„Na Bílé hoře, v místě, kde stojí letohrádek Hvězda, kdysi z nitra země vyrůstal posvátný dub, u něhož se scházeli starší rodu v době nutnosti vážných rozhodnutí. Pod stromem hořel věčný oheň, do něhož byly vhazovány vonné byliny, které po vdechnutí přinášely sny, jejichž prostřednictvím bylo možno nahlédnout do budoucnosti.“
Zjevně už v dávných pohanských dobách šlo podle legendy (v knize Martina Stejskala) přihlížet prapodivným výjevům z naší básnické performance z konce října 2024. Mytický dub vzal za své s benediktiny z břevnovského kláštera. Od nich odkoupili rozlehlé zalesněné pozemky Habsburkové; jmenovitě Ferdinand otec & syn zde zřídili v letech 1530–1560 hvězdicovitou oboru se světově unikátní stavbou uprostřed, jejíž význam nám nebude nikdy uspokojivě objasněn. Jen v její bohaté štukové výzdobě lze rozlišit „kosmologicko-mysterijní“ příběh duše, která vystupuje z těla (po vzoru Aeneova odchodu z Tróje) a prochází čtyřmi živly v doprovodu vodních monster i amorků, jako by plula přes oceán, do sféry Luny, kde nalézá bakchický ráj; je tu tedy přítomen i prvek spásy a v neposlední řadě mytizace „zlatého“ Habsburského rodu – letohrádek (lusthaus) sloužil k demonstraci jejich moci formou hostin, míčových her a dalších aristokratických kratochvílí, především loveckých štvanic v jeho oboře. Na jedné straně šlechta, koně, gepardi, psi a draví ptáci a před nimi uhánějící jeleni, tuři, prasata, zajíci, bažanti či kachny – to byly bitvy typické pro étos letohrádku.
Tuto nepříliš dlouhou historii však natrvalo zastínil invazivní přízrak bitvy na Bílé hoře, kdy na straně vítězných katolických armád proti vojsku českých stavů mohl bojovat i 24letý vojín René Descartes, zatímco u zdi obory byl zahnán do úzkých tzv. moravský regiment Šlikův, jehož vyšší ztráty se staly zdrojem národního mučednického mýtu (oživeného i kolektivními traumaty 20. století). Ze všech svých bitev se nejvíce ztotožňujeme s tou prohranou. Od té doby se o Hvězdě referuje jako o místě takříkajíc zakletém; byla několikrát vypleněna, za Josefa II. sloužila jako muniční sklad, později se využívala k měšťáckým veselicím (řečeno verši Jana Gabriela: „Hovořili o sodomii / Ale letohrádek Hvězda / Byl v té době již plný nažehlených kalhot vápna a klobouků“), až se za minulého režimu stala muzeem Aloise Jiráska a Mikoláše Alše.
Dnes se Hvězda nachází ve správě Památníku národního písemnictví a kromě stálé expozice k dějinám tohoto místa nabízí i sezónní výstavy, přičemž letos v červnu se stala útulkem kočovné výstavy „Poezie a performance: východoevropská perspektiva“ (pod kuratelou Tomáše Glance a Sabine Hänsgen). A byl to Jean-Gaspard Páleníček, spoluzodpovědný za doprovodný program k výstavě, kdo mě popíchl k vytvoření kolektivní básnické performance k její dernisáži. Přece jen výstava už byla mírně historizující – z logiky muzejní expozice – a zjevně se nabízelo oživit ji nepolapitelnějším třeštěním současné tvorby. Ke koprodukci jsem přizval osvědčené spolupachatele z revue Prostor, protože mi přišlo, že by celý počin mohl krásně rezonovat s tématy našich dvou letošních čísel: „animal studies“ a „dějiny přítomnosti“. A přípravy mohly začít.
(1) Dark-turistické intro
Hvězda sama si řekla o strukturu akce: nabízelo se začít ouverturou v zahradě. Věděl jsem hned, že budu chtít trumpetistu v okně a tančící zvíře, na vlastní roli dark-turistického průvodce mě navedla kolegyně Luňáková. Přece jen jsme na místě (traumatické) paměti, což je třeba připomenout, abychom mohli postupovat dál do vyšších pater, ideálně k rituální katarzi. Motiv dark-turizmu s lehce interaktivní simulací vojenského regimentu („prosím, seřaďte se od nejvyššího k nejmenšímu“, kdy vystupující mohli kdykoliv upadnout), myslím, dobře odpovídá současné mediální tendenci komfortně se retraumatizovat skrze staré známé narativy, a odvádět tak pozornost od skutečně otevřených ran.
Při rešerších nám cinkly dvě citace, k nimž jsme se rozhodli hlásit, totiž trojverší Jiřího Karáska ze Lvovic (ze sonetu Bílá hora):
„Co chtějí, nevím, kam jdou, sotva vím.
Mé doby snaha jako přelud mizí.
Jdu k mrtvým jen, jen mrtvým rozumím.“
A okřídlenější výrok z Šílené lásky André Bretona, který Hvězdu navštívil roku 1935:
„Na okraji propasti se otvírá zámek, postavený z kamene mudrců, zámek ve tvaru hvězdy.“
Karásek referuje k tragické historii Hvězdy, jíž dává nezaměnitelný goticko-dekadentní nádech, hodil se i k našemu záměru pracovat s duchařskou tematikou s ohledem na blížící se Dušičky a v neposlední řadě ho připomíná pamětní deska na přilehlé hájence (pravidelně se také účastnil letních salonů u Anny Lauermannové-Mikschové v bývalém Zeyerově domě kousek od Hvězdy). Proti tomu Breton evokuje alchymický rozměr Hvězdy coby tzv. filozofické stavby v duchu „ludus serius“, jeho obraz propasti jsme vetkli do názvu celé akce a byli jsme si též podprahově vědomi výročí 100 let od vydání surrealistického manifestu.
(2) Básnický pentagram (a jedno zrcadlo)
Po intru, v němž jsem v doprovodu bubeníka pronesl do megafonu pár slov o dějinách Hvězdy a naznačil praktický průběh akce, fanfára z letohrádku přivolala tančící srnu a my šli za ní do prvního patra, kde v pěti cípech hvězdy (v pěti samostatných komůrkách) následovaly sedmiminutové básnické performance. Publikum jsme rozdělili do pěti skupin a trumpetou řídili jejich přesuny, aby bylo postupně možné vidět vše. Šestý cíp hvězdy zabíralo schodiště.
Cípy měly z hlediska expozice jasně daná témata, podle nichž jsem do nich vytipoval konkrétní básnicko-performerské dvojice a jednu trojici (případně jednotlivce, ať si sám vybere, s kým by rád spolupracoval). A výsledek dopadl takhle:
(α) 
Audiogesta – Anna Luňáková a Jakub Štourač alias Herons Vector hráli v kohoutích maskách stolní audio-hru s mechanickými kohoutky.
(β) Tělesná poezie
– Richard L. Kramár a Mery je iluze reflektovali formou sarkastického upírského podcastu queer existencializmus.
(γ) 
Intervence do veřejného prostoru – Jakub Vaněk vyvolával ducha Luboše Svobody skrze improvizovaný online hovor mezi Prahou a Budapeští.
(δ) 
Performativní čtení a psaní – Magdalena Šipka četla poezii a Vojta Dubcová do toho vytvářela na zemi obraz ve spolupráci s králíkem.
(ε) Jazykové hry 
– u zdi plné transparentů dostala prostor básnicko-slamerská trojice Tim Postovit, Hana Nguyen (alias Večerka) a Sufian Massalema.
Když se lidé přesouvali poslušně jako figurky na orloji z cípu do cípu, omylem zatáčeli i do jediné slepé uličky, kde žádná místnost nebyla (kvůli schodišti), pouze tam viselo zrcadlo. Většinou se tehdy neklidně podívali do vlastní tváře.
(3) Převrácené rituální sympozion
Lidé stoupali za zvuků trumpety a cembala do hodovní síně, kde je u vstupu obsloužilo kuře (Jane Scalabroni) kalíškem prosecca, sangrie či džusu a dalšími pochutinami i ve tvaru hvězd. Videa po obvodu jsme vypnuli a židle upravili do tvaru kruhu otočeného směrem ven. Po usazení lidí následoval do společné deklamace Karáskova trojverší finální tanec srnky (alias Granady Gallego), poté postimpresionisticky laděný duet klavírů (v podání Timofeye Goleva a Tadeáše Syrového), do něhož jsme duchařsky vířili po obvodu.
Vzal jsem si slovo k milostné básni Gagarinovi o letu vesmírem (v dialogu s trumpetistou Vítem Vavřinou) a nakonec zazněla společná píseň-manifest, respektive její ruiny, na motiv chilského protestsongu El pueblo unido jamás será vencido:
Tam v hlubinách / prý je něco z nás,
jen člověk sám / v nich ale často zhas.
Kdyby tu byl / tak někdo ochotnej,
asi by se / s tím dalo něco dělat, aby
nebyl jen / smutnej tenhleten svět
a vyletěla hvězda nad propast.
*
Tak se mi zdá, / že vím, co povídáš
a že jsme na / tu divnou práci dva.
A když vznikne / i takhle malej pakt,
my můžem dál / ostatní strhávat tak, aby
nebyl jen / smutnej tenhleten svět
a vyletěla hvězda nad propast.
*
Společně za všechny,
kdo touží, ten se přidá,
s poezií to dáme,
už teď nám snesla zámek.
*
S poezií to dáme, a proto selháváme…
Podsvětí už známe, a proto povstáváme!
S poezií to dáme, a proto selháváme…
Podsvětí už známe, a proto povstáváme!
*
Text vychází z verze Mikoláše Štrajta, která zazněla předtím na jaře v podání zvukového tělesa IRMA na akci Básnířky na FF UK (v čase 4:16+ zde).
Video-upoutávku i fotky z performance pořídil Aleš Vopat (s výjimkou jedné od mámy).