„Art is what makes life more interesting than art.“ /Robert Filliou/

Po vyslechnutí X-té diskuze na téma „odcizenosti“ současného umění, vyvažované chvalozpěvy na popkulturu, bych rád splatil svůj starý dluh Nicolasu Bourriaudovi. Právě jeho výklad mi tradici po Duchampově Fontáně do jisté míry otevřel, umožnil mi ji myslet. Bourriaud (*1965) spoluzaložil centrum pro současné umění Palais de Tokyo (v Paříži nejznámější po Centre Pompidou) a donedávna vedl i tamní École nationale supérieure des beaux-arts (Národní vysokou školu krásných umění). Bohužel česky mu zatím vyšla pouze knížečka Postprodukce (Praha: Tranzit, 2004), úzce zaměřená na umělecké strategie 80.–90. let, pracující novým způsobem s již „hotovými“ díly, pod vlivem kultury DJů či programátorů. O to radši bych zde nastínil Bourriaudův širší myšlenkový background, obsažený v textech Formes de vie (Formy života; Paříž: Denoël, 1999) a Esthétique relationnelle (Vztahová estetika; Paříž: Presses du réel, 2002).

Předesílám, že jeho myšlenky mě uhranuly především lpěním na existenci i za cenu ztráty všech dosavadních představ o uměleckém díle (takže lze konečně docenit přímo i „umělce bez díla“). Byť dané lpění je možná trochu zkratkovitě („levicově“) vymezováno vůči proměnám pracovního trhu, který podle něj převádí existenci naopak na produkt (na „odcizenou práci“). Těžko se tedy ubránit dojmu výlučnosti umění v odcizeném světě. To ovšem zčásti problematizuje Bourriaudův klíčový postřeh, že mezilidské vztahy se stávají přímou součástí struktury uměleckých děl, čili umění není nakonec výlučné svou povahou, nýbrž novou společenskostí, jíž jakkoli produkuje. Navzdory bublinám, zdem ze slonoviny či plotům u soukromých pozemků. Přidanou hodnotou knížek je pak množství současných jmen, o kterých jsme třeba ani dosud neslyšeli a kterým okouzlený teoretik dodává patřičný kontext (nezní-li jedna z tradičních výtek, že současná díla vyžadují doplňující komentář? Že neobstojí „sama o sobě“? Bourriaudovskou úlevou mi bylo zjištění, že po nás chtějí mnohem víc, totiž něco jiného, vedle čehož jsou ona sama skutečně neúplná, vedlejší, ba umírající jakožto díla). Seznam vybraných umělců a jejich počinů nabízím pod článkem.

Předpoklad trvající modernity

Podtitul Bourriaudových Forem života zní „moderní umění a vynález já“. Třebaže autor si je dobře vědom výkladů, podle nichž se moderna takzvaně zadusila v plynových komorách a od té doby píšeme před všechna slova „post-“, přesto se pokouší navrhnout její alternativní genealogii. A za dosud živý základ modernity pokládá cit pro současnost – sic nezvratně poznamenaný zkušeností průmyslové revoluce. Staré známé příběhy, jak se moderní umění (Baudelaire, Rimbaud, impresionisté…) uchýlilo do dobrovolného vyhnanství a jak si vytvořilo představu o autonomii díla, než aby šlo na ruku zbohatlým měšťákům či školsky napodobovalo Mistry, to teď pomíjím (najdete to tradičně u Gombricha, či nověji u Bourdieua). To mi přijde spíš jako ta „stará moderna“, zaniklá ve snech avantgardy o absolutním konci umění. Sám Bourriaud se zastavuje hlavně u Marcela Duchampa, jehož „ready-mades“ jsou leda koncem umění, jak jsme je dosud znali, a rovněž tedy i novým začátkem, bodem zlomu. („Cože?! Pisoár a umění? To může být uměním už cokoliv! Třeba nevím co, kapesník… Posmrkanej!“)

Duchamp je přelomovým moderním umělcem v tom smyslu, že odmítl – svým gestem zahození palety – auru díla jako řemeslného monumentu, a to v zájmu produkování nových forem existence (pod vlivem mimouměleckých postupů). Jeho vlastními slovy: „Sloužím umění, abych dosáhl jistého způsobu života, z něhož by vydechovalo živé dílo.“ Právě tímhle momentem je Bourriaud fascinován – kdy na jedné straně racionalizace pracovního trhu, prosazená inženýry jako F. W. Taylor či H. Ford, znelidšťuje a standardizuje lidskou společnost (viz jenom redukce umění na konzumní spotřebu), a na té druhé sama produkuje umělce, kteří převádějí její postupy nazpátek ve prospěch nezaměnitelné radosti z reálného. Ano, uměním může být dnes skutečně kdeco, ale stát se umělcem, k tomu je zapotřebí nejprve „opustit umění“ – a učinit uměleckým dílem sebe sama.

Geneze umělců bez díla

Estetizace života, neurvale osvobozená Duchampem, vychází každopádně z hlubších společenských změn. Hovořili jsme o moderně, o jejím příklonu k současnosti. Bourriaud se jí zastává z podobných pozic jako filozofové Jürgen Habermas (viz jeho pojetí moderny jako nedokončeného projektu) či Michel Foucault, spatřující otázku aktuálnosti už v Kantově málo známém spise Co je to osvícenství?. Vzhledem ke konstrukci identity moderního umělce si Bourriaud dále všímá vlivu alchymie, dandyzmu či jistých literárních momentů, tematizujících záměnu života s uměním.

Návrat k alchymii je logický jakožto opozice k inženýrství. Doceníme-li alchymistu nejen jako hermetika, ale i jako solitérní předobraz vědce s vysokým intelektem a asketickou představivostí, jeho figura nabízí moderně žádanou syntetičnost (Jeden příklad za všechny: Yves Klein se snaží uměleckými prostředky pomocí jediné barvy, jíž si sám vynalezl, dobrat nedefinovatelné substance. Umění, věda a náboženství se opět stávají jedním.)

Z dandyů vyzařuje pokus osvobodit člověka z područí „přirozených zákonů“ důrazem na gesto osobní morálky či mytologie. V nejpřekotněji industrializované Anglii se dandy záměrně izoluje, aby vydal zářivý příklad, než podlehne „božskému násilí“. Na rozdíl od monotónní produkce strojů se přitom skandálně upíná k neopakovatelnému detailu. Ikona dandyů George Brummel ironizoval dělbu práce třeba tak, že na každý prst své rukavice požadoval jiného krejčího.

Z literatury zmiňme tradici, ve které ožívá samo umělecké dílo, ať už jde o Gogolův Portrét, Poeův Oválný portrét či Balzacovo Mistrovské dílo, anebo o dvojnické texty typu Stevensonův Podivný případ dr. Jekylla a pana Hydea. Za určitý vrchol, kdy se uměleckým dílem stává naopak už i chování postavy, lze považovat Wildeův Obraz Doriana Graye.

Mentalita umělců po Duchampovi, kteří se vydali týmž sémionautickým směrem, má podle Bourriauda blízko k antickým Řekům s jejich odporem k monumentalitě a právě sepětím myšlenky s realitou všedního dne (viz jejich exempla, anekdoty, biografémy). „Umělci bez díla“ jdou cestou exemplární akce a teatrality, spíše než ortodoxie, recyklace či tvorby objektu. Není náhoda, že pro Wildea byl také Ježíš umělcem. Nic se nelze divit ani moderní slabosti pro myšlení „východu“ s vyvinutějším citem pro pomíjivost.

Za heterotopie blízkosti

Umělecká produkce sebe sama je vždycky sociální. Měla by poskytovat nové životní možnosti, nová setkání, v kontrastu k degradaci vztahů na prostory sociální kontroly (na čemž se podílí i digitální média. V pozadí jejich boomu formátů pro sdílení jsme přece jen poněkud „hladoví a nazí“, podobni laboratorním myším v kleci s kouskem sýra). V tomhle tkví smysl toho umění, které se vyvinulo z praktik malířství a sochařství, až se zcela odpoutalo od díla, čímž se liší od médií soukromé konzumace jako kniha nebo televize. Jde v něm tady o záchranu společenskosti, o funkci vlastně politickou, v nejlepším významu toho slova. Nenechme si odcizit prostor vzájemnosti zvenčí vnucovanými představami o něm.

Bourriaudova Vztahová estetika vychází z althusserovské představy setkání jako matérie, která tvoří základ nových uměleckých forem, „forem života“. Intersubjektivita už přestává být pouze věcí vnímání a společenským rámcem umění, nýbrž přímo jeho středem a „polem“, vzešlým z umělecké praxe. Abychom si to dokázali lépe představit, Bourriaud nám průběžně zprostředkovává množství konkrétních forem, těchto heterotopií blízkosti, jak se realizovaly v uměleckém provozu zvláště v 90. letech. A nad nimi se vznáší sen o nových dějinách umění, psaných z hlediska produkce jeho vztahů (k božstvům, k člověku, k věcem, k sobě navzájem…).

Pozastavím se u jednoho umělce a jednoho teoretika,na kterých si můžeme předchozí teze ukázat názorněji. Tím umělcem je Felix Gonzalez-Torres, Američan s kubánskými kořeny, jehož se Bourriaud snaží vymanit z nálepky neo-formalista (že by jen recykloval formální postupy minimalistů, konceptualistů aj.) a homo-militant (svou homosexualitu tematizuje v první řadě jako model té nové vzájemnosti, zakládající umělecká díla). Základ jeho děl, která zmíním, vyvěrá z autobiografie, rozšířené ovšem o prvek Druhého, o realitu dvou. Klade si otázku „Jak se mohu zabydlet ve tvé realitě?“ a právě skrze dimenzi Druhého přehodnocuje stávající umělecké postupy, aby tak čelil samotě ve smyslu „absence dvojího“, aniž by na druhou stranu ulpíval pouze v binárních opozicích. Jednou tak pod názvem Perfect Lovers vystaví dvoje hodiny zastavené ve stejný čas, jindy dvě zrcadla vedle sebe, dvě šňůry svítících žárovek, anebo fotografii květin ze společného hrobu dvou známých lesbiček. Všechno v první řadě pro oči svého milence.

Za teoretika nového estetického paradigmatu pokládá Bourriaud psychoanalytika Félixe Guattariho, podnětného i mimo společné texty s Gillesem Deleuzem. Především oceňuje jeho přehodnocení lidské subjektivity. Subjektivitu si podle Guattariho utváříme skrze privilegování určitých mechanizmů, procesů, typů chování. I psychoanalýza, stejně jako umění, je jedním z těchto způsobů, jimiž ji performujeme. Guattari překonává rozpory mezi fenomenologií a strukturalizmem, když původ subjektivity neumísťuje ani do přirozeného centra všech vjemů, ani do chladného fungování ideologií a institucí, nýbrž do chaosu/chaosmosu, podmíněného teplem společenskosti. Subjektivita neexistuje než skrze přítomnost jiné subjektivity. Je polyfonní, plurální, vztahující se. Nezahrnuje žádnou vůdčí kauzalitu, žádnou homogenitu. (Když jsem psal, chyběl/a jsi mi.)

A proto místo subjektivity přichází Guattari s pojmem „jednotek subjektivizace“, aby ji tak osvobodil ze zajetí subjektu. Tyto jednotky si osvojujeme v rodině, ve třídách, v zájmových kroužcích, v kostele i skrze konzumaci médií a uměleckých děl, ale stejně tak jsou jimi i naše fantazmata, tělesné podněty, tvorba osobních mýtů. Subjektivita se tak pohybuje někde mezi vzájemností a jazykovými hrami jednotlivce, vyvíjející se z útržků, segmentů, iluzivních psychických jednot, notně ovlivněná také nesmysly a nedorozuměními. Umění jako možnost produkce existenčních teritorií by se pak mělo zdráhat všem procesům zestejňování, což zapadá do Guattariho širší koncepce tzv. mentální ekosofie (čili eticko-politického jednání, oživujícího vztahy mezi subjektivitou, společností a krajinou).

Od úzkosti k touze (dovětek)

S Bourriaudem si uvědomuji, že jestliže zakouším různé věci jinak, než jak to bývá běžné, stojí za to se nechat z té běžnosti vyloučit a hledat (menši)nové vyjádření. Nejspíš nejde čistě o mou zkušenost, ale o spletenec všelijakých subjektivizací. A právě umění mi umožňuje přetvářet pocit vyloučení v příslib živé blízkosti, přetvářet úzkost v touhu (byť ona touha někdy nepřekoná gesto hádanky v lahvi na otevřeném moři, každopádně tu zůstává tak jako možnost jiné řeči). Současné umění, slovy Roberta Fillioua, nabízí azyl pro každou praxi, která dosud nenašla své přirozené místo.

Namátkou z řad sémionautů:

• Arthur CRAVAN (synovec Oscara Wildea, vršící skandál za skandálem)
• Pierre F. LACENAIRE (estetizující vraždu poctivě až do vlastní popravy)
• Kurt SCHWITTERS (dadaista, tvořící náhodně z odpadu)
• Erik DIETMAN (stavěl sochy s cigaretového popelu, aby je rozvál vítr)
• Joseph BEUYS (vztahující se k traumatu z mládí, kdy byl coby člen Hitlerjugend sestřelen a poté vyléčen kmenem Kozáků; potažmo další lidé kolem hnutí Fluxus)
• GUTAI (radikální japonská poválečná skupina, mířící od tradičních forem k performativitě)
• Andy WARHOL (estetizující pracovně-tržní procesy)
• Roy LICHTENSTEIN (pop artově pracující s komiksem)
• James ROSENQUIST či Tom WESSELMANN (podvracející estetiku reklam)
• Jacques LIZÈNE (úmyslně tvořící špatné, hloupé, průměrné umění)
• Jeff KOONS (tvořící zvětšeniny banalit)
• Piero MANZONI (prodával „umělcova hovna“ za cenu zlata)
• Giuseppe PENONE (jeden ze členů hnutí Arte Povera, nosící čočky se zrcadly v očích)
• Jackson POLLOCK (činící událost přímo z aktu tvorby)
• Yves KLEIN (uspořádal vernisáž bez výstavy)
• Sigmar POLKE (zkoumající mj. chemický rozměr obrazu)
• Mark ROTHKO (maloval barevné plochy)
• John CAGE (extremista hudby)
• Allan KAPROW (přelomový tvůrce happeningů)
• Ben VAUTIER (proslaven svými naivně vypadajícími „zápisky“)
• Gordon MATTA-CLARK (zástupce site-specific, otevřel si uměleckou restauraci)
• GILBERT & GEORGE (tvůrci živých soch)
• Richard LONG a Hamish FULTON (průkopníci landartu – umění v krajině)
• Joseph KOSUTH (zakládající konceptuální přístup)
• Daniel BUREN (posedlý čarami, podobně jako André Cadere objektem hole)
• Marcel BROODTHAERS (tvořící „díla“ ze samotných muzeí)
• Dominique GONZALEZ-FOERSTER (beroucí v potaz osudy svých kurátorů)
• PANAMARENKO (fascinovaný letadly, která nikdy nevzlétla)
• Bernd a Hilla BECHEROVI (fotografové průmyslových krajin)
• Peter FISCHLI & David WEISS (švýcarské duo, mj. oživující věci „po apokalypse“)
• Roman OPALKA (přistupující k umění matematicky)
• Jiří G. DOKOUPIL (vynalézající desítky různých technik a stylů)
• Jean DUBUFFET (etablující tzv. art brut)
• Rirkrit TIRAVANIJA (tvořící platformy pro setkávaní lidí, často spojeno s jídlem)
• Philippe PARRENO (zohledňující koníčky návštěvníků)
• Vanesa BEECROFT (oblékala modelky)
• Maurizio CATTELAN (krmil a prodával myši)
• Jes BRINCH and Henrik Plenge JAKOBSEN (navezli na kodaňské náměstí dopravní prostředky)
• Gabriel OROZCO (umístil do parku houpací sítě; obecně fotí zapomenuté předměty a revolučně tiché prostory; spacák, krabici od bot, staré pomeranče…)
• Jens HAANING (vyprávěl přistěhovalcům vtipy v jejich jazyce a tak s nimi navazoval vztahy)
• Braco DIMITRIJEVIC (vylepoval po městě plakáty s portréty náhodných chodců)
• Gillian WEARING (nutil kolemjdoucí pít Coca-Colu, aby si je mohl natočit)
• Stephen WILLATS (vytvářel podrobné mapy vztahů svých sousedů)
• Sophie CALLE (vycházela ze setkání s neznámými lidmi)
• Alix LAMBERT (z uměleckých důvodů střídal manželky)
• DÁLE (bez komentáře): George Brecht, Pierre Huyghe, Liam Gillick, kruh Ramo Nash, Carsten Höller, Robert Barry, Boltanski, Jeremy Deller, Karen Kilimnik, Braco Dimitrijevic, On Kawara, Daniel Spoerri, Noritoshi Hirakawa, Angela Bulloch, Georgina Starr, .Ben Kinmont, Lincoln Tobier, Heimo Zobernig, Douglas Gordon, Julia Scher, Andrea Rosen, Christine Hill, Damien Hirst, Dan Graham, Henry Bond a další videoartisti, Miltos Manetas, umělci zakládající parodie na firmy, Tobier, Ben Kinmont, Andrea Zittel, Milan Knížák, Zdeněk Troška, Jiří Ovčáček…