocnější než čtení vlastních textů by bylo provést rituál Lazarova vzkříšení. A tak jsem začal pátrat po Lazarově odkazu.

Bible nám toho moc neříká. Vzkříšení Lazara se nachází pouze v evangeliu podle Jana (v kapitole 11), kde slouží jako vyvrcholení řady Ježíšových zázraků, než bude sám Ježíš zatčen, umučen a vzkříšen. Lze je tedy vnímat jako předzvěst velikonočního mysteria. Lazarova smrt ponoukne Ježíše ke známému výroku: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ Je zřejmé, že Ježíš znal Lazara už z dřívějška, před jeho vzkříšením „pláče“, neboť ho „miloval“, a opakovaně dává najevo silné emoce. Známé jsou též Lazarovy sestry Marie s Martou a fakt, že všichni tři pocházejí z vesničky Betánie (proto se vzkříšenému Lazarovi říká Lazar z Betánie, aby se odlišil od jiného biblického žebráka Lazara, kterého Bůh posmrtně zahrne hojností). Podruhé padne Lazarovo jméno při poradě velekněžích, kteří se usmyslí, že Lazara zabijí, protože kvůli jeho vzkříšení odchází za Ježíšem mnoho Židů.

lazarJežíš nás všechny zve k věčnému životu v Božím království a jeho vlastní vzkříšení je zároveň vstoupením na nebesa, potvrzením jeho božské podstaty. Proti tomu vzkříšení Lazara, potažmo Jairovy dcery u Lukáše či bezejmenného mladíka u Marka funguje spíš jako „uzdravení“, probuzení ze spánku, po kterém bude zapotřebí zemřít ještě jednou…

V církevní tradici nakonec není Lazar zabit veleknězi, ale včas prchne a stane se biskupem, nejčastěji spojovaným s Kyprem (v pravoslavné tradici) a s francouzskou Marseillí (v dobách katolického středověku). Podle katolíků zemřel podruhé jako mučedník, zkrácený o hlavu na rozkaz císaře Domitiána. Zajímavější je však představa, že po vzkříšení se Lazar už nikdy neusmál – znepokojen množstvím nevykoupených duší, které spatřil v podsvětí – jedinou výjimkou bylo, když uviděl, jak někdo krade hrnec. Tehdy prý s úsměvem poznamenal: „Hlína krade hlínu.“

A čím víc přibývalo nemocných a mrtvých rytířů v křižáckých bojích o Jeruzalém, až se i jeden z králů nakazil malomocenstvím, Lazar jakožto patron nemocných propůjčil své jméno řádu sv. Lazara, a tedy i tehdejším nemocnicím a charitativním organizacím, tzv. lazaretům (ten pražský stával v Lazarské, přilehlý kostel sv. Lazara byl zbořen roku 1901). Lazaret je také místo na plachetnicích, kam se ukládají náhradní díly; dřív se sem ukládali významní zemřelí pasažéři, zatímco mrtvý námořník býval vhozen do moře.

lazaret rez„Nemocný jako Lazar“ zní v duchu středověké Evropy vznešeně, s nadějí na uzdravení, proti tomu „být marod“ má horší konotace. Přešlo k nám patrně z francouzštiny a do ní z arabského světa (marid, marad – stav oslabení, churavosti), a v pozdějších válkách se tak nadávalo vojákům, kteří často právě z důvodu nemoci zaostávali za svou jednotkou, a proto – aby vůbec přežili – byli nuceni k záškodnictví a krádežím. Místo Ježíše jim napomáhal zločin.

Lazar jako petrohradský vrah

Přesuňme se nyní od náboženských souvislostí k literatuře. Zvláště v té moderní se Lazar stává složitou a zároveň problematickou postavou. Platí-li za jeden z rysů moderny nietzscheovská „smrt Boha“, pak můžeme jedním dechem dodat: Lazar žije. Zhroutila se nebesa, uzamklo se Boží království, vše pozemské, paradoxní a prchavé nabylo na významu – a Lazar žije mezi námi. Fakt, že byl vzkříšen, z něj přitom dělá spíše temnou postavu, z řádu Ahashverů a bludných Holanďanů, která nenalézá na tomto světě pokoje. Dost možná čekáme – spíše než na Ježíšův druhý příchod – na Lazarovu druhou smrt…

CRIMEPUN-WEBSnad největší vzkříšení lazarského motivu v moderní literatuře najdeme ve Zločinu a trestu (1866) od Fjodora M. Dostojevského. Nejenže v jedné z kapitol vrah Raskolnikov pohnutě rozebírá biblické pasáže o Lazarovi, ale celý román je možné číst jako lazarské podobenství. Mezi vraždou lichvářky a přiznáním k vraždě uběhnou přesně čtyři dny, tedy stejně jako mezi Lazarovou smrtí a vzkříšením, a Raskolnikovův byt je opakovaně přirovnán k hrobu, kobce či rakvi, ba celý Petrohrad je jako „mrtvé město“, odkud za ním blízcí včetně spásonosné Soni Marmeládové přicházejí jako k nebožtíkovi.

Biografické interpretace jdou ještě dál, když poukazují na Dostojevského zkušenost s vlastním odsouzením na smrt, které bylo na poslední chvíli změněno na deset let vězení a nucených prací. V každém případě spisovatel znovu oživil lazarský mýtus, který byl brán vážně v podobě zázraku už leda věřícími, a posunul jej do univerzálnějšího rámce duchovní smrti a obnovy: Lazar zemřel tím, že se stal vrahem. Nedojde zde ke vzkříšení lichvářky, účinnost takové zápletky je téměř nepředstavitelná, ani ke zvnitřnění zločinu, který sám by se mohl stát duchovní oporou (jak by si to mohl představovat Dostojevskij za mlada, když ještě věřil v oprávněnost násilné revoluce, a jak jej ze spisovatelů asi nejsilněji zvnitřnil Jean Genet). Ruský Lazar znovu ožívá až přijetím trestu, v čemž ho podporuje nalezení upřímné ženské lásky. Jeho proměna v očištěného člověka ale rozhodně nebude idylická, což romanopisec pouze naznačí a dál už nepokračuje.

Osudné setkání s císařem

Vzkříšení jako druh prokletí se rozvíjí v apokryfní povídce Lazar (1906) od jiného ruského spisovatele Leonida N. Andrejeva. Podobenství je tentokrát zasazeno přímo do biblických reálií, lidé oslavují Lazarovo vzkříšení, nicméně Lazar se změnil; ztloustnul, kůži má promodralou a plnou prasklých puchýřů, nežertuje jako dřív, vyznačuje se především uhrančivou lhostejností, vtělenou do jeho pohledu. A postupně na koho se zadívá, z toho vyprchá chuť žít, ať už to jsou opilci, milenci či filosofové. – „Z jeho očí se na ně dívá ono nepoznané Tam.“ A tak je Lazar vyloučen ze společnosti, chodí do pouště a nemůže se vynadívat na Slunce.

andreyev rezPříběh graduje tím, že Lazara vyhledá i jeden z nejgeniálnějších římských sochařů a nakonec sám císař Augustus. Ten první v něm nalezne to jediné, co mu ještě scházelo k úplné dokonalosti i za cenu toho, že vzápětí přestane tvořit. Až Augustus Lazara prokoukne a dá ho oslepit (na zabití si netroufá), protože jako by císař ztělesňoval věčnost, která jediná dokáže překlenout život a smrt, podle Andrejevovy logiky jinak neslučitelný. Je to ale věčnost děsivá a prázdná, před jejíž tváří jsme všichni odsouzeni k záhubě. Oslepený Lazar se jednoho dne vydá za Sluncem a už se nevrátí. Dočká se tedy své druhé smrti, abychom směli zase pár tisíc let žít v přeludných radostech.

„Jsi křesťan?“

„Ne.“

„To je dobře. Nemám křesťany rád. Ale kdo jsi tedy?“

„Byl jsem mrtvý.“

„To je mi známo, ale kdo jsi teď?“

„Byl jsem mrtvý.“

Pan Lazar chodí po Československu

Také v české literatuře máme apokryfní verzi Lazarova příběhu, sepsanou Karlem Čapkem. Ve srovnání s Andrejevem je to však spíš miniatura, stavící na pointě, že vzkříšený Lazar bude muset zemřít podruhé. V případě Vančurova románu Markéta Lazarová žádná souvislost s biblickým Lazarem nevyvstává, a tak jeho nejvýraznější kanonickou variací se zdá být sbírka a stejnojmenná báseň Josefa Kainara Lazar a píseň z roku 1960 (jedním z dobových kritiků přezdívaná „Píseň a plíseň“).

Kainarův text s refrénem „Pan Lazar chodí po městě“ má svou myšlenkou i některými detaily velice blízko k povídce Andrejevově. Lazar je kulatější a kudy chodí, tam přitahuje všechno odvrácené silám života, v teprve se rodícím spatřuje budoucí umírání, a co je falešné, to snadno zlomí, včetně lehkovážné lásky milenců. Postupně se pan Lazar prochází i přímo lidmi – všude tam, kde podléháme Nicotě, Jistotě či Agónii. A jediné, čím jde Lazarovi vzdorovat, je touha žít doopravdy, spojená se Sluncem a zpěvem. Posledními verši se Kainar nicméně vyvaruje optimistického závěru, protože to pan Lazar nerad. // V poslední době chodí po městě / i v noci. // Jakási nespavost.“

2116540-047

Na rozdíl od Andrejevovy povídky je Kainarův Lazar spíše principem než symbolem, jeho temná moc se nesoustředí pouze do očí, a namísto starověké krajiny se prochází blíže neurčeným městem v Československu. Kainar těží zejména z obrazů na pomezí biblických mýtů a každodenních výjevů, scelených jazykovou hudebností. Jako by zpíval o něčem, co esenciálně ohrožuje chuť zpívat. A ačkoliv jeho zpěv působí na první dobrou útěšněji než Andrejevovo podobenství, na druhou stranu se Kainarův thanatovský Lazar žádné druhé smrti nedočká a dočkat nemůže.

Vzkříšení za šestadvacet centů

Zastavme se ještě u dvou lazarovských výskytů v literatuře americké. Povídka Trumana Capoteho Strom noci (1945), podle které pojmenoval celou sbírku povídek, působí na první pohled jako lehce strašidelný příběh o studentce se zelenou kytarou, cestující nočním vlakem ze strýčkova pohřbu zpátky na kolej do Atlanty, přičemž v kupé ji otravuje opilá žena, po jejímž boku sedí hluchoněmý muž. Celá povídka je vlastně o jejich rozhovoru, a mužově mlčení.

capotaDozvíme se, že žena s mužem objíždějí americké díry s vystoupením za šestadvacet centů „Lazar, člověk pohřbený zaživa“, jež inscenují nejprve jako pohřeb s četbou z bible a poté jako zázrak v podobě nebožtíkova procitnutí. Den předtím navíc jako reklama sedí muž celou noc v nějaké výloze, aby jen seděl a civěl. Bohužel na skutečné hřbitovy je s tímhle pustit nechtějí. Když se pokusí dívce střelit jakýsi amulet lásky, patrně obarvenou pecku od broskve, ta to už nevydrží a uteče do uličky. Nejenže jí muž připomíná mrtvého strýčka, ale ještě k tomu jí vytanou děsivé vzpomínky z dětství, kdy se bála různých přízraků, démonů a černokněžníka… těch strašidelných větví stromu noci.

Muž dívku straší dál i v uličce, a tak se ona vrátí do kupé a že od nich ten amulet lásky koupí, jen když jí už dají pokoj… Tělem se jí konečně rozleje teplo, zatímco jí žena bere kabelku a přes hlavu jí přetahuje „plášť do deště, jako by to byl rubáš“. Vážnost lazarského patosu se v Capoteho případě prostupuje s motivem podvodných ochotníků a citově zmateným věkem mezi dětstvím a dospíváním. Podprahově působí i přítomnost dvou žen, evokujících Lazarův biblický doprovod, totiž Marii a Martu. Jenom ten Ježíš se nám propadl do rutiny vydřeného finančního zisku.

Dalo by se obstát i jiným způsobem, nežli jim nakonec zaplatit? Nebo ten jediný dívčí dolar, který jim dívka dá a který si šetřila na cestu domů, je jakousi symbolickou mincí pro převozníka, tedy celým životem? A zázrak nabývá v měsíčním svitu podoby kosmického podvodu? K čemu potom ta zelená kytara?

Striptýz neúspěšných sebevražd

Jedna z nejextrémnějších podob lazarského mýtu se nachází v básni Lady Lazarus od Sylvie Plathové, která vyšla ve slavné sbírce Ariel (1965) dva roky po její sebevraždě. Nejde jen o to, že je Lazar vnímán jako žena. Báseň si navíc pohrává s prvky nacistického Německa a pravidelná vzkříšení zde nepředstavují nic jiného než neúspěšné pokusy o sebevraždu. Vždy se najde nějaký doktor, bůh-ďábel či prostě „herr“, kdo jí zhatí plán umřít. A zas je tady ten striptýz, místo rozkladu… životní teatralita…

sylviaBáseň ústí ve fénixovském gestu:

„Povstávám z popela,

vlasy mám z rudých stuh

a žeru muže jako vzduch.“

A tak jestliže náboženství učinilo Lazara svatým a považuje jeho vzkříšení za chvályhodný zázrak, zdá se, že literatura – ve svých kanonických výskytech – dělá všechno proto, aby pomohla prokletému Lazarovi zpátky ze světa, nebo aspoň z jeho údělu, který mu vyvolili jiní.


Naše břevnovská dramaturgie

Na rozdíl od dvojice z Capoteho povídky jsme já a Anna Luňáková dostali šanci inscenovat Lazarovo vzkříšení přímo ve hřbitovní kapli, v návaznosti na komentovanou prohlídku Kateřiny Konečné. Nechtěli jsme z toho samozřejmě udělat šestákovou estrádu, natož jít cestou hororového či obscénního skandálu, přesto jsme toužili nějak zachytit Lazarovu podmanivou ambivalentnost.

o4Lazar se procházel už v dosahu předchozí prohlídky, bosé tělo jen v dlouhém černém kabátě s nemocným úsměvem, kafkovský typ, věnující se zvláštním činnostem: šťoural se v bahně malých narcisovských nádržek, zaléval konví beznadějně zvadlé pařezy, ometal košťátkem listy z náhrobních desek, všímal si bohatství kontejnerů, cloumal zamčenými brankami, obmotával bílým obvazem kmeny stromů, usínal na lavičkách, čím dál tím slabší… To všechno s ohledem na pozůstalé, s kterými se občas potkával. Souběžně s procházkou se mu navíc párkrát podařilo splynout s některými komentovanými osudy (když například Katka vyprávěla o věznění Anastáze Opaska, Lazar se právě vklínil do škarpy za ocelovou mříží).  

Samotný rituál vzkříšení proběhl následovně: když se lidé usadili v kapli, respektive většina z nich na venkovních schodech, rozblikaly se umělé svíce na katafalku až do úplného zasvícení (přední z nich byla rozbitá!), pohnula se dřevěná deska s květinovým věncem (nebo spíš s trnovou korunou?) a začala se ozývat „podsvětní hudba“, jako by se otevíral hrob. Nejdřív z něj vylézaly ruce, potom tělo bez hlavy, tedy jen velký černý kabát, a po rozepnutí knoflíku hlava zabalená v obvaze.

o1Z hlediska tradiční ikonografie se nabízel buď Lazar jako postava v rubáši, tedy zahalená v bílém, nebo nahý Lazar. Zvolili jsme kontrast mezi černým kabátem a uvnitř bílým trikotem s obinadlem. Myslel jsem přitom na Andrejeva, jehož Lazar se nesmyslně obléká do špinavých svatebních šatů (jako by byl navždy oddán se Smrtí? Nebo se Sluncem?). Hudba i trikot, ušpiněný zlatou a červenou barvou, ve skutečnosti pocházely z naší pohybové inscenace provedené kdysi v Casablance, kde jsme se dlouho abstraktně klubali ve třech lidech z prostěradla a poté po nás roztíral barvy malíř-stvořitel.  

Jakmile jsem odhodil kabát a začal lézt z katafalku, Anna spustila recitaci Wildeovy básně Strůjce dobra, ve které se Kristus navrací do kruhového města a diví se, jak lidé, které uzdravil, rozkošnicky nakládají se svým životem. Nakonec potkává mladého muže, který sedí u cesty a pláče. I přistoupí k němu, pohladí dlouhé prameny jeho vlasů a zeptá se: „Proč pláčeš?“ A mladý muž zvedne zrak, pozná ho a odpoví: „Vždyť jsem byl mrtev, a ty‘s mě vzkřísil z mrtvých. Jak bych mohl neplakat?“

V průběhu Anniny četby prozkoumávám kapli, svlečený kabát mi přitom slouží jako personifikovaná smrt, kterou odkládám na oltář pod ukřižovaného, zbavuji se obvazů. Všímám si čtoucí ženy, do které jsem zamilovaný, a pomalu jdu z kaple ven, poslední obvaz upouštím přímo na prahu, mezi kaplí a hřbitovem, a výstup pro mě končí nahoře u nádržky, kde si omývám zašpiněnou tvář. Po chvíli se ještě v kapli, z počítače uvnitř katafalku, rozeznějí andělské chóry


Několik dalších výskytů lazarského mýtu:

  • bowieLazarus jako hudební závěť Davida Bowieho a muzikál s mimozemskou tematikou vytvořený spolu s Endou Walschem pro Broadway. Look up here, I’m in heaven…
  • Píseň Dig, Lazarus, dig!!! od Nicka Cavea provazující motiv Lazara s osudem démonicky bohémského Američana své doby. Dig yourself back in that hole…
  • Píseň Lazar od kapely Zrní motivující dělníka, aby opustil rutinní práci, zamiloval se a žil stejně šťastně jak členové kapely Zrní.
  • Lazarus Long jako postava řady sci-fi románů od Roberta A. Heinleina, frankensteinovsky vyšlechtěn jako dlouhověká bytost, která navíc dovede cestovat časem.
  • Sci-fi román Lazarův jev od Franka Herberta, pokračování Kristovy epizody. Původní obyvatelé Pandory oživí dříve vyhubenou řasu…
  • Básník Heinrich Heine ztotožňuje Lazara ve sbírce Romanzero s vlastním údělem umělce v exilu.
  • Lazarovo vzkříšení je jedno z komických mystérií nobelisty Daria Fo, karikující „zázrak“ z hlediska podvedených diváků.
  • Emma Lazarus – americká básnířka židovsko-portugalského původu, jejíž sonet New Colossus zdobí podstavec Sochy svobody, je občas dávána do souvislosti s Lazarem kvůli svému jménu.
  • V Nollanově filmu Interstellar zachraňuje lidstvo vesmírná expedice Lazar. V některých hororech (typu Lazarův efekt, 2015), se Lazar stává frankensteinovským démonem, protože lidé nejsou bohové, aby si zahrávali s nadpřirozenými silami… V trash-filmu V řetězech (2006) dává Lazar v podobě černošského bluesmana nový život posedlé dívce. V italském filmu Šťastný Lazzaro (2018) jde o prosťáčka netknutého civilizací.
  • Z francouzských klasiků je Lazarem nejvíc posedlý Émile Zola. Pojí se mu s představou pohřbení zaživa, které jako noční můra proletuje mnoha jeho texty.
  • Teoretik Jean Cayrol spojuje s lazarským mýtem umění poznamenané zkušeností koncentračních táborů a druhé světové války.
  • S Lazarem pracuje také medicína (Lazarův syndrom jako označení pro prožitky blízké smrti), biologie (Lazarův taxon, když se objeví organizmus pokládaný za vyhynulý), anebo politika (ve smyslu zázračného come backu).lazz