Piráti jsou dnes jedna z nejpilnějších politických stran, vzniklá původně za účelem ochrany svobodného moře internetu (na popud kauzy s PirateBay). Rysy pirátské vlajky nese také organizace Sea Shepherd, chránící skutečné moře před ilegálním lovem a dalšími zničujícími zásahy do jeho biotopů. Pirátskou vlajkou se ale v kombinaci s českým lvem honosí třeba i kapela Ortel (vnímající, že národ přichází o svobodu vinou polistopadových vládnoucích garnitur). A ačkoliv se vzácně vyskytne skutečný pirátský člun u břehů zplundrovaných zemí třetího světa, zlatému věku pirátství už dávno odzvonilo a jeho odkaz dnes přežívá především v symbolicky romantizované rovině bojovníků za nějaký vyšší cíl, z jejich pohledu ohrožený stávajícím řádem.

Téměř bez povšimnutí se před pár lety objevila v češtině kniha francouzského spisovatele Gillese Lapougeho Piráti: námořní lupiči, flibustýři, bukanýři a jiní mořští gézové (Pulchra, 2017, přeložil Lubomír Martínek), přitom jde o vůbec nejlepší vyznání náklonnosti k pirátům, těm dávno zabitým rukama katů a v polibcích vln, jaké si můžeme přečíst. Lapouge se na jednu stranu snaží pirátskou čest očistit od našich romantických předsudků, nikoli však nějakým střízlivějším pohledem na jejich historii, nýbrž paradoxně snahou zachytit mnoha různými způsoby-léčkami jejich unikavou esenci. A je to podnik stejně troufalý, marný a vzrušující jako objevit poklad pod svým hrobem.

Svatá smrt?

Piráti jsou totiž opakem historie. Jejich pohyb sice závisí na proměnách obchodních tras a podobných politických faktorech, které předurčují míru jejich zdaru, sami se ale zaklínají mlčením. Nepečují o nějaké památky, legendy a mýty, přitakali kultu smrti ve všech ohledech. Co je jim po původu a po předcích, po manželství a dětech? Opouštějí vše, co se týká spořádaných břehů života, a většinou po krátkou dobu několika měsíců až roků, než je stihne trest, brázdí moře za účelem zločinu.

Lapouge je pirátstvím fascinován ve smyslu absolutní revolty. Rozhodně není tak pokrytecké jako gaunerství pod pláštěm zákona, neusiluje o spravedlivější společnost na způsob revolucionářů, ve svých principech je mnohem destruktivnější, až se paradoxně blíží svatosti. V pasážích, kde Lapouge opěvuje svého druhu mystický úděl pirátů – jako by to byli noví Adamové, nebo aspoň Kainové na stopě ztraceného ráje – působí nejpochybněji (sám později přizná, že pirát, na němž to demonstruje především, a totiž kapitán Misson, který se rozhodl na Madagaskaru zřídit pozemský ráj, se ukázal být smyšlenkou spisovatele Daniela Defoa).

Je ovšem pravdou, že v kontrastu se všemocným mořským živlem připomíná loď klauzuru, prostor útěku před světem, a piráti často neměli co jíst, trpěli samotou i různými nemocemi; snad jedině takhle by se mohli podobat žebravým mnichům, nicméně aby se jednou za čas – ve svém nejsvatějším momentu – oddali krvavým transgresím. Lapouge dále vyzdvihuje i pirátské dandyovství, které se týká nejenom důvtipu v oblékání, ale třeba i nakládání s kořistí: pirát ji buď extaticky prohýří, nebo zakope na neznámém místě. Rozhodně s ní nenakládá jako řádný hospodář.

Průniky s dějinami     

Motiv pokladu svádí esejistu k řadě poetických asociací: prazlato – kult Slunce – zlaté rouno – ztracený ráj – alchymie – kámen mudrců… Naštěstí nám Lapouge poodkrývá i specifičtější kontexty, které přece jen konkrétní piráty přibližují velkým dějinám, a nezůstávají tak pro nás pouze jakousi nedostupnou Atlantidou. S respektem se o pirátském řemeslu vyjadřuje Homér (hrdina Achilles má za sebou lupičskou historii a také Odysseus se po svém návratu vydává za žebráka – a piráta). Mladý Julius Caesar jen tak tak vyvázl z pirátského zajetí, než se stal římským imperátorem, a zajatý piráty, prodaný do otroctví a vězněný byl také budoucí stvořitel Dona Quijota a průkopník moderního románu Miguel de Cervantes.

Lapouge poukazuje na pirátské praktiky v základech Osmanské říše, která ohrožovala po celá staletí křesťanskou Evropu intenzivním svitem půlměsíce. Slabost pro pletichaření s piráty měla ale i anglická královna Alžběta I., zvlášť pokud škodili ve vodách jejího španělského rivala. Korzár Francis Drake si od ní dokonce, namísto popravy, vysloužil povýšení do šlechtického stavu. A v takové Číně narazíme výjimečně na ženu i přímo v čele početných pirátských flotil.

U některých pirátů Lapouge naznačí jejich původní sociální kontext, například v podobě vykořisťovaných námořníků, kteří jednoho dne hodili despotického kapitána přes palubu, i když mnohem raději je vnímá deterministicky, jako by se pirát pirátem už narodil. A samozřejmě se nevyhneme exkursům do jejich nejznámějších kotvišť, jako jsou severoafrické břehy (Alžír, Salé v Maroku, Porto Farina v Tunisku), z evropských přístavů La Rochelle, Saint Malo, Plymouth, cornwallský Arwenack, ale i Malta, pod vlivem kolonizace se ohniska přesouvají ke karibským ostrovům (Port Royal na Jamajce, Tortuga u Haiti, bahamská New Providence…) či východní cestou na Madagaskar a k Dálnému východu. Každopádně jejich hlavním domovem se zdá být rozbouřené moře.

Moře – matka – lůno stvoření – dětství – beztvarost – hypnotická nicota a smrt – iniciace – svoboda –nekonečno – pohyb a láska…

Fascinace zlem

Lapougeho zasněná kniha je i přes svou stylovou a kompoziční dokonalost něčím iritující. Snad pro své ontologicky-existenciální dogma, jemuž podřizuje množství dílčích fenomenologických postřehů, které jsou mnohem zajímavější ve své rozporuplnosti (připomeňme, že podobně pracuje i Lapougeho překladatel Martínek, když v díle Palimpsest maluje „imaginární portréty“ cizince, nomáda a blouda). Esenciální pirát jako by měl sloužit především jako obžaloba konformního způsobu života, a snad i z toho důvodu Lapouge omlouvá pirátské násilnosti – jsou odvrácenou stranou rafinovanějšího násilí Zákona. Lapouge potřebuje měšťáky, které by moralizoval, tak jako pirát (ten, který loupí) potřebuje obchodníky, spíše než moře, aby mohl žít. A jeho kniha proto zůstává jaksi na půl cesty, ve srovnání s prvoligovými „apoštoly zla“ typu Jean Genet, William Burroughs či markýz de Sade. Její fascinace zlem je příliš líbivá a skoupá k obětem – jako by sám Lapouge nikomu neublížil.

To neznamená, že by se o pirátech nedalo psát zvenčí, bez krve na rukách. Jenom to chce jejich mlhavou představu konfrontovat s odvážnějšími hodnotami než generovat ideál jakési vyloučené anti-polis, většinou výhradně mužské, často sice kosmopolitní a nerasistické (?), někdy však zfanatizované náboženskými principy (spíše než vodní mystikou), případně skrz naskrz prolezlé nihilizmem a neštítící se ničeho – ve způsobech páchání utrpení dokonce vykazuje podivuhodnou kreativitu.

Pocit vyloučení je dnes, myslím, dosti rozšířeným pocitem, nejkonvenčněji vedoucím k úzkosti a depresím. A není divu, když se občas někdo pokusí o léčbu radikálnějším útěkem: na moře, do lesů, do zločinu, do charity, do kláštera… Nejstatečnější je ovšem zůstávat. A přijmout sám sebe jako moře, na němž je možné se vzdalovat od otravných mělčin, přepadávat lodě svých návyků a stereotypů, přitahovat svými poklady hluboké, smysluplné vztahy a jednoho dne se v sobě utopit.

Život sám se už nějak vyvrbí; co je mi po něm!

---

Pár tipů na knížky o pirátech:

• Charles JOHNSON: A General History of the Pyrates, 1701. (Historicky nejzásadnější dílo o pirátech, napsané pravděpodobně Danielem Defoem. Mnozí piráti jako Černovous, kapitán Kidd, Calico Jack či Mary Readová se díky němu stali legendami. Také se zde objevuje vlajka Jolly Roger. Část faktů – včetně bájné Libertalie – se později ukázala být smyšlená.)
• Robert L. STEVENSON: Ostrov pokladů, 1883. (Dobrodružný román o hledání pirátského pokladu kapitána Flinta v prostředí Karibských ostrovů.)
• James M. BARRIE: Petr pan, 1904. (Pohádkový příběh o chlapci, který nechtěl vyrůst, aby si mohl věčně hrát, a jehož úhlavním nepřítelem v tajemné Zemi Nezemi je posádka kapitána Háka.)
• Joseph CONRAD: Pirát, 1923. (Autorův poslední román, kde se objevuje i jeho epigraf, zasazený do věku napoleonských válek. Pirát a námořník hledá své životní útočiště.)
• John STEINBECK: Pohár zlata, 1929. (Románová prvotina slavného autora, satirická alegorie o jednom nenasytném pirátském kapitánovi.)
• Jorge L. BORGES: Obecné dějiny hanebnosti, 1935. (Jedna z povídek se týká legendární čínské pirátky Čeng Š‘.)
• František PILAŘ: Dýmka strýce Bonifáce, 1941. (Příklad podařeného českého zpracování pirátských a námořnických motivů pro dětské publikum.)