„Byl krásný den a K. si chtěl vyjít na procházku. Ale sotva učinil dva kroky, už byl na hřbitově,“ začíná méně známá povídka Sen Franze Kafky. Josefu K. vstupuje ve snu do cesty jeho vlastní hrob. Hrob Franze K. stojí přesně sto let v židovské sekci Olšanských hřbitovů a jeho neshořelé ostatky z díla zachvátily celou epochu podmanivě znepokojivým sněním. Četli ho někteří vrstevníci, expresionisté, surrealisté, Skupina 42, disent i underground, reformní komunisté stejně jako západní filozofové, židovská obec i absurdní dramatici, po roce 1989 žáci ve školách. Vznikla socha Jaroslava Róny, kde Kafka sedí na těle bez hlavy a rukou, které ho nevyzpytatelně kamsi odnáší, a jeho obří hlavu u Národní třídy pohání 21 motorů pro potěchu miliardářských ztroskotanců, vždyť i Slunce půjde jednoho dne koupit.
Minulo kafkovské století a jsme tu my a naše divnokrásné procházky k vlastním hrobům – když tu se ozve hlas z nějakého úřadu, že různé fondy a ministerstva podporují kafkovské jubileum, načež vznikne i monstr-projekt „Kafkus Hybernská“, týden všeho s Kafkou u nás v kampusu a co prý jako revue Prostor (s redakcí v zadním dvorku) uspořádáme. Tenhle nepřehledný komplex budov s mnoha chodbami, patry a sklepy, kde mimo jiné vyslýchala StB, je kafkaesque sám o sobě. Zkusme si ho tedy okouzlit kolektivní performancí, jako jsme si to už vyzkoušeli na malostranských zahradách s Dantem nebo loni na Střeleckém ostrově s pašijemi podle Jidáše, a současně si v Kafkovi nalézejme něco vlastního. Třeba si i vysněme část díla, kterou zničil, proč by ne.
Začali se nám vyjevovat vhodní protagonisté, přidalo se též nečekané aktérstvo (studentský ročník Lindy Duškové z KALD DAMU), Petr Borkovec se těsně před akcí změnil v brouka. A z ničeho vznikl koncept snáře, kdy příchozí dostali brožurku s mapou, podle které mohli po dvě hodiny libovolně obcházet zhruba 16 stanovišť, než jsme se formou rozpadlého průvodu sešli všichni v námořnické krčmě. Richard L. Kramár se ocitl u mikrofonu s jablkem v ruce jako ve zlém snu, Anna Luňáková s buldokem u nohy strkala do skartovačky Kafkovy dopisy, ozvaly se výkřiky z publika, Richard zazpíval a předal prostor Pražské jidiš kapele, bylo hotovo. – Ale co se vlastně dělo? Netuším, trčel jsem dvě hodiny na záchodě.
No dobře, něco tuším aspoň na základě příprav a ohlasů. Proto k názvům stanovišť, jejich anotacím a jménům účinkujících, jak to bylo v brožuře, přidávám kurzívou komentář:
1. Graverun
„Konečně K. pochopil; na odprošování nebylo kdy; všemi prsty se zaryl do země, jež téměř nekladla odpor; všechno se zdálo přichystáno; jen naoko byla navršena tenká vrstva hlíny; hned pod ní se rozevřela veliká jáma se strmými stěnami a K., obrácen jemným zavanutím naznak, do ní sklesl.“ (z povídky Sen)
Sam Černuško, Jolana Šmejcová, Nikita Měcháček, Adéla Kulhavá
Úvodní stanoviště, kde příchozí dostávali brožurky. Podle nákresu nikterak obyčejně.
2. Fotbal na plovárně
„Každý večer si se mnou přichází zazápasit nájemník ze sousedního pokoje. ‚Tak do toho!‘ ‚Lumpe!‘ ‚Teď!‘ ‚Dost!‘ Neznal jsem ho, doteď jsem s ním ještě nepromluvil. Kdybych chtěl s touto známostí skoncovat, musel bych se odstěhovat.“ (z deníku 27. 5. 1914)
Matouš Gottvald, Eva Fuksová, Šimon Ludvíček, Barbora Chrpová, Adam Trcka, Běla Vondráčková, Cyril Janáček
Mám info od kluka jménem Jáchym, že to vůbec nebyl normální fotbal – chvíli se hrálo s kuličkou, jindy s vyfouklým míčem a různě se měnila pravidla. Hrál by radši normálně.
3. Kurs zeměmíry
„Krmení koz, pole proděravělé od myší, sbírání brambor (‚jak nám ten vítr fouká do prdele‘).“ (zápisek z pobytu v Siřemi)
Vojtěch Bárta
Jedna holka: „Nevíš, proč jsou tam na betonu ty brambory a kivi?“
„To Vojta Bárta…“
„Jo, Bárta, už je mi to jasný.“
4. Hommage na Gustava Janoucha
Připomínka jazzového pianisty, autora kontroverzních Hovorů s Kafkou. „Ti lidé, já sám k nim patřím, kterým už obyčejný malý krtek připadá odporný, by patrně umřeli hnusem při pohledu na obřího krtka.“ (z povídky Venkovský učitel)
Timofey Golev
Nadšený virtuóz přišel, zavázal si oči kravatou a celou akci strávil nad pianem poslepu.
5. Před záchodem
Když půjdete dovnitř na záchod, tak tam budou další záchody a před nimi další dveřníci jako já. Nechcete se zatím posadit?
Začalo to skutečně před záchodem, ale víc mě to táhlo dovnitř na záchod, kde hrála cirkusová hudba, měl jsem tam harmoniku, v kapse klaunský nos a na pultu určeném k přebalování karetní hru „záchod“. Když byla fronta na záchod, přiskočil jsem s nočníkem. Kdo chtěl, tomu jsem při jeho intimní potřebě preludoval. Ale asi nejvíc stály za to spontánní hovory o vylučování jako takovém, o jeho kulturně-historické, spirituální i filozofické dimenzi (něco málo jsem si k tomu načetl), a o našich nezvyklých osobních zážitcích z tohoto místa.
Byl to večer, kdy se lidé na záchodě seznamovali, hráli si spolu a nestyděli se svěřovat, jak na záchodě napsali báseň, kouřili první cigaretu, jak se báli sednout na mísu po filmu Čelisti, jak jim tam bylo blaze nebo naopak (při bolestivé menstruaci), ale nikdy tam nenechali všechno, vždy jen něco. Právě v tom tkví naděje záchodů, pisoárů, toalet, hajzlů, latrín nebo klozetů, naděje velkých i malých potřeb, že po jednom uspokojení budeme zas brzo potřebovat, že námi dennodenně proudí mimolidské oběhy látek, bez kterých bychom si sotva kdy početli v Talmudu.
Záchode, mnohdy jediné útočiště, kde člověk může být sám, co všechno jsme už spolu zažili! Ty místo zacházení, opaku východů (kdysi se říkalo i „záchod slunce“), mladší a veselejší bratře hrobky, se štětkou, papírem a zvonem někde poblíž, kdo by ti nezáviděl budoucnost, kdo by neužasl nad tvým metafyzičnem…
6. Zapisovatel K.
„Co znamenají včerejší zjištění dnes? Znamenají totéž co včera, jsou pravdivá, jen v žlábcích mezi velkými kameny zákona se vsakuje krev.“ (z deníku 19. 1. 1921)
Alžběta Stančáková
Namísto kolektivního deníku nakonec sepisovala kolektivní snář.
7. Procedura
„Ale i když teď neodpovídám na vaše otázky, mohu vám přece jen poradit, myslete méně na nás a na to, co se s vámi stane, myslete raději víc na sebe.“ (z Procesu)
Jakub a Petr Klímovi
Videoinstalace v kavárně, která používala záběry přímo z kavárny, až nakonec mělo dojít k prolnutí videa s realitou, potažmo Josefa K. s tebou.
8. Výzkumy jednoho psa
„Kdybych byl jasně neviděl, že jsou to psi a že oni sami jsou nositeli onoho hluku, přičemž jsem nemohl poznat, jak ho vyluzují, – byl bych okamžitě utekl, takhle jsem ale zůstal.“ (z povídky Výzkumy jednoho psa)
Anna Luňáková, Spike
I buldok může být performer, jakmile najde svoji agentku. Spike měl za obojkem repráček a z něj se linula Annou namluvená kafkovská psí řeč.
9. Fortune Teller Machine
„Kdo žije opuštěně a přitom by se rád tu a tam někam připojil, komu se vzhledem k proměnám denní doby, počasí, poměrů v zaměstnání a podobně zachce uvidět nějakou jedno jakou paži, jíž by se mohl zachytit – ten se dlouho neobejde bez okna do ulice.“ (z povídky Okno do ulice)
Richard L. Kramár
Vyskočil z krabice a věštil lidem budoucnost.
10. Výslechová místnost – pokračování procesu
Ʞ se vrací poté, co byl odsouzen a popraven. Přišel, aby nás tentokrát soudil on. Za co nás soudí a soudí nás vůbec? Jde o nový proces, nebo o pouhé pokračování procesu, kterým jsme už prošli nebo procházíme, aniž bychom poznali jeho podstatu? Je to karikatura? Kreatura? Opravdu toho pána zajímají naše odpovědi na jeho otázky?
Kamil Bouška
Dlouhá fronta, dlouhý básnický výslech vždy pro jediného podezřelého končil otázkou: „Který z nablýskaných nožů si vyberete na svou popravou?“ Slovy recenzentky: „Naštěstí po výběru následovala informace, že prozatím je čas odejít.“
11. Vcházím do pokoje a vidím…
„Nemám dokonce chuť ani pokračovat v deníku, snad proto, že toho v něm už příliš mnoho chybí, snad proto, že bych musel pořád popisovat své jednání jen z poloviny, a to nejspíš nutně z poloviny snad proto, že i samo psaní přispívá k mému smutku. Rád bych psal pohádky.“
(z deníku 20. 10. 1913)
Yania Arlova, Terézia Mikléová, Eliška Čadová, Lucie Trilčová, Alexander Moberg
Kámen nebo písek? Káva nebo čaj? Večeře nebo snídaně?… Co schod, to otázka a jasná odpověď. Nahoře dvě postavy v chill-zóně listující v knihách.
12. Námořnická krčma
„Už se chytil zábradlí jako hladový potravy. Přehoupl se jak vynikající cvičenec, jímž za mlada k pýše svých rodičů býval. Ještě se držel slábnoucíma rukama, mezi příčkami zábradlí si vyčíhal autobus, který snadno přehluší jeho pád.“ (z povídky Ortel)
Vojtěch Vacek, Viktorie Hálová
Kafkovský vege-bar s házením jablek do velikého brouka s otvory.
14. Nech brouka žít
„Aby se rozptýlil, zvykl si lézt křížem krážem po stěnách a po stropě. Zvláště nahoře na stropě visíval rád; to bylo něco jiného než ležet na podlaze; volněji se dýchalo.“ (z povídky Proměna)
Mariana Senft
Brouk tančící v chodbě.
15. Proměnárium
Ach, Bože, pomyslela si, jaké jsem si to vybrala namáhavé povolání! Den co den na cestách. Den co den terénní entomoložkou.
Jane Scalabroni
Latourovské přednášení s diapozitivy o tom, jak je skvělé proměnit se v brouka.
16. Broukovec v hladovění
Petr Borkovec se na poslední chvíli omluvil, zůstaly nám pouze jeho broučí texty. Zastoupil ho Martin Doucha s historkou, jak byl cestou z Černošic svědkem básníkovy nenadálé proměny v brouka, ukazoval ho lidem v jeho nové podobě a něco si spolu i přečetli.
17. Řvavé trubky nicoty
„Jsme příliš staří na hudbu, její vzruch, její vzlet nejdou dohromady s naší tíhou, unaveně nad ní mávneme rukou; omezili jsme se na své pištění; tu a tam si trochu zapištět, to je to pravé pro nás.“(z povídky Zpěvačka Josefína aneb Myší národ)
Zvukové těleso IRMA
Podle jedné návštěvnice „atmosférou někde mezi Plastiky, Neubauteny a Nickem Cavem“. Bez ambice k čemukoli většímu než k jejich myšímu pištění.
Místo závěru, několik aforizmů:
Klec vyšla hledat ptáka.
Směšně ses vystrojil pro tento svět.
Ještě se nenarodit a už muset chodit po ulicích a mluvit s lidmi.
Má pocit, že si svým životem překáží v cestě.
V boji mezi tebou a světem dělej sekundanta světu.
Někdy se práce uzavírá, jako se zavírá nevyhojená rána.
Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.
Ten pocit „zde nezakotvím“ – a hned kolem sebe cítit vlnivý, nadnášející příval.
Malíři Ascherovi mám stát nahý modelem k svatému Šebestiánovi.
Člověk nemůže žít bez trvalé důvěry v cosi nezničitelného v sobě.
Že i ten největší konzervativec je schopen radikálnosti umírání!
Co je radostnějšího než víra v domácího boha!
Ten, koho hledáme, bydlí většinou vedle.
Už nikdy psychologie!
…neříkala: „Nemiluji tě“, nýbrž říkala: „Nemůžeš mě milovat, jakkoliv se o to snažíš, nešťastně miluješ lásku ke mně, láska ke mně tě nemiluje.“
Všechno je fantazie, rodina, úřad, přátelé, ulice, všecko je fantazie, vzdálenější nebo bližší, i žena; a pravdou je pak jen to, že tiskneš hlavu ke stěně cely bez oken a dveří.
Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.
Kafkův snář byl Událostí v kultuře na České televizi. Existuje i video-sestřih od Barbory Aradské nebo písemné ohlédnutí Matěje Senfta v časopise Tvar.
S Blankou Činátlovou jsme ke Kafkovi propásli příležitost mlčet v podcastu Lit na rádiu Wave.
Fotky jsou dílem Adriány Vančové. Ostatní budiž zapomenuto.