„Hvězdné nebe, jež Kantovi vyrazilo dech,
nám už dávno vydalo svá tajemství
a mravní zákon pochybuje o sobě samém.“
Z teoretických rozprav dvacátého století je u nás tzv. postkoloniální myšlení jedno z těch méně známých. Češi přece žádné kolonie neměli a radši by se nechali vyloučit z Evropské unie, než přijmout na vnější popud několik tisíc migrantů, takže proč se něčím takovým vůbec zabývat? Chce nás zas jen někdo poučovat, že jsme rasisti nebo že nejsme dost Evropané?
Přestože nám schází imperiální zkušenost námořních velmocí, jejichž výdobytků jsme si vždy užívali jaksi až druhotně a alibisticky (i taková káva, tabák nebo čaj se zde rozmohly teprve v devatenáctém století), paradoxně je nám blízká zkušenost utlačovaných. Nebyli jsme sice v novověké historii přímo „kolonizováni“, a přece jsme se opakovaně osvobozovali od cizí nadvlády, tu ve formě vleklého národního obrozování uvnitř Rakouska-Uherska, vrcholícího založením první republiky, podruhé od nacizmu a potřetí od sovětské okupace, vždy s notným přispěním dějin. Étos jisté méněcennosti a ublíženectví je nám takřka kolektivním traumatem, naposledy mocně vtěleném do marketingu Andreje Babiše jakožto „mučedníka“ ohrožovaného „spiknutím“.
A právě postkoloniální myšlení nám může pomoci lépe rozumět nám samým, potažmo i reálnějším důvodům našich úzkostí a strachů, abychom nebyli tak snadno chytáni na vějičku primitivního rasizmu či kalkulu ze strany oligarchů. Jedním z rysů tohoto myšlení je jeho brutální aktivizmus, neboť částečně představuje argumentaci národů usilujících o ztracenou samostatnost (a ještě dnes existuje několik desítek kolonizovaných území, většinou oceánských ostrovů). V druhé vlně pak postkoloniální autoři přinášejí inspiraci i tváří tvář koloniálnímu nádechu globalizace, a to nikoli v podobě (nemožného) návratu k uzavřeným národním strukturám, ale například v podobě „lokálního kosmopolitanství“ (Homi S. Bhabha), beroucího v potaz zkušenost vykořeněných – těch, kteří na otázku „kde domov můj?“ nemají co odpovědět, přestože i mají kde bydlet.
Svědectví s přesahem do nemožnosti
Budeme se teď věnovat jedinému textu, a totiž Černé kůži, bílým maskám Frantze Fanona. Ne náhodou titul uvádí edici postkoloniálního myšlení, vydávanou posledních deset let pražským nakladatelstvím Tranzit, neboť jde o text pro danou oblast kanonický, skandální, a přitom zoufale krásný.
„Je dobrým zvykem uvést psychologické dílo jakýmsi metodologickým výhledem. Tuto tradici porušíme. Metody přenecháme botanikům a matematikům. Existuje totiž bod, kde metody ztrácejí smysl.“
Frantz Fanon (1925–1961) pocházel z karibského Martiniku, tehdy ještě francouzské kolonie, kde byl jeho učitelem básník spojený s hnutím négritude Aimé Césaire. V druhé světové válce bojoval na straně Francouzů a v Lyonu vystudoval medicínu se zaměřením na psychiatrii. Věnoval se také divadlu a filosofii (navštěvoval např. kurzy Merleau-Pontyho). Černá kůže, bílé masky měla být původně jeho disertace na téma „odcizení černocha“, když byla však zamítnuta, vydal ji knižně. Následně Fanon působí jako lékař v Alžírsku, kde se mocně angažuje v hnutí odporu až do své předčasné smrti na leukemii. Posmrtně vychází se Sartrovou předmluvou jeho druhé významné dílo Psanci této země, které je ale hned po vydání ve Francii zakázáno z důvodu „ohrožení vnitřní bezpečnosti země“. Sám Fanon se tak politické satisfakce nedožil, nicméně se podstatnou jiskrou podílel na rozhoření dodnes trvajících bojů za spravedlivější svět.
Co mohlo být na Fanonově textu překážkou pro dobové akademické uznání, tedy jeho míšení vědeckých přístupů (psychoanalýza, existencializmus, marxizmus…), dnešním slovem nekorektnost (negři vs. běloši) a často až nietzscheovsky poetický jazyk s naléhavostí skoncovat s rasizmem jednou provždy, to jej nyní naopak udržuje stylisticky naživu.
Zde nastolená psychopatologie kolonializmu, jak se dnes Fanonově přístupu přezdívá, však rozhodně není černobílá, jako spíš černo-černá s přesahem k lidskosti. Násilí napáchané kolonizátory na většině světa, dosud přetrvávající v některých podobách rasizmu, zde slouží jen jako východisko k hluboké analýze především negerské zkušenosti – tedy toho, jaký komplex méněcennosti vytvořila kolonizace svým utlačovaným a jak jej samotní „negři“ dosud nevědomky reprodukují. Negr a všechny naše fantazie s ním spojené (divoch, primitiv, opičák, sexuální hřebec, kanibal…) jsou až zavrženíhodným výtvorem bělocha.
„Negr neexistuje. Neexistuje o nic víc než běloch.“
„Neštěstím člověka je, že byl dítětem.“
Názorně řečeno, Fanon jako mnoho jiných potomků někdejších otroků byl vychován západní kulturou. Minulost kolonizovaných národů jako by jinak než ve vnucené primitivní podobě neexistovala. Fanon si tedy osvojuje západní pohled na svět, včetně jeho nadřazenosti. Svou barvu kůže si výrazně uvědomí až s příchodem do Francie. Vnímá se zcela jako Evropan, mluví skvěle francouzsky, sdílí stejné hodnoty, je tedy uvnitř bělochem, společnost jím ale pohrdá; je pro ni přijatelný pouze ve stereotypizovaných podobách hloupého, lokajského černocha à la „banania mňam“ (podobně jako česká společnost nedůvěřuje romským vysokoškolákům). Nemá tedy najednou ani přítomnost a budoucnost. Barva kůže mu znemožňuje stát se člověkem.
Jednoho dne uvidí svatý Petr přicházet k nebeské bráně tři muže: bělocha, mulata a negra.
„Co si přeješ?“ ptá se bělocha. „Peníze.“
„A ty?“ říká mulatovi. „Slávu.“
A když se otočí k černochovi, ten prohlásí se širokým úsměvem:
„Já jsem přišel, abych těmto pánům nesl kufr.“
Fanon nás přesvědčuje, že tato zkušenost není ojedinělá, byť mnoho jiných lidí s tmavší barvou kůže dosud neprohlédla své vnitřní odcizení. Ilustruje to na dvou kapitolách o nemožnosti autentické lásky mezi bílými a barevnými lidmi s koloniálním komplexem, kdy čerpá jak ze sesbíraných zkušeností, tak z dobových negerských románů. Většina Antilanů se například iniciačně vyspí s běloškou hned v prvním přístavním bordelu po příjezdu do Francie. Když ale následujeme konkrétní románovou postavu černého Francouze, tak není schopen vstoupit s běloškou do manželství, i když se oba milují. Fanon zde rozebírá negrovu obsedantní paralýzu: přijde si vinen na základě bludné představy o jejich „rozdílném původu“ a nechce svým negerstvím poskvrnit její bílou pověst. V jiném románu požádá barevný muž o ruku mulatku, čímž vyvolá rasistický rozruch svou „nestydatostí“, zatímco když se objeví s tou samou nabídkou běloch, je mulatčina duše blahem povznesena až do nebes. Víc než po lásce touží po vybílení svého negerství.
„Ve Francii se říká: mluvit jako kniha.
Na Martiniku: mluvit jako běloch.“
Fanon tedy střílí především do barevných řad, aby je povzbuzoval k boji za lidskost, přičemž je kritický i vůči négritude a podobným snahám o probouzení „černošské minulosti“. Provokovat v běloších blahosklonný paternalizmus vede leda k rasizmu s lidskou tváří. A v rámci této emancipace si neodpustí ani inspirativní kritiku evropského myšlení. Už první kapitola „Černoch a jazyk“ zpochybňuje příliš abstraktní teorie jazyka bez historického zakotvení. Antilan je jazykově rozpolcen mezi úřední francouzštinu a kreolštinu, což už samo poukazuje na jeho schizofrenní výchozí pozici, vstupuje-li člověk do světa jazykem. Zásadní je také Fanonova kritika francouzské teorie o komplexu závislosti kolonizovaného – s shakespearovským názvem Prospero a Kaliban – jako by měl tento komplex existovat už dávno před kolonizací a podřízenost negra tak byla věcí vrozenou.
Na menší ploše Fanon polemizuje s Hegelovou dialektikou pána a raba, Adlerovým pojetím méněcennosti či Jaspersovou metafyzickou vinou, v případě Jungova archetypu stínu vyvrací jeho univerzálnost. Jediné významnější uznání má pro Sartrovu analýzu antisemitizmu, kterou zajímavě konfrontuje s negrofobií. Žid se postavil světu, z něhož byl vyloučen, vytvořením univerzální teorie rozumu, kterou jakmile přijal i člověk tmavší pleti, tak z ní zas rychle vystřízlivěl z důvodu rasistické iracionality. Zatímco u přízraku Žida se bojíme, že si nás koupí a ovládne – skrze vlády, banky, burzy a vše spojené s penězi – u negra nás děsí jeho neskutečná sexuální potence. Žida je nutné vyhladit, negra stačí kastrovat; takové jsou podvědomé fantazie rasisty.
„Mrzák z války v Pacifiku říká mému bratrovi: ‚Zvykni si na svou barvu jako já na svůj pahýl, oba jsme invalidé.‘ Přece však z celého svého bytí takovou amputaci odmítám. Cítím, že jsem duše stejně široká jako svět, duše skutečně hluboká jako nejhlubší řeka, moje hruď má schopnost donekonečna se rozpínat. Jsem dar, a přitom mi radí pokoru mrzáka… Včera, když jsem otevřel oči na svět, viděl jsem, jak se nebe z jednoho konce na druhý otřásá. Chtěl jsem vstát, ale připlulo ke mně ticho zbavené vnitřností, s ochrnutými křídly. Neodpovědný, rozkročený mezi Nicotou a Nekonečnem, jsem se rozplakal.“
Příliv šťastné prázdnoty
Ticho zbavené vnitřností, s ochrnutými křídly se mezitím nikam neztratilo. Když se v Česku před pěti lety nevídaně normalizoval rasizmus při pouhé představě afrických a arabských přistěhovalců, měl jsem možnost pobývat v barevné Francii. Myslel jsem si, že umím docela francouzsky, ale rozuměl jsem minimum. Nebyla to tedy barva kůže, ale jazyk (široce i včetně oblékání, účesu…), co mě zde činilo jako východního bělocha méněcenným. Na jedné straně jsem měl stipendium od Evropské unie, přístup k univerzitám a knihovnám, dobré bydlo, tedy jistá privilegia, a přece – neschopen se družit s francouzskými spolužáky a bez internetu – mě to táhlo do čtvrtí plných přistěhovalců a vyděděnců. Po této zkušenosti už pro mě nebylo návratu domů.
Později jsem se účastnil několika divadelních festivalů, kde hrály i soubory z bývalých francouzských kolonií, a tam jsem poprvé zakoušel mimořádnou intelektuální úroveň jejich učitelů a umělců. Většinou měli v malíčku to zásadní z evropské kultury, tvůrčím způsobem se s ní konfrontovali a vůbec jejich pozice, včetně napjaté politické situace vlivem arabského jara, jim dodávala neodolatelný zápal (jaký byl u nás naposled v dobách národních obrozenců). Viděl jsem perfektní variaci na Shakespearova „násilného černocha“ Othella, četl půvabnou polemiku Kámela Daúda s Camusovým Cizincem, vydanou česky pod názvem Mersault: přešetření. Jeli jsme na festival do Casablanky a snili o dalších cestách Afrikou, ideálně tam třeba i studovat, učit se tam, ulevit si od paralýzy evropským komfortem.
A teď čtu Fanona a všechno mi to do sebe dál zapadá. Čech, potažmo Východoevropan, který se ne zcela připravený vydá na západ, by mohl být ve fanonovské terminologii černým bělochem; novodobým bohémem, hobitem bez prstenu, tělem, které se táže. Zpochybnění identity mu umožnilo rozpoznat hlubší rozpory mezi sociálnem a nevědomím a tato krize, krize globalizované existence, vypouští ze svých skulin až hypnotický příliv šťastné prázdnoty.