Je šílenství božské, anebo nás v něm bůh opouští? Takové napětí bez jasné odpovědi ztělesňuje osud Vaslava Nižinského, jednoho z nejslavnějších tanečníků vůbec, který na rozdíl od jiných známých zešílevších umělců svou nemoc podrobně zaznamenal ve svém deníku. Zatímco původně vydaná verze deníku, cenzurována jeho manželkou, podporovala mýtus Nižinského jako geniálního blázna a božího prosťáčka, kompletní verze vydaná až roku 1999 poukazuje i na méně romantické stránky šílenství, spojené mj. s půlkou života v ústavech, kde si bez asistence ani neuměl zavázat tkaničky.

Nižinský se narodil roku 1889 dvěma polským tanečníkům v Kyjevě, od devíti let studoval v Imperiální baletní škole v Petrohradu a už v osmnácti letech byl obsazován do hlavních rolí v Mariinském divadle. V Rusku té doby byl běžný sexuální obchod s tanečníky a mnoho z nich se nechávalo vydržovat svými patrony s výhodami. Do prvního sexuálního svazku vstoupil Nižinský roku 1907 s třicetiletým knížetem Lvovem, a to dokonce s požehnáním své matky – bylo to vítanější než si ničit kariéru manželstvím. Kníže se jím ale brzy unavil a rok na to jej představil Sergeji Ďagilevovi, prominentní postavě ruského uměleckého světa.

Jejich setkání se ukázalo být osudným. Ďagilev plánoval vyvézt ruský balet do Paříže a právě talent jeho nového mladíčka Nižinského se podepsal na mimořádném úspěchu této výpravy, z níž vzešlo i založení dnes kultovní společnosti Ruský balet. Na úspěchu se dále podílely i choreografie Michaila Fokina, které Nižinskému poskytovaly androgynně erotické role (například zlatý otrok v Šeherezádě), a z nich plynoucí skandály.

Skandály ale dosáhly vrcholu až v momentu, kdy se sám Nižinský chopil role choreografa a vytvořil na baletní scéně něco zcela nesrovnatelného s dosavadní tradicí; z dnešního hlediska vnesl do baletu ducha moderny. Ve Faunově odpoledni na hudbu Clauda Debussyho nutil tanečníky k pohybům podle výjevů na antických vázách, při Debussyho Hrách vycházel z tenisového utkání a největší zděšení vyvolaly jeho divošské tance na Stravinského Svěcení jara.

Ačkoliv na pódiích zářil, v soukromí byl plachý, naivní, bez komunikačních schopností, čímž byl pro své kolegy jako choreograf noční můrou. Tepala ho kritika, spokojený nebyl ani Debussy a v době Svěcení jara upadal i jeho vztah s Ďagilevem. Když cestoval v létě 1913 na turné po jižní Americe, nechal se na lodi uhnat charizmatickou Maďarkou Romuloudou Pulszkou, která se z lásky k němu stala členkou společnosti, a krátce po vylodění se s ní v Buenos Aires zčistajasna oženil. Tím ztratil definitivně Ďagilevovu důvěru, byl vyhozen a jeho psychóza se mohla pomalu a jistě rozvíjet.

Ačkoliv by o Nižinského stála kdejaká jiná baletní společnost, svou povahou byl experimentátor a tančit běžný repertoár by už nesnesl. Zároveň nebyl organizačně schopný vést vlastní společnost. A když měl přece vyjet na vlastní londýnské turné, těsně předtím onemocněl z přepracování, a byla z toho nákladná a ponižující ostuda. Nepomohl mu ani dočasný návrat k Ruskému baletu při jejich snad nejchaotičtějším a finančně ztrátovém turné (přes 100 členů, 4 měsíce, 52 měst). Spíš je zajímavé, jak vlivem dvou kolegů začíná propadat Tolstého učení, a tíhne tak k přesvědčením zcela kontrastním k jeho předchozímu životu: vyznává najednou až mnišskou prostotu, nenásilí, manželskou cudnost a vegetariánství, chodí v rolnických šatech a sní o osamělém životě na venkově („všechny mé tance byly smrt“).

Kvůli válce se s manželkou a dcerami stěhují do neutrálního Švýcarska, kde se jeho choroba rozjíždí už bez možnosti návratu. Své poslední veřejné vystoupení uspořádá roku 1919 v místním hotelu pro publikum především z řad vojáků. Nejprve na ně jen půl hodiny kouká, pak rozbalí dvě role koberce, červenou a bílou, a vytvoří z nich na podlaze kříž. Po následném prohlášení „teď zatančím válku, které vy jste nezabránili“ divoce improvizuje. V téže době si začíná psát deník a jeho žena kontaktuje lékaře.

Při svém prvním pobytu v sanatoriu halucinuje, trhá si vlasy, útočí na pečovatele a tvrdí, že jeho končetiny patří někomu jinému. Deník, který lékařům pomohl s diagnózou, měl být pro něj osobně naopak cestou, jak přesvědčit svět o svém vyšším spojení s Bohem. Chce lidem předat poselství, že „mají méně myslet a víc cítit“, poněvadž v myšlení spatřuje příčinu nejen tehdejších válečných katastrof, ale i nepochopení ze strany manželky. Kromě toho sní o vybudování mostu mezi Evropou a Amerikou, koketuje s myšlenkou, zda je nebo není bohem, každopádně se mu „děje v hlavě něco mimořádného“, či varuje před lidmi-orli, jako byl Ďagilev, kteří „brání malým ptáčkům žít“.

Nižinského deník je dílem umělce jen místy, mnohem častěji je textem šíleného člověka. Mnoho pasáží je příliš náročných, nelogických, nudných, zbytečně se opakujících. A text doplňují i kresby, obsesivně se věnující motivu oka. Proslulý psychiatr Eugen Bleuer jej diagnostikoval jako schizofrenika s mírně manickými projevy. Na druhou stranu některé rysy osobnosti předznamenávající jeho chorobu mu pravděpodobně umožnily jeho umělecké úspěchy (asociálnost, ignorance běžných bariér, snadné smíření s tím, že je nechápán… Všechno, co si vymyslel, bylo v rozporu s tím, co se naučil).

S Nižinského téměř třicetiletým pobytem v ústavech narůstal ve světě jeho kult, který přiživovala i jeho manželka (inspiroval například filmový trhák Červené střevíčky). Skutečnost ale příliš záviděníhodná nebyla. Sem tam míval Nižinský agresivní amoky, častěji byl ale pasivní, něžný a tichý, stranící se lidských dotyků. V době své největší slávy býval obdivován pro svůj skok. Uměl vyskočit a před seskokem jako by se na okamžik zastavil ve vzduchu. Dnes se zdá, že celým svým životem odmítl seskočit zpátky na zem.

Výtah z článku, kde jsou závěrem k dispozici i ukázky z deníku: ACOCELLA, Joan: Vaslav Nijinsky Profile: Dancing with the Demons,  Independent, 8. dubna 1999.

Náhodné ozvěny v kultuře:

• Existuje americký životopisný film Nižinský (1980) v režii Herberta Rosse, s důrazem na jeho vztah s Ďagilevem. Film končí monologem z ústavu: „Miluju tě. Vždycky jsem tě miloval. Jsem tvůj. A jsem sám sebou. Zapomněl jsem na Boha. Ale už jsem ho našel. Miluju všechny lidi. Žiju všude. Jsem tělo. Jsem pocit. Nejsi mrtvý, protože nemáš mrtvé oči. Jsem duch. Jsem zamilovaný. Jsem božský Nižinský. Miluju ho. A Bůh miluje mě. Jsem boží klaun.“

• Epizodněji se Nižinského role vyskytuje i ve filmech jako Anna Pavlova či Riot at the Rite (o Stravinského Svěcení jara). Vznikla též nepříliš vysoce hodnocená adaptace jeho deníků.

• Choreografie Faunova odpoledne byla v 80. letech úspěšně zrekonstruovaná a pronikla i do skeče Charlieho Chaplina nebo do videoklipu k písni I Want to Break Free skupiny Queen.

• Krasobruslař Evgeni Pushenko věnoval Nižinskému svou epochální jízdu, za níž dostal nejvyšší možné hodnocení.