(kostrbaté převyprávění příspěvku E. Patricka Johnsona „Queer Theory“, otištěného roku 2018 ve sborníku The Cambridge Companion of Performance Studies)

Slovo queer, kdysi urážka genderových a sexuálních nonkonformistů, se současně stalo znakem postmoderní identity. Přijmout queer znamená překonávat či ignorovat kategorizace, odmítat binaritu (gay vs. hetero, černý vs. bílý…) a vynalézat způsoby odporu vůči hegemonním strukturám moci. Takhle chápané queer připomíná – svou definiční nestálostí a tekutostí – i postavení pojmu performance.

V akademických kruzích se s tímhle slovem rozpoutaly diskuze nejenom o genderu a sexualitě, ve smyslu odpoutávání se od sjednocujících a zastaralých identit, ale také o neesenciálním vnímání rasy a třídy. Například chudá starší Afroameričanka hrající rugby může být pokládána za queer, protože se vymyká typickým vlastnostem, jaké si s hráči rugby spojujeme. Podle téhle logiky je konkrétní hráčka queer z důvodu své podivnosti ve světě rugby. V queer teorii se často objevuje názor, že identita je vyjednaná jazykem a tedy ovládaná mocnými. A proto může být konkrétní hráčka chápána podvratně, jelikož problematizuje sdílenou představu hráče rugby a potenciálně tak dekonstruuje sportovní mocenské vztahy. Queer jako podstatné jméno se postupně stalo i slovesem („Herec queeruje svou postavu.“), což skýtá další možnosti pro teorii subjektivity, sociálních vztahů a kultury obecně.

Následující kapitola mapuje relativně krátkou historii queer teorie jako akademického přístupu, metodologie a způsobu intelektuálního tázání. Zahrnuje sondu do tří oborů, ze kterých queer teorie vzešla – do gay a lesbických studií, kulturálních studií a performativních studií – aby se následně stala živnou půdou pro inovativní výzkum, studium a pedagogiku, inspirující i mnoho dalších disciplín.

 

Co je po jméně? Queer vs. gay a lesbické

V úvodu antologie The Lesbian and Gay Studies Reader (1993) píšou editoři Henry Abelove, Michele Aina Barale a David Halperin následující: „Bylo obtížné se rozhodnout pro název antologie. Přes naše vlastní sympatie jsme se nerozhodli mluvit o ‚queer studiích‘, protože chceme vyzdvihnout sílu současného úzu. Studia, jejichž institucionalizaci hodláme prohlubovat, se více méně označují ‚gay‘ a ‚lesbická‘. Jimi otevřené pole umožňuje přešetřit různé formy sexuální non-konformity. Navíc slova ‚gay‘ a lesbická‘ jsou nejspíš i více přijímaná než slovo ‚queer‘.“  

Z toho vyplývá, že už roku 1993 měla queer studia zpětný dopad na dobře fungující lesbická a gay studia (dále jen „LG studia“). Je také ironií, že antologie obsahuje esej Judith Butler „Imitace a genderová neposlušnost“. Tato esej kritizuje užívání slova „lesba“ jako identitární kategorie, protože obsáhnout takovou identitu nejenže vylučuje mnohost subjektivních pozic, ale dokonce se podílí na homofobním a heterosexistickém statu quo. Butler tvrdí, že „identitární kategorie tíhnou k tomu být nástroji regulačních režimů, ať už jako normalizační kategorie utlačujících struktur, nebo i jako stmelující prvek osvobodivě zpochybňující tyto formy útlaku“. Nakonec Butler vyjadřuje nesouhlas s LG studiemi.

A proč vlastně? Rok před vydáním této eseje vydala Butler dnes již kanonické dílo Trable s rodem: Feminizmus a subverze identity, které nezvratně změnilo situaci genderových a sexuálních studií. Kniha přehodnocovala především pojem ženy jakožto předmětu feminizmu: „V rámci feministické praxe se zdá nezbytné přehodnotit ontologickou konstrukci identity, aby umožnila takovou reprezentační politiku, která by znovuoživila feminizmus na různých úrovních. Na druhou stranu je možná čas na radikální kritiku samotné feministické teorie, její potřeby tíhnout k jedinému identitárnímu konstruktu, který vylučuje mnohost. Co když tohle vylučování mnohosti paradoxně podkopává kýžené feministické cíle?“

Jestliže „znovuoživení feminizmu“ znamená podle Butler přehodnocení politiky identit, její Trable s rodem se staly katalyzátorem téhož nároku i v případě LG studií. Samozřejmě, že nefunkčnost identity se dočkala ohlasu u mnoha lidí, kteří stejně jako Butler věří, že LG obsahuje příliš úzce vymezenou genderovou a sexuální diferenci. Hnutí založená na jediné identitě (včetně heterosexuality) se podle nich vždycky brzo rozpadnou, pod tlakem všech odmítnutých diferencí. Proti tomu neidentitární queer se zdá být cestou, jak se z této politiky identit vymanit. Po vydání monografie Závažná těla od téže autorky se queer ustavil jako ten nejlepší produkt post-identitární doby.

Queer teoretici se vynořili odevšad. Někteří z nich se domnívají, že jimi pojímaný queer je něčím víc. Například pro Cherry Smith pojem zahrnuje „radikální zpochybnění sociálních a kulturních norem, genderu, reproduktivní sexuality i rodiny“. Jiní vyzdvihují hravost a inkluzivní otevřenost termínu, v kontrastu k daným identitám. Podle Kosofsky Sedgwick činí queer pravdivým jeho užívání v první osobě. Pro Michaela Warnera reprezentuje zájem o queer mj. agresivitu generalizace, odmítání menšinové logiky či prostě politický zájem o reprezentaci odporu vůči režimům normality.

Pro akademiky zajímající se o queer teorii je to cesta, jak rozrušit desexualizované prostory akademie, vyloučit (sexuální) rutinu, změnit své představy o lidech, pro které píší, oblékají se a přednášejí. Tito teoretici označují queer za prostor neurčitých možností, za prostor, který nutně nepředpokládá queer status teoretika. Lauren Berlant a Warner dokonce tvrdí, že queer je spíš „věcí touhy než výrazem identity či historie“. Dle straight kritičky Calvin Thomas zas existují různé možnosti být queer, tak jako queer kritika obsahuje různé možnosti kritiky.

Jak si lze představit, tento přístup „anything goes“ se příliš nezamlouval těm, podle kterých queer teorie vlastně rozředila dosavadní specifičnost LGBT života a politiky, spíše než aby otvírala nové politické možnosti. Pokud queer může být kdokoliv, pak co zbývá těm, kteří jsou skutečně materiálně diskriminováni? Navíc v tu samou chvíli, kdy se queer teorie etablovala jako legitimní akademická metoda, mnoho jejích stoupenců ignorovalo otázku rasy a třídy. V Závažných tělech Butler předpokládá spornost queeru v tom, že vylučuje právě tolik, kolik toho zahrnuje; myslí si ale, že by tento sporný pojem mohl přesto podnítit nový druh politického aktivizmu.

Kritika queer teorie založená na rase a třídě čítá množství článků, knih i antologií. Jedním z prvních útoků byla esej Evelynn Hammond „Black (W)holes and the Geometry of Black Female Sexuality” (1994). „Když jsem byla dotazována, zda jsem queer, říkavala jsem, že ano, nicméně to, jakým způsobem jsem queer, nebylo dosud v rámci stávající queer teorie popsáno,“ píše Hammond. Práce Davida Enga a Alice Hom Q & A: Queer in Asian America zase upozorňuje na nedostatek zájmu o asijskou sexualitu v rámci amerických studií. Disidentifications od José Muñoze se podobně zaměřují na jinak ignorovanou práci queer performerů jiných etnik. Muñoz ke queer teorii poznamenává, že tak, jak je vyučována, se soustředí především na analýzu bílých leseb a gayů. V Muñozových stopách kráčí Roderick Ferguson dílem Aberrations in Black: Toward a Queer of Color Critique, v němž zvažuje metodologii založenou na spojení rasy a sexuality, či naposledy sborník Black Queer Studies: A Critical Anthology, mines the fields of black studies and queer studies.

 

Kulturální obrat: queer teorie a kulturální studia

Kulturální obrat nastal v rámci literárních studií na přelomu 70. a 80. let vlivem rostoucího tlaku ze strany okrajových epistemologií, které zatím nebyly rozeznány akademickými pracovišti, ani zohledněny v teoretických přístupech k fenoménům kultury a společnosti. Ti, kdo dosud hájili rigidní hranice oborů a kdo se beznadějně drželi jediného předmětu a metody jakožto základu té které disciplíny (například literární text je předmětem a kritický výklad metodou), byli nuceni uznat, že i kánon je zranitelný tzv. nepředvídatelnými hodnotami stejně jako kterákoliv jiná kulturní produkce. Rostoucí touha etablovat genderová a sexuální studia společně s čím dál početnějšími LG aktivitami pohnula dosavadním konzervativizmem akademického prostředí.

Queer teorie je jedním z produktů těchto akademických zvratů a obratů. Zatímco kulturální studia otevřela dveře queer teoretikům, aby se zaměřili na queer reprezentace nejen v populární kultuře, puristé mezi nimi se bránili. Podle Donalda Mortona existují dvě linie kulturálních studií: jedna z nich popisuje různé vznikající a utlačované kulturní skupiny a jejím cílem je dát hlas dřív málo známým „zkušenostem“, nechat je mluvit samy za sebe. Příkladem tohoto (queer) kulturálního přístupu je kniha Williama G. Tierneyho Academic Outlaws: Queer Theory and Cultural Studies in the Academy. Většina Tieneyho úvodu se zaměřuje na knižní věnování a v nich zahrnuté heteronormativní předpoklady, které směřujeme ke svým čtenářům.  To je pro něj odrazovým bodem k nastolení širší otázky o vztahu mezi LG výzkumem a „způsobem, jak jsou LG lidé definováni v univerzitní rutině“: „Na první pohled se může zdát samozřejmé, že jsem knihu věnoval milovanému příteli, s kterým jsem žil deset let. Cílem této knihy je však nastínit, jak naše životy a vztahy podmiňují to, co se následně institucionalizuje jako poznání a moc.“ Pro některé je však Tierneyho vyzdvihnutí osobní zkušenosti za účelem institucionálních LG změn neuspokojivé: vyznání zkrátka nenabízí nástroje, jimiž lze měnit struktury, které tyto jiné hlasy činí němými.

O druhé linii kulturálních studií (dále jen „KS“) Morton referuje jako o „kritických KS“, snažících se naopak o tyto strukturální změny. Na rozdíl od zkušenostních KS, jejichž přístup je „popisný“ a jejichž účelem je dát buržoazním studentům kultury vzrušení ze setkání s exotickým „jiným“, přístup kritických KS je „vysvětlující“ a jejich účelem je změna ustálených a vykořisťovatelských vztahů mezi buržoou a „jiným“. Cílem kritických KS není jednoduše svědčit kulturním událostem, nýbrž je ovlivňovat a produkovat společensky obrodné porozumění. Tato kritika zkušenosti narůstá s touhou měnit spíše makro- než mikro- level kultury důrazem na „materiálnost kultury jako historických podmínek a socioekonomických – materiálních – struktur, které v podstatě produkují zkušenost“.

Tento rozdíl mezi zkušenostními a kritickými KS je ale už stará novinka. Připomíná birminghamskou školu materialistického marxizmu, která se zaměřovala na politicko-ekonomické struktury, systémy moci a způsoby, jakými ideologie vytvářejí a udržují sociální subjekty. To nicméně nemusí být nutně trnem v oku kulturálním teoretikům. Již kanonická otázka od Gayatri C. Spivak, zda může subalterní člověk mluvit, nevede pouze k odpovědi „ano“, ale i k úvahám nad tím, jak jeho hlas může intervenovat do kapitalistického druhu produkce v zájmu materiální i sociální změny. Koneckonců, projev není definován jen jako to, co člověk říká, ale i to, co dělá (pochod, pálení vlajky…). Když si vezmeme tzv. stonewallské nepokoje z roku 1969, v nichž se drag queens, transgender lidé a transsexuálové angažovali na základě dlouhodobých zkušeností v zájmu práv queer komunity, lze říci, že u nich došlo ke spojení zkušenostních i kritických KS.

Binarita těchto dvou KS se zdá být zvláštní, vzhledem k bytostné nebinaritě queer teorie. A zatímco Mortonova antologie The Material Queer se považuje za příklad kritických KS, hned první Warnerova kapitola stojí na „zkušenosti“, že autor byl vnukem baptistického kazatele. Vyprávěním v první osobě hledá podobnosti mezi fundamentalistickou náboženskou komunitou a queer kulturou, přes jejich rozdílné cíle. Od toho, jak Tierney užíval autobiografii k tomu, aby ustanovil queer subjekt v rámci akademického výzkumu, se Warnerovo zacházení s autobiografií příliš neliší. Obojí má na základě zkušenosti své materiální důsledky. Produktivnější strategie, myslím, nespočívá v oddělování zkušenostního a kritického přístupu, ale v jejich dialogickém spojení.

Kulturální studia nabídla nový inter(anti?)-disciplinární způsob, jakým produkovat vědění. Jejich lákadlem byl útěk od předem daných teorií a metod produkujících stále ty samé odpovědi, aniž by kladly nové otázky. Otevřenost metod a cílů KS byla úrodnou půdou pro něco jako queer teorie. Způsob, jakým Simon During nazírá KS jako angažovanou kritikou praxi, by se dal vskutku stáhnout i na queer studia:

„Zaprvé … nejsme neutrální k vyloučení, bezpráví a předsudkům, které pozorujeme. Máme tendenci stát na straně těch, kterým sociální struktury nabízejí ze všech nejméně, tedy jsme politicky a kriticky angažovaní. Zadruhé … usilujeme o posílení a oslavu kulturních zkušeností; o komunikaci radosti z širokého spektra kulturních forem (…). A zatřetí … chceme zacházet s kulturou jako součástí každodenního života, aniž bychom ji objektivizovali.“

Politické důsledky takové praxe představují ducha a intelektuální sval, díky němuž tvůrci queer teorie zušlechtili vlastní základy: produkce vědění souvisí s mocenskými vztahy a kultura představuje pole, kde se svádí boj o tuto produkci. Umí-li queer podvracet mistrovský narativ heteronormativity a nejenom hájit queer subjekt, ale též rozeznat strategie, které queer potírají, poté má queer teorie jasný úkol. A mají ho i KS a mnoho dalších teorií vzešlých z postmoderní doby, které při sobě drží vždycky tak křehce, se všemi svými nedostatky, trhlinami a zraněními. KS a queer teorie v tom nejsou výjimkou, stále je provází zkušenost jiskřivého tříštění, čím víc objevují nových cest, jak myslet „kulturu“ a „queer“.

 

Performativní obrat: queer teorie a performance

Souběžně s kulturálním obratem došlo napříč disciplínami k obratu tzv. performativnímu. Tento obrat byl částečně reakcí na textově orientované metodologie, především v rámci literárních studií, hegemonicky upevňující své představy o jiném. Pružnost performativní metodologie nejenže odrážela „volnou hru“ postmoderních významů, ale navíc umožnila přistoupit na nejrůznější alternativní epistemologie, mezi jinými i queer.

A vskutku, už Judith Butler v knihách Trable s rodem a Závažná těla se zhusta odkazuje k pojmu performance, když rozvíjí teorii genderové performativity. Pod vlivem teorie performativu britského filosofa Johna L. Austina, podle nějž něco říkat znamená v jistých kontextech něco udělat (například „ano“ při svatebním obřadu), a Derridovy teorie iterability (tj. že každá rozeznatelná forma se kopírováním, citováním mění) vyvíjí Butler teorii genderu jako performance, jako souboru opakování předchozích performancí, kdy právě toto opakování stvrzuje dojem „přirozenosti“.

Queer a performance, dva přirození spojenci, uskutečňují svou promiskuitu produktivními i destruktivními způsoby. Stejně jako afroameričtí queer vytýkají queer teorii absenci rasy a třídy, vytýkají někdy i teoretici performance queer studiím, že svým kladením (queer) performativy nad performance si přivlastňují celý jejich diskurs, jako by před queer žádné jiné teorie neexistovaly. Kromě Butler za to můžou i jiní, většinou literární teoretici, kteří ze svých performativních zkoumání vyloučili tělo. Dwight Conquergood k této hranici podotýká: „Za jakou cenu dematerializujeme texty jménem textuality a odtělesňujeme performance jménem performativity, abychom vytvářeli tyto abstraktní zaměnitelné koncepty? Co touto záměnou ztrácíme?“ Jeho otázky vycházejí z obav, že teoretici jako Butler, kteří ve své horlivosti se radikálně vypořádat s politikou identit, zkostnatělým esencialismem a zastaralou genderovou teorií, jednoduše bojují performativitou proti všemu, aniž by vnímali její předchozí kritickou reflexi. Conquergood a další varují, aby tento dekonstruktivní zárodek performativity nezabral v rámci teorie performance příliš mnoho prostoru. Proti tomu Elin Diamond navrhuje, aby „performativita … zakořenila v materialitě a historické různosti performance“. Tímto zakořenením míní návrat k performance jako kritické praxi, lépe řečeno, k živé performance jako nástroji sociální změny. Jak říká Sue-Ellen Case: „Je urážející pozorovat,  jak se LG hnutí posouvá od sexuálních a tělesných praktik včetně smrtelných účinků viru HIV … ke kritickému zvažování performativity jako něčeho pouze psaného“.

Někteří tyto výtky přijali, resp. přijali performativitu a performance vedle sebe a prosazovali myšlenku queer performance jako prostoru pro jejich dialogické napětí. Následovali tak argument, že jakmile (queer) performativita počítá s performance, tj. otázkou vtělení, společenských vztahů, ideologických interpelací či emočních a politických důsledků, lze o ní diskutovat. Mnohé z těchto post-Butler textů čerpají z lesbických kritiček Sue-Ellen Case a Jill Dolan. Dokonce už před Butler se Case ve své vlivné eseji „Toward a Butch-Femme Aesthetic“ označovala za teoretičku lesbické performance, když analyzovala představení Kráska a zvíře v podání lesbické divadelní skupiny Split Britches. Její pozdější práce se vracejí k těmto základům, aby se vyhnula nástrahám queer performativity, a zůstala tak věrná generačnímu závazku v podobě sociálních změn, což je obtížné bez politiky identit… V The Domain-Matrix například Case upozorňuje, jak vzestup queer performativity obnáší i návrat k texto-centrizmu.

Dolan vždy usilovala o interakci mezi představením, queer a kritickou teorií. Ve sbírce esejí Presence and Desire vnímá (lesbickou) sexualitu jako hledisko, z nějž máme nazírat ty performativní postupy, které zpochybňují sexualitu a gender. V úvodu píše: „Ačkoliv antimetafyzické teorie jako dekonstrukce a poststrukturalizmus odvádějí feministickou kritiku pryč od jejího předchozího stvrzování se v ženském těle na scéně, nejsem připravená vzdát se potěšení, jaké mi dopřává moc ženské performerky.“ Ani Case, ani Dolan se nehodlají vzdát politického výdobytku jejich generace v podobě radikálního LG divadla. Ačkoliv se queer divadlo zabydluje i v LG divadlu, téměř deset let po vydání svých esejí píše Dolan v úvodu sborníku The Queerest Art: Essays on Lesbian and Gay Theatre, že vzestup queeru a s ním spojených performancí ještě nevyžaduje vymazání LG historie. Historička lesbického divadla Lisa Merrill přepracovává historii tak, že ji queeruje, tj. přepisuje a přehodnocuje heteronormativní narativ v dějinách divadla prostřednictvím kritické biografie herečky 19. století Charlotte Cushman. Merrill nejenže rehabilituje hereččinu lesbickou minulost a přispívá tak k historii LG divadla, ale zpřístupněním jejích lesbických dopisů objevuje dialektiku performance a performativity přímo v její subjektivitě, jakožto lesbické učenkyně i performerky zároveň.

Předchozí kritiky nejvýrazněji vystihuje dílo Davida Romana Acts of Intervention: Performance, Gay Culture, and AIDS. Roman argumentuje proti queer teorii, že gay performance – od Brodwaye po aktivistické protesty – se konfrontují s epidemií AIDS. Ukazuje, jak gay divadlo bojuje s převládajícími významy a narušuje stávající hegemonie ve snaze navrhovat konkrétní změny v přístupu vládních i lokálních institucí k epidemii. Nežli aby se Roman angažoval queer psaním, hovoří o „kritické velkorysosti“ v tom smyslu, že „kritika může být mnohem víc než kritická procedura v rámci kvalitativních analýz“. Muñoz v díle Disidentifications se tvrdě vymezuje k počátkům většinou eurocentrické queer teorie, která podle něj marginalizuje queer jiných etnik. Na rozdíl od Romana trvá na vytvoření nové teorie tzv. disidentifikací, jimiž myslí „strategie usilující o změnu kulturní logiky zevnitř, cestou nepřetržitých strukturálních změn ruku v ruce s důležitostí každodenních malých forem odporu“.

Disidentifikace připomíná queer performativitu víc než všechny ostatní zmíněné texty. Rovněž nevnímá subjekt mimo ideologii a odmítá názor, že by jeho zastoupení či vůle mohla být formována těmi samými strukturami, které chce pohltit nebo jim naopak odolávat. Na druhou stranu se Muñoz právě od Butler odchyluje v tom, že navrhuje tyto teoretické abstrakce propojit se skutečnými performancemi, aby tak disidentifikovali sociální struktury jménem queerování světa či „schopnosti performance – té divadelní i v podobě každodenních rituálů – vytvářet alternativní pohledy na svět“.

Spíše než samotnou queer teorii jsem se pokusil zmapovat její vztah s ostatními inter/antidisciplinárními obory. To, co mají kulturální studia, LG studia, performativní studia či queer studia společné, jsou dějiny kontroverzí, revizí a společenské angažovanosti. Každá z nich si našla teoretickou mezeru, kterou je třeba zaplnit, ale jejich základy jsou samy o sobě neuspokojivé – to je dar i prokletí teorií bez disciplinárního zázemí. Konkrétně queer teorie umožnila celé generaci badatelů, kritiků i umělců překročit běžné hranice kritiky, konvenčních metodologií či performační praxe směrem k novému poznání. A zůstává otázkou, jaké ovoce sklidíme z toho, co pro nás zasela…